ECLI:CZ:US:2022:2.US.1253.21.2
sp. zn. II. ÚS 1253/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavních stížnostech obchodní korporace multigate, a.s., sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2021, č. j. 2 As 334/2017-61, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, č. j. 3 Af 32/2014-82, a rozhodnutí ministra financí ze dne 4. 7. 2014, č. j. MF-96823/2013/34-2901-RK, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. 2 As 335/2017-62, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, č. j. 3 Af 33/2014-76, a rozhodnutí ministra financí ze dne 30. 6. 2014, č. j. MF-82951/2013/34-2901-RK, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2021, č. j. 9 As 236/2017-68, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, č. j. 3 Af 60/2015-74, a rozhodnutí ministra financí ze dne 7. 10. 2015, č. j. MF-16823/2015/34/2901-RK a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2021, č. j. 5 As 186/2017-64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 9 Af 46/2014-76, a rozhodnutí ministra financí ze dne 23. 5. 2014, č. j. MF-105628/2013/34-RK, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva financí, sídlem Letenská 15, Praha 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 10, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka několika ústavními stížnostmi původně vedenými pod sp. zn. II. ÚS 1253/21, sp. zn. II. ÚS 1389/21, sp. zn. IV. ÚS 1529/21 a sp. zn. I. ÚS 1694/21, napadla shora označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a ministra financí. V řízeních, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí ministra financí o rozkladech podaných proti rozhodnutím Ministerstva financí, kterými byla z moci úřední podle §43 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, zrušena povolení k provozování loterií a jiných podobných her v konkrétních provozovnách v Brně (ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1253/21, II. ÚS 1389/21 a IV. ÚS 1529/21) a v Českých Budějovicích (ústavní stížnost vedená pod sp. zn. I. ÚS 1694/21) pro jejich rozpor s obecně závaznými vyhláškami statutárního města Brna, resp. města České Budějovice.
3. Usnesením sp. zn. II. ÚS 1253/21 ze dne 7. 9. 2021 byly shora uvedené ústavní stížnosti spojené ke společnému řízení a nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 1253/21.
4. Nejvyšší správní soud v napadených rozsudcích č. j. 2 As 334/2017-61, č. j. 2 As 335/2017-62 a č. j. 9 As 236/2017-68 dospěl mj. k závěru, že stěžovatelka část žalobní argumentace předestřela městskému soudu opožděně, a městský soud tudíž nebyl povinen se jí zabývat. Nejvyšší správní soud uzavřel, že některé právní názory městského soudu již neobstojí ve světle později přijatých závěrů rozsudku SDEU ze dne 3. 12. 2020, ve věci C-311/19, Bonver Win (dále jen "Bonver Win"), avšak neshledal důvod ke zrušení napadených rozsudků městského soudu, neboť "nemůže zároveň pominout skutečnost, že jde o názor vyslovený nad rámec přípustně (včasně) uplatněných žalobních bodů, který tak ve svém důsledku nepatří mezi nosné důvody zamítavého výroku napadeného rozsudku". Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelčina žalobní námitka týkající se nesouladu správních rozhodnutí se zákazem omezování volného pohybu služeb dle čl. 56 SFEU byla uplatněna před městským soudem opožděně. Dále dodal, že i v případě, že by pominul opožděnost uplatnění žalobního bodu, uplatnila stěžovatelka tento žalobní bod v kvalitě, která nedostačuje řádnému tvrzení (a prokázání) přeshraničního prvku.
5. V posledním z napadených rozsudků č. j. 5 As 186/2017-64 pak Nejvyšší správní soud neargumentoval ve shodné otázce opožděností uplatněného žalobního bodu, ale pouze tím, že žalobní bod byl uplatněn v kvalitě, která nedostačuje řádnému tvrzení a prokázání přeshraničního prvku.
6. Nejvyšší správní soud pak v kontextu shora uvedených závěrů ve všech napadených rozsudcích dovodil, že nebylo nutné pokládat předběžnou otázku k SDEU ani ze strany městského soudu, ani ze strany Nejvyššího správního soudu.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka tvrdí porušení shora označených ústavně zaručených práv tím, že se Nejvyšší správní soud nezabýval námitkou rozporu napadených rozhodnutí, resp. aplikovaných předpisů s čl. 56 SFEU z důvodu nepřípustnosti, resp. když akceptoval postup městského soudu, který označil daný žalobní bod stěžovatelčiných podání buď za opožděně uplatněný, nebo uplatněný v nedostatečné kvalitě, a tudíž se jím nezabýval.
Stěžovatelka tvrdí, že v řízení dostatečně a včas tvrdila existenci evropského prvku, má za to, že žalobní body byly dostatečně specifikovány již v žalobě a následně došlo z její strany pouze ke konkrétnější specifikaci v návaznosti na rozsudek SDEU ze dne 11. 6. 2015, ve věci C-98/14, Berlington Hungary a další (dále jen "Berlington Hungary").
8. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že nevypořádal její tvrzení, popř. důkazy týkající se existence evropského prvku, které doplnila až v řízení o kasační stížnosti.
9. Stěžovatelka rekapituluje svá tvrzení a podání činěná v průběhu řízení před správními soudy a dovozuje, že šlo o tvrzení dostatečně konkrétní, resp. včasná, a to i pokud jde o tvrzený rozpor napadených rozhodnutí s volným pohybem služeb dle čl. 56 SFEU.
10. Má za to, že s ohledem na vývoj judikatury měly být její tvrzení a důkazy připuštěny i později, a to i v řízení před Nejvyšším správním soudem. Stěžovatelka požaduje, aby "koncentrační a dispozitivní zásady ve správním soudnictví byly vykládány tak, že po judikatorní změně v důsledku rozsudku Bonver Win lze dotvrdit argumentaci ohledně rozporu právní úpravy povolování loterií s evropským právem, a doložit k tomu důkazy".
11. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že nevyhověl její žádosti o položení předběžné otázky vůči SDEU, "jak pokud se týká existence evropského prvku, tak pokud se týká výkladu české legislativy, zda sleduje oprávněné cíle systematickým a koherentním způsobem".
12. V ústavních stížnostech směřujících proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 335/2017-62 a č. j. 9 As 236/2017-68, resp. jim předcházejícím rozhodnutím stěžovatelka navíc uvádí, že "skutečnost, že existence evropského prvku není v případě stěžovatel[ky] pouze hypotetická, jak se domnívá Nejvyšší správní soud, prokazují i čestná prohlášení jednotlivých zákazníků pocházejících z jiných členských států EU a provozních heren, kterých se rozhodnutí žalovaného týkalo, o tom, že herny byly navštěvovány i hráči z jiných členských států EU, konkrétně ze Slovenska a Rakouska" a přikládá k uvedeným dvěma ústavním stížnostem čestná prohlášení dvou bývalých provozních z heren (provozoven) v Brně ze dne 21. 5. 2021 a 27. 5. 2021 prohlašující, že v letech 2013 a 2014 (resp. 2013 až 2015) navštěvovaly konkrétní provozovnu (hernu) též klienti cizí státní příslušnosti se zemí EU.
13. Ve stejných dvou ústavních stížnostech pak stěžovatelka navíc uvádí, že "ačkoliv byla žaloba podána již poté, co byl rozsudek ve věci Berlington Hungary vydán, je třeba konstatovat, že jednak pokud jde o evropskou judikaturu, je přístup jednotlivých osob v členských státech k ní složitější, oproti běžné situaci (české judikatuře) a o evropské judikatuře neinformují ani média, a tedy je třeba k otázce včasnosti uplatnění podrobného žalobního bodu v této oblasti postupovat méně formálně" s tím, že je možno nové námitky doplnit kdykoli do doby rozhodnutí soudu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
15. Stěžovatelka tvrdí ve všech ústavních stížnostech spojených ke společnému řízení porušení shodných shora rekapitulovaných ústavně zaručených práv. Téměř totožnou argumentací se vymezuje proti všem shora označeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.
16. Ústavní soud si vyžádal soudní spisy a z nich ověřil, že Nejvyšší správní soud reaguje v napadených rozhodnutích na obdobné či zcela totožné stížnostní námitky vznesené před Nejvyšším správním soudem. Proto Ústavní soud vypořádal námitky stěžovatelky společně, neboť nuance jednotlivých rozhodnutí, resp. stížnostních námitek nemají na posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí vliv.
17. Ústavní soud z vyžádaných soudních spisů ověřil, že rekapitulace Nejvyššího správního soudu týkající se jednotlivých podání stěžovatelky, jejich obsahu i okamžiku jejich podání (č. j. 2 As 334/2017-61, body 46-56, č. j. 2 As 335/2017-62, body 53-63, č. j. 9 As 236/2017-68, body 32-40 a č. j. 5 As 186/2017-64, body 28-31) odpovídají obsahu spisového materiálu, resp. stěžovatelkou učiněným podáním.
18. Ústavní soud po konfrontaci argumentace stěžovatelky uvedené v jednotlivých kasačních stížnostech podaných Nejvyššímu správnímu soudu s napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by se Nejvyšší správní soud při jejich vypořádání dopustil pochybení vedoucí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Argumentace Nejvyššího správního soudu týkající se posouzení včasnosti a kvality žalobních tvrzení stěžovatelky v řízení před správními soudy je věcně korektní a nevykazuje jakékoli známky pochybení či svévole.
19. Nejvyšší správní soud se při závěru o opožděnosti tvrzení správně zabýval též možností uplatnění výjimky ze zásady koncentrace žalobních bodů, která spočívá v připuštění formálně opožděně uplatněného žalobního bodu, byl-li uplatněn v reakci na zásadní změnu judikatury, která nastala až po uplynutí koncentrační lhůty. V rozsudcích č. j. 2 As 334/2017-61, č. j. 2 As 335/2017-62 a č. j. 9 As 236/2017-68 dospěl k závěru, že stěžovatelka uplatnila argumentaci opírající se o rozsudek SDEU ve věci Berlington Hungary až dne 22. 6. 2017, tj. více než dva roky po vydání rozhodnutí. Pokud Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že takto dlouhou prodlevu reagující na změnu judikatury nelze ospravedlnit, nelze jeho závěru ničeho vytknout, neboť jde o uplatnění výjimky z procesních lhůt, resp. z principu koncentrace řízení, kterou není nutné v zájmu rychlosti a efektivity soudního řízení vykládat jakkoli extenzivně.
20. Navíc byla uvedená námitka uplatněna, jak konstatoval Nejvyšší správní soud ve všech napadených rozsudcích, v kvalitě, která nedostačuje k řádnému tvrzení (a prokázání) přeshraničního prvku. Po konfrontaci závěrů Nejvyššího správního soudu s podáními stěžovatelky založenými ve spisech, opět nelze tomuto závěru ničeho vytknout. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu plyne, že obecná výtka, že žalovaný postupoval v rozporu s právními předpisy, není žalobním bodem (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4 2018 č. j. 10 Azs 65/2017-83). Naopak platí, že ze žaloby musejí být "seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí" (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010 č. j. 4 As 3/2008-78). Jinak řečeno, "žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami" (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005-58). V kontextu shora naznačené ustálené rozhodovací praxe Nejvyšší správní soud postupoval, a jeho rozhodnutím nelze z pohledu ústavních procesních práv stěžovatelky ničeho vytknout.
21. Pokud stěžovatelka argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 287/2019-68, kterým bylo rozhodnutí městského soudu ve skutkově obdobné věci jiné stěžovatelky zrušeno a dovozuje nerovný přístup k různým subjektům, je nutno uvést, že procesní situace stěžovatelky v nyní posuzované věci a stěžovatelky v odkazované věci č. j. 9 As 287/2019-68 je odlišná. Stěžovatelka v případě č. j. 9 As 287/2019-68 uplatnila konkrétní žalobní bod, resp. podrobnou argumentaci již přímo ve správní žalobě ze dne 9. 5. 2016 (srov. body 20-24 rozsudku č. j. 9 As 287/2019-68), přesto na danou argumentaci městský soud nijak adekvátně nereagoval. Naopak nyní posuzovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vytýkají stěžovatelce, že sporný žalobní bod byl v řízení před městským soudem doplněn jednak po lhůtě, jednak neurčitě a nedostatečně, aby mohlo jít o relevantní tvrzení v intencích s. ř. s. Čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému domáhat se stanoveným způsobem svých práv před soudem, přičemž právě "stanovený způsob" vyžadovaný zákonem, resp. navazující judikaturou, nebyl ze strany stěžovatelky dodržen.
22. Pokud jde o požadavek stěžovatelky, aby "koncentrační a dispozitivní zásady ve správním soudnictví byly vykládány tak, že po judikatorní změně v důsledku rozsudku Bonver Win [tj. po 3. 12. 2020, tedy již v době řízení o kasační stížnosti - pozn. ÚS] lze dotvrdit argumentaci ohledně rozporu právní úpravy povolování loterií s evropským právem, a doložit k tomu důkazy", je nutno uvést, že postup stěžovatelky samotné v řízení před městským soudem svědčí o opaku.
23. SDEU v rozhodnutí Berlington Hungary mj. uvedl, že "je patrné, že část klientely žalobkyň v původním řízení tvořili občané Unie na dovolené v Maďarsku. Služby, které poskytovatel se sídlem v jednom členském státě dodá, aniž se přemístil, příjemci v jiném členském státě, přitom představují přeshraniční poskytnutí služeb ve smyslu článku 56 SFEU".
24. Z pohledu možnosti stěžovatelky tvrdit a prokázat zahraniční klientelu v konkrétní provozovně je nutno uvést, že stěžovatelka si byla této možnosti vědoma i před rozsudkem Bonver Win. V podání ze dne 22. 6. 2017 stěžovatelka sama odkazuje na závěry rozsudku SDEU Berlington Hungary a uvádí, že evropské právo je aplikovatelné, neboť k tomu postačuje možnost, aby mezi klienty byly i osoby pocházející z jiného členského státu. Podobně obecně se stěžovatelka vyjadřovala též při ústním jednání městského soudu ve věci sp. zn. 9Af 46/2014, jak ověřil Nejvyšší správní soud ze zvukového záznamu z jednání městského soudu (srov. rozsudek NSS sp. zn. č. j. 5 As 186/2017-64, bod 31).
25. Konkrétní tvrzení v jednotlivých řízeních, že návštěvníky příslušné herny tvořila i zahraniční klientela (spolu s předloženým čestným prohlášením v některých případech), uplatnila stěžovatelka až v doplnění kasační stížnosti ze dne 5. 3. 2021.
26. Je tedy zjevné, že stěžovatelka si byla již v rámci řízení před městským soudem vědoma možnosti tvrdit a prokázat existenci přeshraničního prvku v každém jejím konkrétním sporu, a to v návaznosti na rozsudek Berlington Hungary, kterým ostatně též (byť v obecné rovině) sama argumentovala. Přesto konkrétní tvrzení a doložení konkrétních důkazů učinila až v doplnění kasační stížnosti, tj. v řízení před Nejvyšším správním soudem. Nelze tudíž považovat za procesní pochybení Nejvyššího správního soudu, tím méně pak porušení základních práv stěžovatelky, pokud Nejvyšší správní soud dovodil, že příslušná kasační námitka je nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. proto, že stěžovatelka důvod tvrzené nezákonnosti neuplatnila (přípustně) v řízení před městským soudem, ačkoli tak učinit mohla.
27. Pokud jde o předložená čestná prohlášení přiložená k některým ústavním stížnostem, platí obdobně závěry jako shora uvedené. Doložení jakéhokoli důkazu v řízení před Ústavním soudem není způsobilé zvrátit námitku Nejvyššího správního soudu, že určitou skutečnost stěžovatelka dostatečně netvrdila a neprokazovala již v řízení před správním soudem. Ústavní soud není další instancí v systému správního soudnictví, tím spíše ne instancí skutkovou, jeho přezkum je omezen na ústavnost postupu správních soudů.
28. Navíc je nepřesné tvrzení stěžovatelky, že "se Nejvyšší správní soud domnívá", že "je existence evropského prvku pouze hypotetická", neboť Nejvyšší správní soud se v tomto kontextu zabýval pouze tím, co stěžovatelka mohla a zároveň měla tvrdit ve správní žalobě, resp. tím, na co městský soud mohl či měl reagovat. Sám Nejvyšší správní soud existenci evropského prvku v dané věci neposuzoval, neboť k tomu neměl dán procesní prostor. Za "hypotetickou" považuje Nejvyšší správní soud argumentaci stěžovatelky před městským soudem, nikoli existenci evropského prvku.
29. Nejvyšší správní soud též dostatečně zdůvodnil, proč nebylo nutné se obracet s předloženými předběžnými otázkami na SDEU, neboť nebyl-li dostatečně tvrzen a prokazován konkrétní přeshraniční prvek v řízení před městským soudem, nemusel se městský soud otázkou aplikovatelnosti čl. 56 SFEU zabývat, tudíž daná otázka není relevantní ani v řízení o kasační stížnosti. V uvedených závěrech opět není možno s ohledem na shora uvedené spatřovat jakékoli porušení základních práv stěžovatelky.
30. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavních stížnostech, obsahu napadených rozhodnutí a obsahu vyžádaných soudních spisů nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
31. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu