ECLI:CZ:US:2022:2.US.1204.22.1
sp. zn. II. ÚS 1204/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Daniela, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2022, č. j. 8 A 128/2019-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí správního soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí vedlejšího účastníka (Ministerstva dopravy) a moderována výše pokuty, neboť má za to, že jimi byla porušena základní práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a na ochranu vlastnického práva (čl. 11 Listiny). Stěžovatel napadá rozhodnutí v rozsahu výroku o nákladech řízení.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, vydaným v řízení vedeném podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve věci uložení sankce za porušení zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, byla stěžovateli uložena pokuta 150 000 Kč za spáchání přestupku podle §35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě a přestupku podle §35 odst. 2 písm. w) tohoto zákona. Přestupku se stěžovatel dopustil tím, že provedl přepravu v Praze, objednanou prostřednictvím aplikace Uber, ačkoliv jako dopravce nebyl v pozici řidiče držitelem oprávnění řidiče taxislužby, nepředložil doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopii a vozidlo, kterým byla přeprava poskytnuta, nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby jako vozidlo taxislužby, vozidlo nebylo označeno a vybaveno jako vozidlo taxislužby. Proti rozhodnutí dopravního úřadu podal stěžovatel odvolání, o němž vedlejší účastník rozhodl tak, že ve výroku B) rozhodnutí slova "ukládá pokuta ve výši 150 000 Kč," nahradil slovy: "ukládá pokuta ve výši 120 000 Kč", v ostatním odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
3. Proti rozhodnutí brojil stěžovatel správní žalobou u Městského soudu v Praze, namítal přitom porušení zákonného dokazování a nezákonné uložení sankce. Městský soud v záhlaví napadeným rozhodnutím žalobu výrokem I. zamítl a výrokem II. snížil uloženou pokutu stěžovateli na 60 000 Kč. Výrokem III. pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ačkoliv shledal žalobu nedůvodnou, přistoupil k moderaci uložené správní sankce podle §78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s."). Dospěl k závěru, že s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména ke společenské škodlivosti daného jednání, je třeba uloženou pokutu pokládat za zjevně nepřiměřenou. Soud k závěru o neadekvátnosti a nespravedlnosti sankce dospěl při porovnání s jinými pokutami, které byly žalovaným vedlejším účastníkem ukládány za podle soudu mnohem závažnější a společensky škodlivější jednání, přičemž poukázal na konkrétní soudní rozhodnutí ve věci přezkumu pokut řidičů taxislužby, známá soudu z úřední činnosti. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. Městský soud k tomu konstatoval, že neshledal důvodnou žádnou z uváděných žalobních námitek, žalobu proto nelze pokládat za důvodnou a vydané rozhodnutí za úspěch žalobce ve věci.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se jedná o překvapivé rozhodnutí soudu, nerespektující úspěch ve věci. Stěžovatel uvádí, že ačkoliv byl procesně úspěšný, přesto mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Princip úspěchu ve věci přitom zcela jasně vyplývá ze zákonné úpravy §60 s. ř. s., kterou stěžovatel podrobně rozebral. Poukázal i na analogii s rozhodováním o nákladech v režimu občanského soudního řádu, dle kterého lze úspěch stěžovatele považovat při nejmenším za "částečný" (§142 odst. 3 o. s. ř.). Výrok o moderaci pokuty přitom jednoznačně představuje procesní zlepšení situace stěžovatele.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. Moderační právo ve smyslu §78 odst. 2 s. ř. s. umožňuje v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu soudu k výslovnému návrhu žalobce buď snížit uložený trest za správní delikt v mezích zákonem dovolených, nebo od něj dokonce zcela upustit, zamítá-li jinak žalobu jako nedůvodnou. Obojí ale za současného předpokladu, že trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši.
10. Stěžovateli lze dát za pravdu toliko v tom, že městský soud, pakliže dospěl k závěru, že účastníkům řízení náhrada nákladů nepřísluší, měl v napadeném rozhodnutí (procesně přiléhavěji) rozhodnout o nákladech dvěma výroky, a to tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. V napadeném rozhodnutí je však výrokem III. stanoveno, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení", což neodpovídá úpravě v §60 odst. 3 s. ř. s., dle kterého lze tento výrok aplikovat, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Ústavnímu soudu je však z jeho úřední činnosti známo, že praxe správních soudů není v této otázce jednotná (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2022, čj. 7 As 233/2021 - 33 contra rozsudek ze dne 12. 3. 2020, čj. 6 As 266/2019 - 27); podstatné pro závěr Ústavního soudu je především to, že tato nuance nemá dopad do ústavně garantovaných práv stěžovatele za situace, kdy by mu náhrada nákladů skutečně neměla být přiznána.
11. V otázce přiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, který nebyl procesně úspěšný v meritu (jeho žaloba byla zamítnuta), avšak dostalo se mu "úspěchu" v podobě uplatnění moderačního práva ve smyslu §78 odst. 2 s. ř. s. správním soudem, lze odkázat zejména na judikaturu krajských soudů. Z té se podává, že je toto procesní vyústění považováno za částečný úspěch ve věci ve smyslu §60 odst. 1 věta druhá s. ř. s. Žalobce je částečně úspěšný v argumentaci, jež se nakonec projevila ve snížení pokuty, ve zbytku argumentace pak žalobce z povahy věci úspěšný není, neboť žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu zrušeno nebylo, a to ani z části - v rozsahu stanovení sankce správním orgánem. Pokud přitom nelze jednoznačně určit, která ze stran řízení byla procesně úspěšnější a v jakém rozsahu, soud nepřizná právo na náhradu nákladů řízení o žalobě žádnému z účastníků (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2019, čj. 25 Af 26/2018 - 60, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2018, čj. 73 A 67/2017 - 63, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2019, čj. 29 Af 96/2016 - 225).
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žádná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu