ECLI:CZ:US:2022:2.US.1445.22.1
sp. zn. II. ÚS 1445/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky P. Ch., právně zastoupené Mgr. Zuzanou Zádrapovou, advokátkou se sídlem Nádražní 879/27, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2022, č. j. 13 Co 416/2021-189, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2021, č. j. 77 Nc 28029/2020-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatelkou napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení o určení styku nezletilého syna stěžovatelky s jeho otcem a o udělení souhlasu se změnou trvalého bydliště nezletilého. Okresní soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 24. 8. 2021, č. j. 77 Nc 28029/2020-139, udělil souhlas se změnou trvalého bydliště nezletilého a dále upravil styk nezletilého s otcem v průběhu školního roku, o prázdninách a o svátcích. Dále okresní soud rozhodl, že stěžovatelka má povinnost předávat nezletilého otci v místě jeho bydliště a současně otec nezletilého je povinen předávat nezletilého zpět v místě bydliště stěžovatelky. Okresní soud rovněž rozhodl o styku nezletilého s otcem prostřednictvím internetové komunikace v programu Skype a o povinnosti stěžovatelky informovat otce nezletilého o důležitých skutečnostech týkajících se nezletilého (o zdravotním stavu, školních výsledcích apod.). Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním.
3. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 25. 2. 2022, č. j. 13 Co 416/2021-189, změnil rozsudek soudu prvního stupně, a to především v části týkající se určení místa předání nezletilého za účelem uskutečnění styku s otcem. Krajský soud určil, že rodiče si budou nezletilého předávat před budovou Městského úřadu Valašské Klobouky, na adrese Masarykovo náměstí 189, 796 01 Valašské Klobouky, tj. zhruba v polovině cesty mezi bydlištěm stěžovatelky a bydlištěm otce. Další podrobnosti styku nezletilého s otcem upravil krajský soud jen minimálně, nadto je stěžovatelka v ústavní stížnosti nerozporuje, proto Ústavní soud nepovažuje za nutné je zde rekapitulovat.
4. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že byla napadenými rozhodnutími zasažena její ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a dále právo na ochranu soukromého a rodinného života zakotvené v čl. 10 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka napadá zejména ty závěry obou rozhodnutí týkající se místa předání nezletilého jeho otci. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy namítala, že jí zdravotní stav neumožňuje vozit nezletilého delší dobu autem, zároveň považuje za nespravedlivé, že se ona musí podílet na převážení nezletilého k otci, když to byl sám otec, který dobrovolně opustil společnou domácnost a vytvořil tak vzdálenost mezi sebou a nezletilým. Stěžovatelka ve svém návrhu pouze polemizuje se závěry obecných soudů, které se vztahují čistě k výkladu podústavního práva, svou argumentaci sice podporuje odkazy na judikaturu Ústavního soudu, tato argumentace však není přiléhavá.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka vyčerpala ostatní prostředky k ochraně svých práv.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
10. Právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů (čl. 32 odst. 4 Listiny). Je-li tedy rozhodnutím soudu dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by mu mělo být umožněno stýkat se s druhým v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn [viz bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 137/82 SbNU 207)]. Odchylky od takového uspořádání musí být vždy odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, nejčastěji opět nejlepšího zájmu dítěte [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ze dne 31. 8. 2018 (N 145/90 SbNU 353)]. Vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů nemůže ohrozit právo dítěte na styk s oběma rodiči (srov. nález sp. zn. III. ÚS 149/20 ze dne 31. 3. 2020) a náklady spojené se stykem nemohou být kladeny k tíži jen jednoho z rodičů [bod 32 nálezu sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. 5. 2018 (N 104/89 SbNU 529)].
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v nich žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Námitkami stěžovatelky se obecné soudy řádně zabývaly a pečlivě je ve svých odůvodněních vypořádaly. Z napadených rozhodnutí se podává, jaká skutková zjištění a skutkové závěry soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadená rozhodnutí jsou ústavně akceptovatelná, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což však v daném případě nejde. Oba obecné soudy dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
12. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že argumentace judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka ve svém návrhu odkazuje, není v projednávané věci přiléhavá. Konkrétně stěžovatelka například zcela nepatřičně poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 468/20, jelikož stěžovatelkou citovaný závěr z tohoto rozhodnutí, že "to byla právě stěžovatelka, kdo zatížil realizaci styku s nezletilým břemenem vzdálenosti, pročež je to ona, kdo by měl nést zátěž s tím spojenou", není závěrem Ústavního soudu, nýbrž závěrem obecného soudu, který Ústavní soud pouze cituje. Nutno podotknout, že stěžovatelkou citované rozhodnutí je usnesením, nikoliv nálezem, kterým navíc Ústavní soud odmítl stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a to s obdobným odůvodněním, jako to činí v nyní projednávané věci. Ani argumentace odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 955/15, neobstojí. V tomto rozhodnutí posuzoval Ústavní soud situaci, kdy došlo k protiprávní změně bydliště nezletilého. To jsou však zcela odlišné okolnosti od těch, které jsou posuzovány ve věci stěžovatelky. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že závěry tohoto rozhodnutí lze analogicky aplikovat na její případ, jistě totiž nelze srovnávat situaci, kdy jeden rodič odejde sám ze společné domácnosti se situací, kdy odejde i s nezletilým dítětem proti vůli druhého rodiče.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu