ECLI:CZ:US:2022:2.US.1403.22.1
sp. zn. II. ÚS 1403/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Therapharm, a.s., sídlem Zákolany 103, zastoupené Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Lochotínská 1108/18, Plzeň, směřující proti usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odbor daní ze dne 24. 1. 2022 č. j. NCOZ-1120-664/TČ-2021-412301-H a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. 9 To 16/2022; za účasti Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že vydávající subjekty svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, stěžovatelka je obchodní společností, proti které (spolu s několika dalšími propojenými fyzickými a právnickými osobami) bylo v srpnu 2021 zahájeno trestní stíhání za dotační podvody a poškození finančních zájmů Evropské unie. Uvedeného se měla dopustit tím, že od roku 2011 čerpala neoprávněně dotace z unijních fondů i rozpočtu České republiky, celková škoda byla spočtena na více než 132 milionů Kč. Policie v srpnu 2021 zabavila v prostorách a na pozemcích stěžovatelky přes osm tisíc modelů vláčků, jejichž cenu předběžně odhadla na 10-15 milionů Kč. Policejní orgán napadeným usnesením rozhodl o zajištění těchto věcí jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti. Šlo již o druhé usnesení policejního orgánu ve věci, první bylo Vrchním soudem v Praze zrušeno, neboť zajištěné věci nebyly v (původním) usnesení dostatečně specifikovány. Také proti druhému usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou ovšem již Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odmítl pro nedůvodnost.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka s v záhlaví uvedenými rozhodnutími nesouhlasí. Primárně brojí proti usnesení stížnostního soudu, neboť ten se s jejími námitkami ve stížnosti vypořádal pouze stručně, potažmo je nereflektoval vůbec. Zejména se jednalo o tvrzení, že i když má hodnota zajištěných věcí dosahovat 15 milionů Kč, policejnímu orgánu se podařilo pomocí stvrzenek a faktur zmapovat nákupy těchto předmětů pouze ve výši zhruba dvou milionů Kč. Není tak vůbec jasné, jak byly tyto věci nakoupeny a zda je jejich vlastníkem stěžovatelka. Policejní orgán ani nezohlednil, že v areálu, ve kterém byly modely vláčků zajištěny, působily kromě stěžovatelky i další společnosti. Stížnostní soud rovněž pochybil, jestliže odkázal na výzvu policejního orgánu, podle které měla stěžovatelka ve lhůtě uvést, kterým vlastníkům tedy zajištěné věci patří. Stěžovatelka totiž nemá vlastní činností nahrazovat aktivitu policejních orgánů, je na nich, aby vše řádně doložily. V neposlední řadě stěžovatelka zpochybňuje specifikaci zajištěných věcí, docházelo například k nesprávnému užívání (záměně) katalogových a sériových čísel modelů vláčků.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Nejprve Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. za všechny usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12). Obdobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v trestním řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může uplatnit teprve tehdy, byla-li v řízení před obecným soudem porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky dle čl. 87 odst. 1 Ústavy, potažmo jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (srov. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13).
8. Z předchozího plyne, že majetkové zajišťovací instituty upravené v §79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva, na něž se vztahuje ochrana dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně a opodstatněnost jejich aplikace. Z hlediska ústavního pořádku je přitom důležité, zda řízení před orgány činnými v trestním řízení lze považovat za řádně vedené.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s citovanou judikaturou zdejšího soudu týkající se zajišťovacích institutů nepracuje, lze proto předpokládat, že postup rozhodujících orgánů v tomto směru považuje za ústavně souladný. Rozporuje však formu odůvodnění a tvrdí, že její námitky stížnostní soud nevypořádal. Tento argument nicméně musí Ústavní soud odmítnout, neboť na všechny v rekapitulaci zmíněné stížnostní body obecný soud reaguje. To paradoxně nepopírá ani stěžovatelka, a proto v jiné části ústavní stížnosti mění taktiku a uvádí, že ve skutečnosti kritizuje nedostatečnou podrobnost odůvodnění napadeného usnesení ("s námitkami stěžovatele se stížnostní soud vypořádává v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze v bodech 17-21"). Součástí práva na spravedlivý proces je ale samozřejmě pouze nárok na přesvědčivé odůvodnění, nikoliv nárok na délku či detailnost odůvodnění odpovídající subjektivní představě účastníka řízení. Ústavní soud přitom žádný ústavněprávní deficit v odůvodnění stížnostního soudu nevidí. Pokud by mohly policejní orgány zajistit pouze věci, ke kterým by disponovaly originálními nabývacími doklady se jménem majitele, stal by se institut zajištění v podstatě zbytečným. Rovněž z hlediska aplikace běžné logiky uvažování je těžké uvěřit tezi stěžovatelky, že v souboru několika tisíc vláčků jich sice pár desítek procent patří stěžovatelce, zbytek ale někomu jinému, který nemá s údajnou trestnou činností nic společného (i pokud by vlastníky byly jiné subjekty, proti kterým bylo zahájeno trestní řízení, jde stále o stejnou škodu). Navíc policejní orgán dal stěžovatelce příležitost, aby mu sdělila případná vlastnická či jiná práva třetích osob k zajištěným věcem. Lze eufemisticky označit za absurdní, že tento vstřícný krok stěžovatelka považuje za porušení svých základních práv. Nakonec, i pokud by skutečně došlo ve specifikaci některých modelů vláčků k záměně mezi katalogovým a sériovým číslem, jde o pochybení nepodstatné s nulovým praktickým dopadem (všechny zajištěné věci byly podrobně zdokumentovány včetně fotografií).
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu