ECLI:CZ:US:2022:2.US.1294.22.1
sp. zn. II. ÚS 1294/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Marka a Dagmar Markové, zastoupených Mgr. Petrem Šmídem, advokátem, sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2022 č. j. KSBR 45 INS 10071/2021, 4 VSOL 180/2022-B-36 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2022 č. j. KSBR 45 INS 10071/2021-B-28, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jaroslava Marka a Lubomíry Markové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 5. 2022, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením o schválení oddlužení rozhodl krajský soud tak, že vedlejší účastníci - jakožto jediný dlužník - jsou oprávněni podat návrh na povolení oddlužení, a současně mimo jiné schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé - jakožto věřitelé - odvolání, o němž vrchní soud rozhodl napadeným usnesením tak, že jej odmítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelé nebyli k podání odvolání oprávněni ve smyslu §406 odst. 4 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), neboť nehlasovali proti přijetí schváleného způsobu oddlužení. Připustil sice, že krajský soud postupoval nesprávně, když stěžovatelům odepřel právo na svolání věřitelské schůze, přestože řádně naplnili podmínku věřitelského kvora podle §399 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona a o svolání schůze požádali včas. Stěžovatelé však měli stále možnost hlasovat o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů korespondenčně, o čemž byli krajským soudem řádně poučeni v rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení vedlejších účastníků; i přesto ale tohoto práva nevyužili. Dle vrchního soudu tak nebylo možno uzavřít, že krajský soud stěžovatelům svým nesprávným úředním postupem zabránil v hlasování o způsobu oddlužení. Vrchní soud proto odmítl odvolání stěžovatelů podle ustanovení §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zároveň stěžovatele poučil, že proti jeho usnesení není podle §238 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu přípustné dovolání.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé v prvé řadě namítají, že je obecné soudy svévolně připravily o možnost podání opravného prostředku, přestože jim jej insolvenční zákon přiznává. Argumentují, že učinili veškeré úkony, jež jsou od nich insolvenčním zákonem vyžadovány k zachování práva na podání odvolání proti usnesení o schválení oddlužení za podmínek §406 odst. 4 věty první insolvenčního zákona. Rekapitulují, že byli jako nezajištění věřitelé krajským soudem vyzváni, aby v zákonné lhůtě navrhli konání schůze věřitelů, jejímž předmětem bude projednání a hlasování o způsobu oddlužení, anebo aby ve stejné lhůtě o tomtéž hlasovali mimo schůzi věřitelů. Jelikož měli stěžovatelé zájem o svolání věřitelské schůze a byli k tomu oprávněni (tvořili většinu věřitelů a disponovali nadpoloviční většinou nezajištěných přihlášených pohledávek počítaných podle jejich výše), zvolili první variantu. Nelze jim klást k tíži, pokud současně nezvolili i variantu korespondenčního hlasování, jež se jim alternativně nabízela a kterou za dané situace považovali za nadbytečnou. Stěžovatelé dále namítají, že nesvoláním schůze věřitelů je krajský soud připravil i o možnost namítat za podmínek §403 odst. 2 insolvenčního zákona existenci skutečností odůvodňujících odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Krajskému soudu rovněž vytýkají, že se v odůvodnění napadeného usnesení nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami, a tudíž je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Konečně stěžovatelé argumentují, že postup obecných soudů, jež schválily oddlužení vedlejších účastníků navzdory opakovaně namítanému nepoctivému záměru dlužníka, ve svém důsledku omezuje uspokojení jejich pohledávky; napadená usnesení tak porušují i ústavně zaručené právo stěžovatelů vlastnit majetek.
II.
Přípustnost ústavní stížnosti
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
5. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a jeho pravomoc spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity, jak plyne z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
6. Stěžovatelé ústavní stížností brojí proti usnesení vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí jejich odvolání podle §218 písm. b) občanského soudního řádu. Podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu přitom může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout mimo jiné pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, tj. i napadené usnesení vrchního soudu. Přípustnost žaloby pro zmatečnost v posuzované věci nepřímo vyplývá i z poučení vrchního soudu, že proti jeho usnesení není dovolání přípustné z důvodu dle §238 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (jež odkazuje právě na §229 odst. 4 občanského soudního řádu). Pro úplnost se sluší dodat, že v souladu s §7 a §96 odst. 2 insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení uplatní přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, včetně úpravy týkající se řízení o žalobě pro zmatečnost.
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v občanském soudním řízení odmítnuto odvolání stěžovatele, je taková ústavní stížnost nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu neuplatnil žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu [viz stanovisko pléna ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)].
8. Jak vyplývá z ústavní stížnosti (a jak Ústavní soud ověřil z databáze Infosoud.cz i telefonicky u příslušného soudního oddělení krajského soudu), stěžovatelé žalobu pro zmatečnost proti napadenému usnesení vrchního soudu nepodali.
9. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zároveň neshledal v daném případě okolnosti odůvodňující aplikaci některé z výjimek z pravidla subsidiarity ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 téhož zákona, čehož se ostatně stěžovatelé ani nedovolávali.
10. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2022
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj