ECLI:CZ:US:2022:2.US.1323.22.1
sp. zn. II. ÚS 1323/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem Čimelice 112, Čimelice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2021 č. j. 3 Tdo 1166/2019-912, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2021 č. j. 11 To 102/2021-864 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. října 2020 č. j. 2 T 146/2019-818, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručenému Ústavnímu soudu dne 18. května 2022 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do celé řady jemu ústavně zaručených práv a svobod, a to zejména do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "soud prvního stupně") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a přečinu pytláctví podle §304 odst. 1 trestního zákoníku, za než mu byl postupem dle §279 odst. 3 trestního zákoníku a za použití §43 odst. 1, §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 90 denních sazeb po 300 Kč (tj. celkem tedy 27 000 Kč). Dále byl stěžovateli uložen podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to v napadeném rozsudku specifikovaných zbraní a tlumiče hluku. Spolu s tímto byla stěžovateli postupem dle §228 odst. 1 trestního řádku také uložena povinnost nahradit poškozenému mysliveckému spolku škodu ve výši 29 400 Kč. Proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") tak, že jej napadeným usnesením podle §256 trestního řádku zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jenž Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
4. Stěžovatel v mimořádně podrobné ústavní stížnosti v rozsahu dvaceti osmi stran souvislého textu brojí proti napadeným rozhodnutím v procesní i hmotněprávní rovině. Stručně lze shrnout, že obecným soudům předně vytýká, že jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Odůvodnění napadených rozhodnutí označuje za "nelogická" a "absurdní". Obecné soudy měly dle stěžovatele nesprávně vyhodnotit dokazování v takové intenzitě, že věc vykazuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. K přečinu pytláctví pak stěžovatel tvrdí absenci jakéhokoli přímého důkazu a nepřímé důkazy považuje za objektivně nedostatečné. Stěžovatel zpochybňuje také samotné právní posouzení věci, zejména co do závěrů o naplnění subjektivní stránky obou přečinů, dovolává se zásady subsidiarity trestní represe a zásady in dubio pro reo. U přečinu nedovoleného ozbrojování pak detailně rozporuje jednotlivá zjištění obecných soudů týkající se především zařazení jednotlivých zbraní a munice, které byly u stěžovatele nalezeny, do příslušných kategorií, přičemž napadá způsob a výsledky měření jejich technických parametrů a jiných vlastností. Ohledně některých zbraní pak stěžovatel namítá, že jde o zbraně historické, jenž lze držet volně, ohledně jiných, že měly být údajně znehodnoceny ještě v době, kdy neexistovala jednotná pravidla stanovující způsob, jakým má být zbraň znehodnocena, a že z žádného v současnosti použitelného právního předpisu neplyne povinnost zbraně "doznehodnotit" novým způsobem. Ohledně zakázaného doplňku (tlumiče výstřelu) pak stěžovatel tvrdí, se ve skutečnosti jednalo o lapač jisker. Dále stěžovatel namítá nepřiměřenost způsobu, jímž byla provedena soudem nařízená domovní prohlídka, kdy měl být vystaven psychickému tlaku. V neposlední řadě pak stěžovatel poukazuje na změny provedené novelou zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, k nimž došlo s účinností k 30. lednu 2021 v důsledku přijetí zákona č. 13/2021 Sb. - tedy ještě v průběhu trestního řízení vedeného proti jeho osobě. Daná novela měla podle stěžovatele zmírnit podmínky pro držení některých zbraní a obecné soudy byly povinovány postupovat podle §2 odst. 1 trestního zákoníku a věc posoudit podle pozdější právní úpravy, jež měla být pro něj příznivější. Stěžovatel se taktéž odvolává na tzv. zbraňovou amnestii podle zmíněné novely zákona o zbraních, v jejímž světle má být společenská škodlivost jeho jednání značně snížena, pročež soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, což ale neučinily.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Nikoli každý postup obecných soudů, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, však k takovému zásahu vede. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, a to zejména právo na spravedlivý proces.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Po prostudování napadených rozhodnutí a rovněž dovolání, jehož kopii stěžovatel k ústavní stížnosti připojil, je zřejmé, že ke zkrácení stěžovatelových ústavně garantovaných práv v jeho trestní věci nedošlo. Obecné soudy se s případem stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly. Hodnocení důkazů se jeví jako je logické a přesvědčivé. Stěžovatel se sice snaží postavit Ústavní soud do pozice další instance, jež by měla ještě jednou hodnotit (především obhajobě svědčící) důkazy a posoudit následně samotné meritum věci, avšak takovému účelu řízení o ústavních stížnostech určeno není - Ústavní soud až na naprosté výjimky skutková zjištění obecných soudů nepřezkoumává a v žádném případě nečiní úsudek o vině či nevině toho kterého obžalovaného. Nadto je třeba zdůraznit, že z napadených rozhodnutí se žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé nepodává. Napadená rozhodnutí jsou rovněž odpovídajícím způsobem odůvodněna, byť v některých jednotlivostech relativně stručně (jak ostatně konstatoval i dovolací soud). Veškerá zjištění a hodnotící úvahy obecných soudů jsou však popsána natolik jednoznačně, že nedávají prostor pro jakékoli vážnější pochybnosti o logice či důvodnosti závěrů, které soudy v souhrnu ve věci přijaly. Právo na účinnou obhajobu stěžovatele tak tvrzenou nepřezkoumatelností napadených rozhodnutí býti narušeno nemohlo a Ústavní soud v souzené věci neshledává ani prvky nedovolené soudní svévole. Všemi námitkami, jež stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl, se materiálně zabýval v napadeném usnesení již dovolací soud, což je ostatně dáno i tím, že text ústavní stížnosti a text dovolání se v mnoha pasážích téměř doslovně shoduje. Ústavní soud k tomuto vypořádání námitek stěžovatele nemá cokoli podstatného dodat a v podrobnostech odkazuje na napadené usnesení dovolacího soudu: v otázkách dokazování a jeho vyhodnocení odkazuje Ústavní soud na body 47 až 58; k problematice zániku trestnosti a použitelné právní úpravy odkazuje Ústavní soud na body 61 až 65; k otázce subjektivní stránky trestné činnosti Ústavní soud odkazuje na body 69 až 71 (v nichž dovolací soud navázal na závěry soudů nižších stupňů a tyto blíže rozvedl); k problematice subsidiarity trestní represe odkazuje Ústavní soud na body 74 až 82. V těchto bodech obsažená východiska či výklady dovolacího soudu a jejich následné vztáhnutí na poměry projednávané věci shledává Ústavní soud z pohledu ústavních požadavků za zcela uspokojivé.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu