ECLI:CZ:US:2022:2.US.1379.22.2
sp. zn. II. ÚS 1379/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. K., právně zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 5. 2021 č. j. P 203/2019-625 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2022 č. j. 13 Co 241/2021-751, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 5. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 32, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto o výchově a výživě nezletilé Ch. K. tak, že se svěřuje do střídavé péče rodičů, a to v týdenních intervalech. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti rodičů přispívat si na výživu nezletilé částkou 1500 Kč měsíčně. Současně byly stěžovatelce uloženy pokuty za neuskutečněné styky nezletilé s otcem v letech 2019 - 2021. K odvolání stěžovatelky krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil v části týkající se uložených pokut za neuskutečněné styky a ve zbytku potvrdil.
Stěžovatelka má za to, že střídavá péče je pro nezletilou nevhodná a obecné soudy nepřihlédly dostatečně k jejímu fyzickému a psychickému stavu, kdy otec není schopen se o nezletilou řádně postarat. Navíc s ní zachází zcela nevhodným způsobem a nezletilá se od něj opakovaně vracela s podlitinami a jejího nestandardního stavu si všimla též dětská lékařka R. Následné prošetření ze strany Policie ČR však bylo negativní. Nezletilá se kontaktu s otcem soustavně brání, brečí a tvrdí, že se k otci bojí. Toto ostatně nezletilá sdělila i příslušníkům policie. Obecné soudy se podle stěžovatelky nijak nevypořádaly s čestnými prohlášeními K. H., Š. S. a W. S., které shodně popsaly jednání nezletilé v době, kdy mělo dojít k jejímu předání otci. Na nevhodnost styku nezletilé s otcem poukázalo i Dětské krizové centrum v Praze, které doporučilo, aby zpočátku probíhal styk formou asistence. Ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že otec je osobnost zvýšeně afektivní, které v zátěžových situacích klesá sebekontrola (stěžovatelka poukázala napadení A. H. a vyhrožování M. S.). Současně mělo být prokázáno, že otec je nestálý jak v pracovní, tak i v osobní rovině.
Okresní soud podle stěžovatelky zcela ignoroval zanedbávání péče o hygienu nezletilé během jejího pobytu u otce, což se projevuje ve vzniku kožních onemocnění. Otec nezletilou manipuluje, což vyšlo najevo i při pohovoru OSPOD s matkou. Ta nesouhlasí s konstatováním nalézacího soudu, podle něhož je výchova matky nedostatečná, neautoritativní, hyperprotektivní. Z provedeného dokazování nevyplynula žádná její závažná výchovná pochybení.
V souvislosti s životním stylem otce stěžovatelka vyzvedla jeho sklony k nadměrné konzumaci alkoholu, střídání partnerek a zaměstnání, což způsobuje nestabilní výchovné prostředí pro nezletilou.
K neuskutečněným stykům nezletilé s otcem stěžovatelka uvedla, že se tak dělo vždy z podstatných důvodů, které byly doloženy lékařskými zprávami nebo též tím, že nezletilá odmítla k otci jít a nebylo možné ji jakkoliv přesvědčit a motivovat ke změně svého rozhodnutí. Střídavá péče je v projednávaném případě podle stěžovatelky v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, a to též kvůli absenci komunikace mezi rodiči. Sama znalkyně PhDr. Cimlerová soudu prvního stupně sdělila, že by v současné době střídavou péči v týdenním intervalu nedoporučovala. Za podstatnou považuje stěžovatelka též vzdálenost bydlišť obou rodičů, kdy nezletilá při docházce do školního zařízení v R. musí v době, kdy je u svého otce, překonávat vzdálenost 2x 50 km. Ráno je tak nezletilá nucena vstávat v cca 5hod, aby byla kolem 6:30 ve školní družině. Střídavá péče je tak podle stěžovatelky zcela předčasná.
V souvislosti s výší výživného obecné soudy nepřihlédly k tomu, že výdělkové možnosti otce jsou zcela odlišné od jím deklarované měsíční mzdy ve výši 19 000 - 21 000 Kč. Z veřejně dostupných databází lze seznat, že průměrný měsíční příjem na pozici kuchař činí 28 667 Kč. Tyto skutečnosti nebyly obecnými soudy reflektovány.
III.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry obecných soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
Ústavní soud v posuzovaném případě předesílá, že se stěžovatelka de facto domáhá u Ústavního soudu dalšího instančního přezkumu, což je role, která mu v zásadě nenáleží. Jsou to především obecné soudy, jimž náleží výklad právních předpisů a jejich následná aplikace na zjištěný skutkový stav.
Stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti celou řadu námitek, s nimiž se vesměs vypořádaly již obecné soudy. Poukazuje-li stěžovatelka na nezpůsobilost otce k výchově nezletilé, lze poukázat na závěr znalkyně PhDr. Cimlerové, podle níž mají oba rodiče ve výchově nezletilé své silné a slabé stránky. Nelze tedy uzavřít, že by se pochybení ve výchově nezletilé týkaly jen a pouze otce. V souvislosti s uvedeným jistě stojí za zmínku závěr shora uvedené znalkyně, podle něhož by byla pro výchovu nezletilé nejvhodnější kombinace obou výchovných přístupů. V rozsudku nalézacího soudu jsou vyloženy důvody, pro které je nanejvýš vhodné, aby se otec, jakožto mužský vzor, podílel v širším rozsahu na výchově nezletilé. Stěžovatelce nelze dát zapravdu v tom smyslu, že by znalkyně střídavou výchovu v současné době nedoporučila. Z odůvodnění nalézacího soudu se podává, že podle shora jmenované by střídavá výchova v týdenních intervalech přicházela do budoucna v úvahu (srov. odst. 51). Uvedené se pak projevilo v tom, že ač okresní soud rozhodoval ve věci 3. 5. 2021, střídavou péči v týdenních intervalech nařídil až od září 2021. V mezidobí stanovil pro nezletilou, tzv. zvykající režim, díky němuž se může lépe adaptovat na nový výchovný model. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že si obecné soudy byly dobře vědomy možného vzniku konfliktů mezi rodiči během předávání nezletilé a z toho důvodu tento proces situovaly do školského zařízení, čímž se omezí možnost traumatizace nezletilé konflikty svých rodičů.
Obecným soudům rovněž nelze vytknout, že by se nezabývaly impulsivním jednáním otce, nicméně dovodily, že tento způsob chování není praktikován ve vztahu k nezletilé. Stěžovatelka sice namítla, že nezletilá měla v minulosti po návratu od otce podlitiny, ovšem ani s pomocí orgánů Policie ČR nebylo prokázáno, že by tyto byly způsobeny právě otcem. Naopak z vyjádření znalkyně vyplynulo, že pokud by se otec na nezletilé dopouštěl násilí, tato by k němu ztratila důvěru a tomu by odpovídalo též její chování. Vztah nezletilé k otci není prezentován jako negativní a bez přítomnosti matky vykazuje nezletilá zcela adekvátní chování a citový vztah k otci.
Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom smyslu, že se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí nevypořádaly s čestnými prohlášeními K. H., Š. S. a W. S., které popsaly jednání nezletilé v době, kdy mělo dojít k jejímu předání otci. Tuto skutečnost by bylo možno obecným soudům vytknout, nelze však přehlédnout závěr odvolacího soudu, podle něhož mají negativní emoce vůči otci původ v blízkém okolí nezletilé, nikoliv v otci samotném.
V souvislosti se střídavou péčí považovala stěžovatelka za problematické také to, že nezletilá bude denně překonávat vzdálenost cca 50 km z místa bydliště otce, do místa školy. K této argumentaci lze stěžovatelku odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/20, podle něhož "Kritérium velmi velké vzdálenosti bydliště rodičů nemůže být jediným důvodem vylučujícím vhodnost střídavé péče, aniž by byl blíže zkoumán dopad častého stěhování (cestování) na vývoj nezletilého a celkový kontext případu.". Z uvedeného vyplývá, že dojíždění samo o sobě není důvodem pro vyloučení střídavé péče. V souvislosti s uvedeným lze vyzvednout též závěr odvolacího soudu, který poukázal na situaci v P., kde 40 minut představuje relativně běžnou dobu dojíždění.
Pokud stěžovatelka spatřuje nevhodné výchovné prostředí na straně otce z důvodu časté změny partnerek a zaměstnání, opět ji lze odkázat na odůvodnění obecných soudů, které se s touto námitkou řádně vypořádaly. Obdobné pak platí též pro její námitky vztahující se k výši příjmu otce. Za přiléhavý přitom považuje Ústavní soud závěr odvolacího soudu, který nepovažoval za nutné rozdělit zátěž předávání na oba rodiče, neboť to byl právě otec, kdo opustil lokalitu, kde nezletilá prakticky od narození žije.
V projednávané věci má Ústavní soud za to, že pro nezletilou nepředstavuje zátěž střídavá péče samotná, ale spíše jednání vlastních rodičů. Z toho důvodu je třeba apelovat na zvýšení jejich komunikace a potlačení vzájemných rozporů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu