ECLI:CZ:US:2022:2.US.1359.22.1
sp. zn. II. ÚS 1359/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) J. V. a 2) J. V., zastoupených JUDr. Ladislavem Semiánem, advokátem, sídlem V Uličce 137, Vlkava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2022 č. j. 22 Cdo 3666/2021-407 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2021 č. j. 28 Co 201/2021-396, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelé se návrhem u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhali obnovy řízení o vypořádání společného jmění manželů (první stěžovatel vystupoval jako žalovaný, druhý stěžovatel jako vedlejší účastník). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně z původního řízení dne 24. 8. 2020 zemřela a nemá žádného právního nástupce. Neexistenci žalobkyně shledal jako neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, a proto usnesením vyšší soudní úřednice č. j. 14 C 214/2012-357 ze dne 29. 6. 2021 řízení o obnově okresní soud zastavil.
Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud poté ústavní stížností napadeným usnesení odmítl dovolání prvního stěžovatele pro vady, neboť nevymezil, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání. Nad rámec toho Nejvyšší soud uvedl, že pokud okresní soud řízení za dané situace zastavil a odvolací soud jeho usnesení potvrdil, postupoval odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí.
V ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně popisují okolnosti rozvodu a vysvětlují důvody, které je vedly k podání návrhu na obnovu řízení, přičemž odkazují zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014, kterým byly zrušeny rozhodnutí soudů v trestní věci prvního stěžovatele.
Vůči napadeným rozhodnutím stěžovatelé vznášejí především dvě námitky. Jednak mají za to, že krajský soud nesprávně potvrdil rozhodnutí prvního stupně, ačkoli bylo v rozporu se zákonem vydáno vyšší soudní úřednicí, nikoli soudcem. Dále nesouhlasí s tím, že by dovolání prvního stěžovatele vykazovalo Nejvyšším soudem vytýkané vady.
Jak stěžovatelé uvádějí, dovolání byla věnována největší pozornost a nejvíce času, neboť již ve věci dělení majetku v bývalém SJM Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 1201/2015-296 ze dne 15. 9. 2015 odmítl dovolání prvního stěžovatele pro vady. V úvodu dovolání tak je "pro lepší orientaci Nejvyššího soudu" uveden obsah dovolání, "z kterého je patrné, jak a v jaké míře jsou otázky řešeny". První stěžovatel v dovolání "samostatně uvádí ... všechny čtyři kritéria a vyjadřuje se k nim v bodech IV. ‚Vymezené dovolací podmínky', kde stěžovatel akceptuje všechny čtyři požadavky §237 [občanského soudního řádu], a dále je v dovolání napadá rozdílným výkladem v bodech V. ‚Neoprávněnost vyšší soudní úřednice', v bodě VI. ‚Neexistence procesního nástupnictví' a v bodě VII. ‚Neřešený §233 odst. 2 [občanského soudního řádu]'".
První a čtvrté kritérium považují stěžovatelé za nejdůležitější. Prvé kritérium údajně vyžadovalo vyřešení postavení pravomoci vyšší soudní úřednice, která rozhodla o zastavení řízení o žalobě na obnovu řízení, přičemž první stěžovatel "nic obdobného v praxi Nejvyššího soudu při řešení neoprávněného zastupování soudu ve věci samé vyšší soudní úřednicí k mimořádným opravným prostředkům nenašel". V praxi soudnictví nebyly podle stěžovatelů mimořádné opravné prostředky nikdy zamítnuty vyšší soudní úřednicí. Ve čtvrtém kritériu "je stěžovatel přímo konkrétní s tím, jak má být vyřešená právní otázka [posouzena] jinak", a to jak ve vztahu k otázce neoprávněnosti vyšší soudní úřednice, tak neexistenci procesního nástupnictví.
Stěžovatelé jsou následně právním zástupcem informováni, že věc byla přidělena senátu Nejvyššího soudu číslo 22, tedy stejnému, který rozhodoval ve zmíněné věci sp. zn. 22 Cdo 1201/2015. První stěžovatel nepodal proti tomuto senátu námitku, protože předpokládal, že uvedený senát "provede nápravu, a to na podkladě stavu, že již zná stanovisko pléna Ústavního soudu [sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017]". Nejvyšší soud však dovolání odmítl, ačkoli je stěžovatel přesvědčen, že splňovalo podmínky §237 občanského soudního řádu. Pro jistotu stěžovatel "dodatečně uplatňuje" třetí výrok citovaného stanoviska pléna "s následnou spojitostí s touto ústavní stížností při nerespektování nálezu sp. zn. I. ÚS 3113/13 v řádném řízení žádným soudem". Jelikož je k přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle §237 občanského soudního řádu přípustné, třeba souhlasu všech členů senátu, postavení stěžovatelů se tím "značně ztížilo pro ústavní stížnost".
Ústavní soud se nejprve zabýval procesními podmínkami řízení, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podána někým zjevně neoprávněným, zčásti pak je nepřípustná.
Ve vztahu ke druhému stěžovateli je ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, neboť druhý stěžovatel v řízení vystupoval toliko jako vedlejší účastník. Ústavní soud mimo jiné v nálezu sp. zn. II. ÚS 1810/13 ze dne 13. 5. 2014 konstatoval, že vychází z konstrukce vedlejšího účastenství jako procesního institutu podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje. Až na určité výjimky proto Ústavní soud ani nepřipouští, aby vedlejší účastník při neexistenci ústavní stížnosti hlavního účastníka sám podával ústavní stížnost, a takovou ústavní stížnost odmítá jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3540/12 ze dne 14. února 2013). Je pravda, že okresní soud rozhodoval o návrhu na obnovu řízení, který podal i druhý stěžovatel, nicméně stále platí, že stěžovatel vystupoval jen jako vedlejší účastník, přičemž ústavní stížnost míří pouze proti rozhodnutím odvolacího soudu a dovolacího soudu, které rozhodovaly o opravných prostředcích podaných prvním stěžovatelem.
Lze nicméně poznamenat, že právě uvedený závěr o neoprávněnosti druhého stěžovatele nemá v podmínkách této věci zásadní praktický dopad, neboť jak bylo řečeno v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1810/13, Ústavní soud může k ústavní stížnosti osoby, která v řízení před obecnými soudy vystupovala v postavení vedlejšího účastníka, přihlédnout jakožto k podání, jímž by vedlejší účastník mohl svými argumenty podporovat ústavněprávní vývody hlavního účastníka, který ústavní stížnost podal. Jelikož nyní byla ústavní stížnost podána oběma stěžovateli společně, je jejich argumentace totožná a k přihlédnutí k argumentaci druhého stěžovatele došlo ipso facto vypořádáním námitek prvního stěžovatele.
Jde-li o prvního stěžovatele, ústavní stížnost je ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatel sice podal dovolání, které ale bylo odmítnuto pro vady, jelikož stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti. Ve stěžovatelem citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 přitom Ústavní soud konstatoval, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
To platí i tehdy, jestliže Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu zruší z důvodu, že se se závěrem Nejvyššího soudu stran nesplnění obsahových náležitostí dovolání neztotožní. Nesprávné odmítnutí dovolání v těchto případech značí, že se Nejvyšší soud podáním věcně vůbec nezabýval. V případě, že toto odmítnutí bylo chybné, může za určitých okolností tímto odmítnutím dojít k porušení základních práv stěžovatele spočívajícímu právě v tom, že mu Nejvyšší soud nesprávně zamezil v přístupu k soudu, který mu zákon poskytuje. Nápravou tohoto porušení pak logicky je vrácení věci tomuto soudu s tím, aby se jí řádně zabýval. Zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu je stěžovateli vytvořen procesní prostor pro ochranu jeho práv uvnitř soustavy soudů a pro posouzení uplatněných námitek k tomu povolaným soudem.
Zbývá tudíž posoudit námitky uplatněné v ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tedy otázku, zda lze dovolání stěžovatele skutečně považovat za vadné. V tomto rozsahu je ústavní stížnost ve vztahu k prvnímu stěžovateli zjevně neopodstatněná.
Úvodem zde Ústavní soud připomíná, že dle již opakovaně odkazovaného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z k ústavní stížnosti přiloženého dovolání je sice zjevné, že stěžovatel skutečně na úvod zařadil "obsah dovolání" s tím, že pod bodem IV. se zabývá "vymezenými dovolacími podmínkami", ovšem k samotnému vymezení podmínek, jak to požaduje zákon (a jak to dále specifikuje judikatura Nejvyššího soudu), následně přistoupeno není. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že "akceptuje všechny čtyři požadavky §237 [občanského soudního řádu]", nicméně úkolem dovolatelů není tyto požadavky "akceptovat", nýbrž vymezit, který z nich je dle jejich názoru naplněn a proč.
Dovolatelé musejí formulovat právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a (zjednodušeně řečeno) uvést, zda a jak byla tato otázka v minulosti řešena dovolacím soudem (musejí tak přitom samozřejmě učinit již v dovolání, nemohou naopak - jak se o to nyní stěžovatel pokouší - "dodatečně uplatňovat" podmínky přípustnosti dovolání v ústavní stížnosti). Uvedené požadavky stěžovatel v dovolání nesplnil, na čemž nic nemění, že se posléze podrobněji věnoval dovolacím důvodům (tedy samotné dovolací argumentaci). Jediné, co se nějakým způsobem alespoň "blíží" vymezení přípustnosti dovolání, je stěžovatelovo konstatování, že "situaci, kdy se o obnovu řízení žádá až po smrti žalobkyně, kdy bylo prokázáno, že po sobě nezanechala závěť, a tudíž k slibovanému odkazu nemohlo dojít, protože k převodu nemovitosti došlo ještě za jejího života, a proto se následně po smrti již převedená nemovitost nemohla objevit v dědickém řízení, Nejvyšší soud ještě neřešil". Ani zde ovšem stěžovatel neformuloval žádnou právní otázku.
Navzdory uvedenému Nejvyšší soud poznamenal, že pokud stěžovatel podal návrh na obnovu řízení proti osobě, která v době zahájení řízení již nežila, jde v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu skutečně o nedostatek podmínek řízení, který nelze zhojit. Navzdory vadnému dovolání se tak stěžovateli dostalo ze strany Nejvyššího soudu vysvětlení nastalé situace.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 1 písm. c), zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu