ECLI:CZ:US:2022:2.US.1428.22.1
sp. zn. II. ÚS 1428/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti HTL International spol. s r.o. v likvidaci, IČO 472 39 450, sídlem Lesní 143, 379 01 Třeboň II, zastoupené Ondřejem Preussem, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 61/2022-194 ze dne 23. 2. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 97/2021-89 ze dne 13. 5. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 82/2019-56 ze dne 7. 12. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po své někdejší právní zástupkyni zaplacení 2 528 565,48 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody způsobené advokátem při výkonu advokacie. Pochybení žalované advokátky spatřovala stěžovatelka v tom, že v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 291/2015 advokátka podala proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jež však Nejvyšší soud usnesením odmítl, neboť neobsahovalo zákonem požadovanou specifikaci toho, v čem stěžovatelka jako dovolatelka spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání. Byť stěžovatelka žalovanou na tento nedostatek upozornila, obstarala si na popud žalované u jiného advokáta dodatek k dovolání, obsahující absentující specifikaci předpokladu přípustnosti dovolání, přičemž žalovaná toto doplnění zaslala až po uplynutí propadné dvouměsíční lhůty k podání dovolání, takže k tomuto doplňku nemohl dovolací soud přihlédnout. Za škodu stěžovatelka označila hodnotu sporu, který byl v důsledku nesprávného postupu advokátky pravomocně skončen v její neprospěch.
K odvolání stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas se závěry soudů, že dovolání by bylo bývalo i navzdory včasnému doplnění dovolání žalovanou advokátkou odmítnuto jako nepřípustné, popřípadě zamítnuto jako nedůvodné. V té spojitosti stěžovatelka obsáhle vyložila, proč právní závěry soudů nemohou obstát ve vztahu k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu týkající se otázek porušení tzv. arrestatoria, resp. (ne)platnosti právního jednání, které se jej dotýká, omezení těchto účinků apod. Krom toho stěžovatelka též vyjádřila přesvědčení, že žalovaná porušila povinnosti plynoucí ze svého postavení tím, že včas nezaslala doplněk dovolání soudu, ačkoliv věděla, kdy končí prekluzivní dvouměsíční lhůta k podání dovolání. Nepostupovala proto s náležitou péčí, jak jí ukládá zákon o advokacii. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti rovněž zevrubně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá za nutné nejprve podotknout, že pro úspěch stěžovatelčiny žaloby bylo v souzené věci rozhodující v prvé řadě prokázání naplnění základních předpokladů pro vznik škody. K nim patří i zodpovězení otázky, zda v jednání žalované advokátky spočívající v opožděném zaslání dodatku k dovolání soudu, bylo lze spatřovat újmu, za niž by byla odpovědná podle §24 odst. 1 zákona o advokacii. Nalézací soud v té spojitosti přiléhavě postřehl, že stěžovatelka porušila obecnou prevenční povinnost předcházení škodě tím, že dodatek obsahující doplnění již v mezidobí podaného dovolání zaslala žalované (dopředu neohlášeně) až posledního dne lhůty pro podání dovolání, a to elektronickou poštou, aniž by byla zajistila (např. telefonicky), že se advokátka o zprávě vskutku dozví ještě téhož dne tak, aby byla schopná doplněk dovolání soudu prvního stupně včasně odeslat.
Závěr obvodního soudu, že stěžovatelka v důsledku uvedeného postupu vědomě podstoupila nadmíru vysoké riziko, že se advokátka se zprávou stěžovatelky neseznámí téhož dne, a proto nelze klást k tíži žalované, že se s e-mailovou zprávou seznámila až následujícího dne (a po uplynutí lhůty k podání dovolání), pokládá Ústavní soud za racionální a srozumitelný, prostý ústavně zapovězené svévole. Nejen advokátka, ale i sama stěžovatelka si byla dobře vědoma konce lhůty k podání dovolání, takže v tomto směru bylo na ní, aby vyvinula náležité úsilí k včasnému odeslání doplňku dovolání. Neučinila-li tak, nepostupovala obezřetně, v důsledku čehož žalovaná neodeslala dodatek k dovolání v otevřené lhůtě.
Ústavní soud nesdílí postoj stěžovatelky, že zmíněné odůvodnění nalézacího soudu "navozuje atmosféru nespravedlnosti" v tom smyslu, že žalovaná neplnila své úkoly a přinutila stěžovatelku, aby na poslední chvíli obstarávala něco, co nebylo její povinností. Stěžovatelka tu poněkud přehlíží kontext podání předmětného dovolání, tedy širší pozadí případu. Provedeným dokazováním obvodní soud zjistil, že žalovaná advokátka byla od počátku k úspěšnosti dovolání velmi skeptická. Stěžovatelka navíc žalovanou kontaktovala ani ne týden před uplynutím dovolací lhůty, přičemž žalované předložila komentáře k posouzení, zda by je bylo možné a vhodné do podaného dovolání ještě zapracovat. Advokátka navržené pasáže označila za nevhodné, rozmělňující podané dovolání po obsahové stránce a zavádějící polemiky, které hraničí s námitkami proti zjišťování skutkového stavu nebo spíše tuto hranici již přesahují. Jejich přezkumu však dovolací řízení otevřeno není. Opětovně přitom upozornila stěžovatelku, že dovolání není postaveno na tak pevných základech, protože takové základy jednoduše nejsou v dotčené věci k dispozici (srov. bod 8 napadeného rozsudku obvodního soudu). Z právě vyloženého je zřejmé, že žalovaná stěžovatelku v dostatečném předstihu zpravila o nevalných vyhlídkách na úspěch v případném dovolacím řízení. Stěží lze proto hovořit o nespravedlnosti, když stěžovatelka názor žalované o bezperspektivnosti dovolání nepřijala a naopak naléhala na jeho podání. Namísto toho, aby sepisem dovolání a jeho podáním zavčas pověřila jiného advokáta, začala do postupu žalované zasahovat v samotném závěru plynutí lhůty k podání dovolání. Rozhodla-li se i za této situace přesto přistoupit na "přezkum" žalovanou podaného dovolání jiným advokátem, muselo jí být zřejmé, že se vystavuje nebezpečí, že jí kýžený dodatek k podanému dovolání nemusí soudu dojít včas, nevyvine-li pro to adekvátní úsilí, což se také, jak bylo shora nastíněno, nakonec stalo.
Současně je třeba podotknout, že závěr o nedostatku zavinění opožděného zaslání doplňku k dovolání žalovanou advokátkou obstojí (nejen v ústavněprávní rovině) jako samostatný, na jehož základě mohla být žaloba zamítnuta bez dalšího, tj. aniž by soudy byly povinny zjišťovat, zda by bývalo mohlo být dovolání (ve znění jeho doplnění) úspěšné. Ústavní soud se proto již nezabýval obšírnou argumentací stěžovatelky v této oblasti, neboť jednak jde o výklad podústavního práva, jednak ani případné přisvědčení jejím výhradám by na věcné správnosti napadených rozhodnutí, opírajících se o nedostatek zavinění žalované, nic nezměnilo.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu