ECLI:CZ:US:2022:2.US.1186.21.1
sp. zn. II. ÚS 1186/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Ing. Lindy Polcarové a 2) Mgr. Terezy Polcarové, zastoupených JUDr. Michalem Špirkem, advokátem, se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2021, sp. zn. 27 Co 231/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhaly, aby Ústavní soud vyslovil, že výroky I. a II. shora citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "napadené rozhodnutí") bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a aby proto bylo napadené rozhodnutí v těchto výrocích zrušeno.
2. Vedlejší účastník však zaslal dne 21. 6. 2019 stěžovatelkám odvolání daru z důvodu hrubého porušení dobrých mravů. Dne 22. 6. 2020 pak zamítl Okresní soud v Rakovníku rozsudkem č. j. 8 C 119/2019-423 žalobu vedlejšího účastníka, který se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitých věcí: pozemku p. č. st. X1, jehož součástí je budova č. p. X2, rodinný dům, pozemku p. č. X3, pozemku p. č. X4, pozemku p. č. X5, vše zapsáno na LV č. X6 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník pro obec S. a katastrální území H. Tyto nemovitosti nejprve vedlejší účastník stěžovatelkám daroval na základě darovací smlouvy ze dne 4. 12. 2006 do spoluvlastnictví s podílem každé ve výši jedné poloviny a následně mu stěžovatelky darovaly spoluvlastnický podíl ve výši jedné třetiny na sporných nemovitostech zpět, a to darovací smlouvou ze dne 31. 5. 2012, čímž se stali spoluvlastníky sporných nemovitostí, každý s podílem ve výši jedné třetiny. Následně pak podal žalobu o odvolání daru, resp. určení vlastnictví k výše uvedeným nemovitostem, kterou tedy soud prvního stupně zamítl a o nákladech řízení rozhodl tak, že vedlejší účastník (neúspěšný žalobce) je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 57 281,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce stěžovatelek.
3. Soud prvního stupně vycházel při stanovení náhrady nákladů řízení z ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") v souladu se zásadou procesního úspěchu ve věci a dále také z ustanovení §9 odst. 3 a 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nikoli z §8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť těžištěm projednávaného řízení nebyla dle názoru soudu prvního stupně samotná nemovitost, nýbrž chování stěžovatelek, které mělo dle vedlejšího účastníka naplňovat znaky hrubého rozporu s dobrými mravy.
4. V záhlaví označeným a nyní napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze k odvolání vedlejšího účastníka (žalobce) potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve věci samé a rozhodnul o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že neúspěšný vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelkám 17 807 Kč k rukám jejich zástupce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud se ve svém rozsudku dále zabýval také odvoláním stěžovatelek, které směřovalo proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. Stěžovatelky ve svém odvolání namítaly, že jim soud nepřiznal náhradu za úkon právní pomoci č. 2, tj. vyjádření - odpověď na předžalobní výzvu ze dne 14. 8. 2019. Dle soudu prvního stupně však není tento úkon úkonem ve smyslu §11 advokátního tarifu. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně. Odpověď na předžalobní výzvu nelze považovat za úkon ve smyslu §11 advokátního tarifu z toho důvodu, že k jeho vynaložení došlo ještě před zahájením soudního řízení, a současně se nejedná o úkon právní služby, za nějž náleží odměna. Především pak stěžovatelky co do nákladů namítaly, že měl soud prvního stupně postupovat dle §8 odst. 1 advokátního tarifu, jelikož dle §9 odst. 3 a 4 se má postupovat až v případě, že hodnotu nemovité věci nelze vyjádřit v penězích či je tato zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi. Hodnota nemovité věci však byla určena ve znaleckém posudku a také realitní kanceláří, tyto dvě vyjádření byly ve shodě. Odvolací soud však dal i v tomto ohledu za pravdu soudu okresnímu. Zjišťování hodnoty nemovitosti nebylo dle odvolacího soudu podstatným vzhledem k předmětu daného sporu a nebylo ani předmětem dokazování ve věci samé. O ceně nemovitostí pak nebylo možné učinit dostatečně spolehlivý závěr jen z předložených listin a učinit tak solidní skutková zjištění. Soud pak nepřisvědčil ani argumentu stěžovatelek, že jim svědčí vyšší náhrada nákladů kvůli šikanózním podáním vedlejšího účastníka, neboť jeho postup za šikanózní neshledal. Nad rámec v tomto ohledu konstatoval, že k nápravě rozvrácených rodinných vztahů by mohlo vést zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vlastníků k daným nemovitostem.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
5. Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti namítají, že rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021 (výroky I. a II.) bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného základního práva, jak je vymezeno výše. Dle jejich názoru je napadené rozhodnutí v přímém rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, když v procesu aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu je obsažen prvek libovůle a zjevný rozpor s principy spravedlnosti soudního procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecný soud z pohledu stěžovatelek zasáhl do jejich zaručené ochrany vlastnictví, neboť jim neposkytl ochranu v rámci spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, aplikoval právní předpis nepředvídatelně a iracionálně a jeho rozhodnutí je tak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné a opodstatněné právní odůvodnění.
6. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že aplikace §9 odst. 4 advokátního tarifu byla ze strany odvolacího soudu nesprávná a svévolná. Stěžovatelky pokládají zjišťování tarifní hodnoty právě v řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti za podstatné. Znalecké ocenění a vyjádření realitní kanceláře ve spojení s nesporností minimální hodnoty nemovitých věcí jsou podle stěžovatelek relevantními podklady pro skutková zjištění o ceně nemovitých věcí při objektivním nahlížení. Nadto stěžovatelky ještě poukazují na to, že vedlejší účastník uvedl, že je podle něj tato hodnota ještě vyšší. Za této situace nebyl tedy dle stěžovatelek zákonný důvod pro to, aby soud postupoval dle §9 odst. 4 advokátního tarifu, neboť toto ustanovení s ohledem na ocenění nemovitostí na daný případ jednoznačně nedopadá. Tuto svoji argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti dále přiblížily.
III. Vyjádření ke stížnosti
7. Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že svým postupem při stanovení tarifní hodnoty, z níž bylo vycházeno při určení odměny zástupce stěžovatelek, do práv účastníků na spravedlivý proces nikterak nezasáhl. Soud v občanském soudním řízení rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti a není vázán návrhy účastníků podle §151 odst. 1 o.s.ř. V předmětné věci, jak bylo také zdůrazněno v napadeném rozsudku, nebylo zjišťování hodnoty nemovitostí, jež byly předmětem sporu, pro rozhodnutí ve věci významné. Žádné dokazování se v tomto směru neprovádělo, neboť pro rozhodnutí ve věci samé to bylo nadbytečné a neúčelné (nehospodárné). Žalované stěžovatelky tak sice v průběhu řízení samy aktivně zaslaly do spisu shora zmíněné listiny obsahující odborný odhad ceny nemovitostí, jimiž argumentovaly (právě a pouze) pro účely stanovení tarifní hodnoty, a tím i odměny jejich zástupce ve sporu. Ani na základě těchto listin však nelze považovat hodnotu předmětných nemovitostí za bezpečně zjištěnou. Předložená odhadní cena se dle vyjádření z roku 2020 pohybovala v rozmezí od 6,3 mil. Kč do 6,9 mil. Kč, dle vyjádření z roku 2018 byla cena odhadována na 6,6 mil. Kč. Nebylo bez pochyb zřejmé, z které z těchto částek by měl soud vycházet dle §8 odst. 1 advokátního tarifu jakožto ceny předmětných věcí pro stanovení tarifní hodnoty.
8. Dle názoru Krajského soudu v Praze není v daném směru možné postupovat ani tak, že by měl volit nejnižší z uváděných hodnot daných věcí, neboť takovéto určení tarifní hodnoty neodpovídá ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle něhož se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva, nikoli "minimální" cena věci či práva. Pokud není hodnota věci dle obsahu spisu bezpečně zjištěna, má Krajský soud v Praze naopak za to, že by se dopustil svévole, pokud by sám zvolil jednu z více v úvahu přicházejících hodnot, byť by se jednalo případně o cenu minimální, či by sám na základě své úvahy korigoval údaj uváděný účastníkem o ceně nemovitostí, a určoval tak svoji úvahou tuto minimální cenu. Tento způsob výkladu ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu by ad absurdum vedl prakticky k úplnému vyloučení aplikace ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu v případech řízení o určení práva k nemovitosti, když v drtivé většině případů je hodnota nemovitostí, o něž se tento typ sporu vede, s přihlédnutím k dlouhodobé výši cen a jejich vývoji v této oblasti výrazně, a to často řádově, vyšší, než advokátním tarifem podpůrně stanovená tarifní hodnota 50 000 Kč. Krajský soud v Praze v daném směru odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2209/2015, v němž bylo vysloveno, že "[p]odle ustálené praxe soud při zjišťování tarifní hodnoty věci, ohledně níž je veden spor, vychází z podkladů obsažených ve spisu. Neumožňuje-li obsah spisu takto tarifní hodnotu stanovit, vychází se z toho, že hodnotu sporné věci nebo práva lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a tarifní hodnota se stanoví částkou uvedenou v advokátním tarifu [§9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v dané věci ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) této vyhlášky]. Je tomu tak proto, že znalecké oceňování nemovitosti, jejíž vlastnictví je předmětem sporu, jen kvůli rozhodnutí o nákladech řízení by spor nepoměrně prodloužilo a prodražilo". Obdobně lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 29 Cdo 219/2018.
9. Vedlejší účastník pak ve svém vyjádření vyslovil nesouhlas se stížností a upozornil na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2355/19 ze dne 3. 9. 2019, jímž Ústavní soud v obdobném složení senátu v případě totožných účastníků (v jiné věci) odmítl stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
IV. Hodnocení Ústavního soudu
10. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny.
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
13. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
14. Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
15. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelek, neboť je věcí civilního soudu posoudit, zda dostupné podklady posoudí jako (spolehlivý) ověřitelný údaj o ceně nemovitosti či nikoliv a zda považuje za rozumné a účelné zjišťovat reálnou cenu nemovitosti. V nyní projednávané věci bylo odůvodnění nákladového výroku racionální, přičemž Ústavní soud na podkladě vyjádření účastníka (i s odkazem na jím citovanou judikaturu) považoval rozumný závěr, že cena nemovitostí nebyla předmětem dokazování před obecnými soudy, nebyla tedy zjevná prima facie, a rovněž že zjišťování ceny znaleckými posudky by v rozporu s principem hospodárnosti řízení neúměrně prodloužilo a prodražilo. Skutečnost, že zjišťování přesné ceny nemovitosti pouze za účelem stanovení (vyšší) odměny za právní zastoupení, jež by vedlo ke vzniku dalších nákladů, je právě situací, na kterou lze vztáhnout ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, umožňující při rozhodování o nákladech řízení upustit od zjištění hodnoty předmětu řízení, konstatoval Ústavní soud ve vedlejším účastníkem namítaném usnesení sp. zn. I. ÚS 2355/19 ze dne 3. 9. 2019. Setrvávající polemika účastníků svědčí spíše o neutěšenosti rodinných vztahů a Ústavní soud v tomto rozsahu přisvědčil napadenému rozhodnutí, že možnou procesní cestou by mohlo být zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vlastníků (ostatně Ústavní soud se neshodami účastníků zabývá již opakovaně).
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelek, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu