ECLI:CZ:US:2022:2.US.1280.22.1
sp. zn. II. ÚS 1280/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Petrou Zaoralovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1, proti rozhodnutí ředitele Vazební věznice Hradec Králové ze dne 8. 2. 2022, č. j. VS-25185-2/ČJ-2022-802040-VD, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 3. 2022, č. j. 0 Nt 2107/2022, za účasti Vězeňské služby České republiky - Vazební věznice Hradec Králové a Okresního soudu v Pardubicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ředitele Vazební věznice Hradec Králové (dále jen "ředitel věznice") a usnesení Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud"), neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a 36 odst. 1 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozhodnutím ředitele věznice ze dne 8. 2. 2022, č. j. VS-25185-2/ČJ-2022-802040-VD, dle §12b odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu trestu"), ve spojení s §12a odst. 1 písm. c) zákona o výkonu trestu, zařazen do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení věznice s ostrahou. Stěžovatel podal dle §12b odst. 3 zákona o výkonu trestu návrh na umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení, který dle §324a odst. 1, odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, okresní soud zamítl svým napadeným usnesením.
III. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel po stručné rekapitulaci předchozího procesního vývoje řízení před obecnými soudy napadeným rozhodnutím vytýká, že jím byla jeho osobní svoboda omezena způsobem, který nestanoví zákon. Umístění stěžovatele do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení je odůvodněno toliko jeho třemi předchozími nepodmíněnými tresty odnětí svobody, vnitřní a vnější míra rizika stěžovatele však nebyla posuzována individuálně s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem. Dle stěžovatele je vyhláška ministra spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "řád výkonu"), v rozporu se zákonem, umožňuje-li ignorování všech ostatních okolností závislých na posouzení odborníky (psychologové, speciální pedagogové atd.) a odůvodnění zařazení do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení toliko na základě trestní minulosti. Odborná komise pak ve stěžovatelově případě ignorovala §12b odst. 1, odst. 3 zákona o výkonu trestu a postupovala toliko dle §6a odst. 6 a odst. 8 řádu výkonu, čímž ignorovala pramen vyšší právní síly a rezignovala na posuzování skutečností odůvodňujících umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení.
4. Stěžovatel přitom uváděl mnoho okolností, které v jeho konkrétním případě míru vnitřních i vnějších rizik snižují na minimum, případně na nulu. Stěžovatel vedl řádný občanský život, v zaměstnání byl hodnocen jako vzorný pracovník, do výkonu trestu nastoupil řádně a včas, původně mu byl uložen trest odnětí svobody v první třetině zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem, a to za částečně nedbalostní, částečně úmyslné přečiny spáchané výlučně v souvislosti se silniční dopravou. Stěžovatel okresnímu soudu rovněž vytýká, že nezdůvodnil, proč k žádné z těchto okolností nepřihlédl.
5. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tezí okresního soudu, že není možno přihlížet k tomu, že naposledy byl stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody před 19 lety za zcela odlišnou trestnou činnost a že tato odsouzení mu již byla zahlazena. Trestní minulost není uvedena v taxativním výčtu §12a odst. 3 zákona o výkonu trestu a interpretovat ji lze jen jako přitěžující okolnost v rámci trestního stíhání. V předchozích trestech odnětí svobody se navíc vždy stěžovatel choval vzorně a vždy absolvoval studium zakončené výučním listem.
6. Rovněž stěžovatel nesouhlasí s úvahou okresního soudu, že umístění do oddělení s mírnějším stupněm zabezpečení by bylo možné jen tehdy, kdyby na straně stěžovatele existovaly mimořádné okolnosti uvedené v §6a odst. 6, odst. 8 řádu výkonu, což však v jeho věci nedovodil. Dle stěžovatele řád výkonu nepředepisuje žádné mimořádné okolnosti, proto se okresní soud dle stěžovatele dopustil rozšiřujícího výkladu, který je v jeho neprospěch nepřípustný.
7. Stěžovatel své plaidoyer zakončuje tím, že nyní předložená věc nebyla doposud judikaturou Ústavního soudu uspokojivě řešena, přičemž za ústavně nekonformní považuje stěžovatel rovněž skutečnost, že současná praxe připouští, aby odsouzení pro málo závažné přečiny vykonávali trest spolu s odsouzenými za zločiny k vysokým trestům jen proto, že jsou ve výkonu trestu již opakovaně.
IV. Posouzení Ústavním soudem
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak Ústavní soud již v minulosti uvedl, ústavně zaručené základní právo na vyhovění návrhu na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení dle §12a odst. 3 zákona o výkonu trestu neexistuje (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 949/20 ze dne 5. 5. 2020, bod 9.), neboť rozhodování o umístění odsouzených do oddělení věznice s ostrahou s určitým stupněm zabezpečení již z ústavněprávního hlediska nespadá do oboru ukládání trestu, ale jeho výkonu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 544/18 ze dne 28. 2. 2018 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2852/17 ze dne 7. 6. 2018). Takové rozlišování mezi požadavky ústavněprávních garancí ukládání trestu na jedné straně a jeho výkonu na straně druhé je zcela v souladu i s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 10. 2013 ve věci del Río Prada proti Španělsku, stížnost č. 42750/09, bod 83.). To pochopitelně neznamená, že by se sféra výkonu trestu zcela vymykala možnosti přezkumu v řízení o ústavní stížnosti, nicméně zásah Ústavního soudu připadá do úvahy toliko pro případy extrémních excesů při aplikaci příslušné zákonné či podzákonné právní úpravy nesoucí s sebou zjevně arbitrární a citelný zásah do ústavně zaručených základních práv či svobod odsouzeného.
10. O nic takového v nynější věci nejde. Zařazení odsouzeného do oddělení s určitým stupněm zabezpečení věznice s ostrahou je rozhodné pro přísnost režimu výkonu trestu z hlediska míry vnitřního zabezpečení a z toho plynoucích omezení, avšak samo o sobě nijak nemodifikuje samotný obsah odnětí svobody coby druhu trestu. Ředitel věznice postupoval v souladu s doporučením odborné komise, proto je a contrario §12b odst. 2 věta za středníkem zákona o výkonu trestu neodůvodňoval, přičemž napadená rozhodnutí jak ředitele věznice, tak okresního soudu byla vydána v hranicích zákona a v jejich mezích i v hranicích prováděcího podzákonného předpisu.
11. Napadená rozhodnutí tedy nelze charakterizovat jako exces ve shora nastíněném smyslu. K tomu Ústavní soud rovněž připomíná, že napadená rozhodnutí se týkají toliko prvotního umístění stěžovatele do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení, které však nepředurčuje nezvratně míru omezení, kterým bude stěžovatel vystaven po celou dobu výkonu svého trestu. Dle §11a odst. 1, odst. 2 řádu výkonu se o změně umístění do některého z oddělení věznice s ostrahou rozhoduje při změně míry vnějších nebo vnitřních rizik, která musí být vyhodnocena vždy mimo jiné alespoň při hodnocení plnění programu zacházení či při hodnocení dodržování vězeňského režimu. Dle §38 odst. 1 písm. c) řádu výkonu se hodnocení úspěšnosti plnění programu zacházení ve věznici s ostrahou provádí nejméně jednou za tři měsíce. Stěžovatel má tedy reálnou možnost dosáhnout umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení hned při prvním periodickém hodnocení úspěšnosti programu zacházení.
12. K námitce časového odstupu předchozích odsouzení Ústavní soud podotýká, že stěžovatel ve své argumentaci zcela bagatelizuje význam předchozích odsouzení k trestu odnětí svobody, jakož i skutečnosti, že ačkoliv mu byl původně výkon nynějšího trestu odnětí svobody podmíněně odložen, nesplnil stěžovatel podmínky zkušební doby a musel mu být nařízen tzv. přímý výkon trestu odnětí svobody. Stalo se tak přesto, že stěžovatel je dle závěrů okresního soudu, které ani ve své ústavní stížnosti nerozporuje, osobou s bohatou trestní minulostí a trojnásobnou zkušeností s výkonem trestu odnětí svobody (nevčítaje v to nynější trest odnětí svobody). Učinili-li za těchto okolností ředitel věznice i okresní soud závěr, že stěžovatel si zjevně nevzal z předchozích trestů ponaučení a na jeho straně existuje vysoké vnější riziko, z ústavněprávního hlediska tím nepochybily. I když mezi posledním vykonaným trestem odnětí svobody a tím současným uplynula poměrně dlouhá doba, neznamená to, že by nebylo možno při hodnocení vnitřní a vnější míry rizika stěžovatele přihlédnout ke skutečnosti, že na něj předchozí tresty odnětí svobody neměly dostatečný individuálně preventivní účinek.
13. Pochybení na straně ředitele věznice či okresního soudu nelze spatřovat ani v tom, že okresní soud byl ochoten za těchto okolností uvažovat o zrušení napadeného rozhodnutí ředitele věznice a umístění stěžovatele do oddělení s nižším stupněm zabezpečení jedině tehdy, pokud by ostatní kritéria dle §12a odst. 3 zákona o výkonu trestu tak, jak jsou konkretizována §6a řádu výkonu, svědčila ve stěžovatelův prospěch mimořádně výmluvně. Nelze přitom opomenout, že tato kritéria jsou toliko demonstrativní, přičemž samotná konstrukce §6a řádu výkonu vychází z toho, že primárním klíčem ke stanovení správného oddělení jsou odst. 2 až 6, zatímco odst. 7 a 8 jsou toliko jejich korektivy. Tato konstrukce nevyvolává a priori ani pochyby z hlediska stěžovatelem uváděného údajného rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 8 odst. 2 Listiny. Stěžovatel totiž nebyl zbaven svobody na základě napadených rozhodnutí, ale na základě odsuzujícího rozsudku ve spojení s usnesením o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, přičemž, jak výše uvedeno, zařazení odsouzeného do oddělení věznice s ostrahou s určitým stupněm zabezpečení nenáleží z ústavněprávního hlediska do oboru pojmu "trest" ale "výkon trestu".
14. Kromě toho §6a řádu výkonu toliko provádí §12a zákona o výkonu trestu. Ten rovněž obsahuje kritéria primárně se vztahující k nebezpečnosti odsouzeného pro společnost (vnější riziko), vyjádřené zejména okolnostmi charakterizujícími trestný čin a trest, který za něj byl odsouzenému uložen, jakož i minulost výkonu trestu odnětí svobody, a k míře rizika ohrožení bezpečnosti během výkonu trestu odnětí svobody (vnitřní riziko), rovněž konkretizovanou zejména okolnostmi vztahujícími se ke spáchanému činu a výkonů předchozích trestů. Stěžovatel se tedy zjevně mýlí, uvádí-li, že §12a odst. 3 zákona o výkonu trestu neobsahuje jako kritérium pro určení míry vnějšího či vnitřního rizika předchozí trestní minulost, neboť toto ustanovení výslovně přikazuje při posuzování vnějšího rizika odsouzeného přihlédnout k tomu: "...zda již byl ve výkonu trestu." Naopak taková kritéria, na něž odkazuje stěžovatel (vedení řádného života před nástupem do výkonu trestu, kladné hodnocení zaměstnavatele atd.) §12a odst. 3 zákona o výkonu trestu neobsahuje. Vzhledem k demonstrativní povaze výčtu tam uvedených kritérií to neznamená, že by k nim nebylo možno přihlédnout vůbec, avšak primárně mají být zohledňovány skutečnosti, které mají potenciální vypovídací hodnotu o tom, jak se bude odsouzený chovat ve specifických podmínkách výkonu trestu, nikoliv jak se choval v běžném životě.
15. Ke stěžovatelově závěrečné poznámce Ústavní soud pouze stručně uvádí, že je především na samotných odsouzených, kteří již v minulosti vykonali několik trestů odnětí svobody, aby se do budoucna vystříhali další trestné činnosti, v jejímž důsledku by jim mohl opětovně tento druh trestu být uložen, včetně rizika soužití s odsouzenými k delším trestům odnětí svobody. Právní úprava přitom i těmto důsledkům cílí předcházet, neboť §8 odst. 3 řádu výkonu ukládá při diferenciaci výkonu trestu dbát o to, aby méně narušení odsouzení vykonávali trest od více narušených odsouzených.
V. Závěr
16. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu