ECLI:CZ:US:2022:2.US.1360.22.1
sp. zn. II. ÚS 1360/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného JUDr. Milanem Milerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. března 2022 č. j. 21 Co 204/2020-522 a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. června 2020 č. j. P 117/2018-362, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených rozsudků. Napadenými rozsudky bylo rozhodnuto, že se nezletilá A. V. svěřuje do péče matky a stěžovateli bylo uloženo, že má platit na její výživu ode dne 16. 9. 2017 do 31. 1. 2018 a ode dne 22. 6. 2018 do 31. 10. 2019 částku 7 500 Kč, ode dne 1. 11. 2019 do 31. 8. 2020 6 300 Kč a ode dne 1. 9. 2020 částku 6 800 Kč měsíčně. Dlužné výživné ve výši 203 290 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do jednoho roku ode dne doručení rozsudku. Dále bylo rozhodnuto, kdy a jak je stěžovatel jako otec nezletilé oprávněn se s ní stýkat.
2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že podle jeho názoru soudy věc posoudily nesprávně. Dle stěžovatele pochybily především v tom, že mu byla stanovena povinnost absolvovat veškeré cesty pro dceru i zpět na své náklady na trase P. - Z./T. - P. po tom, co matka nezletilé bez jeho vědomí a svolení odstěhovala dceru v roce 2018 z jeho bydliště cca 200 km daleko a tam i s dcerou zůstala. Dcera tam sice od narození měla trvalý pobyt, a to v bydlišti její babičky, fakticky se ale celou dobu zdržovala v domácnosti stěžovatele, tj. v P.
3. Dle názoru stěžovatele soudy rovněž dostatečně neprozkoumaly jeho příjmy a výdaje, když vycházely především z obratů a hrubých příjmů, na základě čehož mu nastavily neúměrně vysoké výživné oproti jeho čistým příjmům. Měl sice několikrát vyšší příjmy (obrat), ale s tím i související vysoké náklady, které odvolací soud vůbec nezohlednil. Několikrát si musel i půjčit a z příjmů následně půjčky splatit. Dle daňového přiznání byl v roce 2020 i 2021 ve ztrátě. Stěžovatel kvůli tomu musel vloni prodat svůj jediný majetek (byt), aby tím vyrovnal své závazky a mohl dále působit jako realitní zprostředkovatel. Má sice v tuto chvíli konečně hodně zakázek, ale s tím jsou prý zatím spojeny jen náklady. Navíc nyní se realitní trh začíná výrazně zpomalovat, skoro až zastavovat, a tedy není vůbec jisté, že vše v nabídce prodá, a tedy vydělá peníze. Firmy, které stěžovatel vlastní, žádnou činnost nevyvíjí, tedy neplyne z nich žádný příjem. Soudy také údajně dostatečně neprověřily finanční situaci matky. Stěžovateli byly kontrolovány všechny osobní, podnikatelské i firemní účty, zatímco po matce soudy chtěly jen příjmy a výdaje. Ta prý přitom nikdy neprokázala, kolik ji péče o dceru stojí a za co výživné utrácí. Dále stěžovatel uvedl, že jsou porušena jeho lidská práva rovněž v tom, že soud mu sice umožnil styk s dcerou o jarních a podzimních prázdninách, ale jelikož rozhodl těsně po letošních jarních prázdninách a na tento rok určil právě jarní prázdniny, znamená to, že první společné prázdniny bude s dcerou trávit ty podzimní, a to až příští rok.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Napadené rozsudky jsou pečlivě a dostatečně odůvodněny a právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy), přičemž nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Jak shrnul odvolací soud, z vlastních tvrzení stěžovatele a z jeho výpovědi učiněné před soudem prvního stupně je zřejmé, že připustil příjmy z podnikání ve výši 30 000 až 40 000 Kč měsíčně. Dále měl do října roku 2019 příjmy z pronájmu dvou bytů v P., blížící se částce 20 000 Kč měsíčně. Jeden byt v září roku 2021 prodal za téměř 3 000 000 Kč. Z této částky zbylo na účtu v lednu roku 2022 necelých 2 000 Kč, prý byly utraceny mimo jiné i za nákup kryptoměn v řádu statisíců, se stěžovatelem tvrzenou výraznou ztrátou. Soudy dále přihlédly k tomu, že nezletilá A. je jedinou vyživovací povinností stěžovatele, což by odůvodňovalo i vyšší výživné, než jak o něm bylo rozhodnuto, avšak s přihlédnutím k poměrně široce stanovenému styku stěžovatele s nezletilou, přičemž vzdálenost bydliště otce a nezletilé je asi 200 km, byly vzaty v potaz náklady v souvislosti s dojížděním.
6. Žádné zásadní pochybení zasahující do ústavní roviny tak Ústavní soud v dané věci neshledal, zejména nic, co by nebylo ku prospěchu a zájmu nezletilé. Stěžovatel sice zastává jiný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků nemůže pochopitelně odůvodňovat.
7. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu