ECLI:CZ:US:2022:2.US.1265.22.1
sp. zn. II. ÚS 1265/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. A., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Jitkou Fišerovou, advokátkou, sídlem Kyjevská 1678/50, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2022 č. j. 8 To 49/2022-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 1 T 1/2003 ze dne 12. 6. 2003 uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 trestního zákona. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 1 T 5/2003 ze dne 5. 11. 2004 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 38/2005 ze dne 25. 4. 2005 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona a trestného činu nedovoleného překročení státní hranice dle §171a odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 a půl roku. Rozsudkem Zemského soudu Norimberk - Fürth sp. zn. 13 KLs 204 Js 14872/2001 ze dne 15. 10. 2002 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Tento rozsudek byl na území České republiky uznán rozsudkem Nejvyššího soudu dne 20. 6. 2003. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 4 T 82/2006 ze dne 15. 12. 2006 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 2 písm. b) trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 a půl roku. Posledně uvedené trestné činnosti se stěžovatel dopustil tím, že opustil pracoviště ve výkonu trestu a následně opustil i území České republiky.
Usnesením Okresního soudu v Sokolově č. j. 36 PP 62/2021-126 ze dne 3. 2. 2022 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost, kterou Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v závěru, že pro podmíněné propuštění nebyly splněny zákonné podmínky, stěžovatel neprokázal polepšení a nelze od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
Tyto závěry krajský soud opřel mimo jiné o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, podle něhož má stěžovatel sníženou schopnost zakoušet vinu a poučit se z trestu, prognóza dalšího vývoje osobnosti je spíše nepříznivá, pravděpodobnost resocializace malá, nadále existuje obava, jak by se choval po propuštění na svobodu s ohledem na zjištěné a trvalé dispozice k agresivní reaktivitě plynoucí ze stěžovatelovy osobnosti spolu s dalšími rizikovými rysy, stěžovatel nadále má zvýšený potenciál k agresivnímu reagování a může mít potíže se zvládáním složitějších životních situací adaptivním způsobem. Krajský soud také přihlédl k tomu, že stěžovatel neučinil žádné kroky k řešení dopadu jím spáchané vraždy, když náhradu škody rodině zesnulého neuhradil s odůvodněním, že nebyla nařízena exekuce (to byl také důvod, proč propuštění stěžovatele nebylo doporučeno Komisí pro podmíněné propuštění v jejím stanovisku z roku 2019).
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na řadu kázeňských ocenění, které během výkonu trestu obdržel, a množství aktivit a výcvikových a terapeutických programů, které v té době absolvoval. Stěžovatel si také doplnil vzdělání studiem na středním odborném učilišti a rekvalifikačními kurzy. Ačkoli tedy jeho osobnostní výbava není dle znaleckého posudku příznivá, nelze mu upřít snahu se změnit. Stěžovatel nemůže změnit svou osobnostní strukturu, může se však snažit o to, aby se prostřednictvím speciálních programů naučil obstát v situacích běžného života. Pokud soudy stěžovatelovy aktivity a výstupy z nich ignorují, devalvují tím práci vězeňských odborníků a v podstatě popírají význam jakékoli práce s vězni.
Jde-li o neuhrazenou škodu, soudy dle stěžovatele opomíjí, že uhradil pohledávky související s trestním řízením ve výši několik set tisíc korun. Pokud se stěžovatel snad neobratně vyjádřil, že škodu způsobenou trestnou činností už uhradil a že škodu poškozeným neuhradil, protože oprávněné osoby nepožádaly o výkon rozhodnutí, pak nelze pouze na základě tohoto vyjádření dle stěžovatele uzavřít, že u něj nedošlo k polepšení. Stěžovatel vyjádřil lítost, odsoudil své jednání a přijal vyměřený trest. Změna postoje k trestné činnosti je údajně patrná ze závěrečných zpráv výchovných programů i probační a mediační služby.
Pokud se týče prognózy vedení řádného života, stěžovatel má vytvořeno potřebné zázemí včetně pevného zázemí rodinného. Jediným důvodem, proč soudy naplnění této podmínky neshledaly, tak podle stěžovatele byla jeho trestní minulost, což má být v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
Stěžovatel připomíná, že se ve výkonu trestu nachází již více než 16 let. I tak dlouhý výkon trestu přitom jednou skončí a institut podmíněného propuštění není jen jakousi odměnou za slušné chování, ale i efektivním nástrojem napomáhajícím návratu odsouzených do běžného života. Dlouhodobý pobyt ve vězení má negativní důsledky ve smyslu dlouhého vyčlenění odsouzeného ze sociálních vazeb a jeho návrat je proto mnohonásobně složitější. Podmíněné propuštění se stanovením zkušební doby a s dohledem probačního úředníka je podle stěžovatele pro odsouzeného i společnost prospěšnější a představuje mezifázi před definitivním koncem výkonu trestu. I pro společnost je tak údajně výhodné, aby stěžovatel byl propuštěn nyní s tím, že nad ním bude viset Damoklův meč, než aby setrval ve výkonu trestu, který pro něj již nemůže přinést nic pozitivního. V úvahu se pak musí dle stěžovatele vzít i věk a zdravotní stav jeho rodičů, neboť stěžovatel bude potřebovat veškerou pomoc svých blízkých, aby se začlenil do života za zdmi věznice.
Konečně stěžovatel reaguje na závěr krajského soudu, že možnosti stěžovatelova podmíněného propuštění budou vždy odviset od znaleckých posudků, a to při vědomí, že stěžovatel nemůže změnit svoji osobnostní strukturu. Jinými slovy tím odvolací soud dle stěžovatele naznačil, že nelze ani do budoucna o podmíněném propuštění u stěžovatele uvažovat. Je tak třeba si položit otázku, co má být v případě stěžovatele účelem trestu. Výkon trestu nemůže změnit jeho osobnost, stěžovatel se však může naučit obstát v budoucím životě, pro což udělal maximum. Zamítavé rozhodnutí může mít v tomto případě i negativní vliv na resocializaci stěžovatele, když vyvinul značné úsilí, aby byl účel trestu naplněn, avšak bylo mu naznačeno, že v jeho případě ani takové úsilí nepostačuje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v soustavě soudů. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, sám o sobě nevede k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jeho obsahem není garance úspěchu v řízení.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že neexistuje základní právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2397/21 ze dne 29. 9. 2021), neboť Ústava ani Listina právo na podmíněné propuštění nezaručují. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není institutem, kterého "bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení všech okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít z těchto hledisek význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů" (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2898/21 ze dne 14. 12. 2021). V případě některých vyjmenovaných trestných činů, mezi něž patří i činy, pro které byl odsouzen stěžovatel, je pak v souladu s §88 odst. 4 trestního zákoníku dále zdůrazněno, že odsouzený může být propuštěn jen tehdy, nehrozí-li s ohledem na okolnosti činu, za který byl odsouzen, a povahu jeho osobnosti opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu.
Posouzení splnění zákonných podmínek pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění je věcí soudcovské úvahy. Je na obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou podmínky pro použití institutu podmíněného propuštění dány, a tyto své úvahy přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud respektuje takové nezávislé rozhodnutí soudů a je povolán zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti až tehdy, vybočuje-li výklad soudů ze zásad řádně vedeného řízení, resp. porušuje-li ústavně zaručená práva stěžovatele (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 nebo sp. zn. IV. ÚS 2393/21 ze dne 15. 2. 2022). K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.
Soudy se stěžovatelovou žádostí podrobně zabývaly, obstaraly si všechny potřebné informace k jejímu posouzení a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily. Jestliže ze znaleckého posudku vyplývá vysoké riziko recidivy stěžovatele (srov. 88 odst. 4 trestního zákoníku), který navíc ani neprojevil dostatečnou snahu nahradit škodu, jíž způsobil (srov. §88 odst. 3 trestního zákoníku), pak nelze závěru krajského soudu, že u stěžovatele podmínky pro podmíněné propuštění dány nejsou, nic vytknout, a to navzdory všem aktivitám, kterých se stěžovatel úspěšně v rámci výkonu trestu účastní. Nejde o ignorování těchto programů a odborníků, kteří se na nich podílejí, nýbrž o promítnutí skutečnosti, že zkoumání splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění je komplexnější proces, který se neomezuje toliko na ověření, zda odsouzený absolvoval terapeutické a jiné programy s kladným hodnocením. Nelze pak zjevně souhlasit s názorem stěžovatele, že by soudy při posuzování některé ze zákonných podmínek přihlížely jen k trestní minulosti stěžovatele.
Namítá-li stěžovatel, že další jeho pobyt ve výkonu trestu už nebude prospěšný pro něj ani pro společnost, pak je potřeba uvést, že stěžovateli byl uložen trest v určité výši, který musí vykonat v plném rozsahu, ledaže se naplní zákonem stanovené podmínky. Stěžovatelův názor na to, zda je pro něj či pro společnost pokračování ve výkonu trestu prospěšné, není v tomto směru určující.
Poukazuje-li stěžovatel na to, že překážkou podmíněného propuštění je podle soudu struktura jeho osobnosti, kterou ale nemůže změnit, tak právě povaha osobnosti je dle zákona výslovně relevantním vodítkem pro posouzení, zda u odsouzeného hrozí opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu. Podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu řádně uloženého trestu nemusejí být nutně stanoveny tak, že bude jejich splnění vždy plně v moci odsouzených, převážit mohou jiná kritéria a zájmy, zejména pak ochrana společnosti. Stěžovatel to sice může vnímat jako demotivující faktor, nicméně lze předpokládat, že úsilí, které vynakládá, nesleduje pouze samotné propuštění, nýbrž je vedeno i skutečnou snahou o polepšení.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu