ECLI:CZ:US:2022:2.US.1519.22.1
sp. zn. II. ÚS 1519/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Kajana, právně zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL. M., MBA, advokátem, se sídlem Veleslavínova 33, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2022, č. j. 10 Co 275/2021-82, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 31. srpna 2021, č. j. 79 EXE 599/2013-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatel byl účastníkem exekučního řízení v postavení povinného, přičemž exekuci nařídil Okresní soud Plzeň - město na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 6. 2011, č. j. 16 EC 165/2010-56 a vedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň - město. Exekuční řízení bylo vedeno pro vymožení dlužného pojistného v částce 14 442 Kč, úroků z prodlení a nákladů nalézacího řízení. Stěžovatel podáním ze dne 4. 3. 2021 navrhl zastavení exekuce z důvodu, že s pohledávkou nesouhlasí a není si vědom žádného dluhu vůči oprávněné.
3. Okresní soud Plzeň - město usnesením ze dne 31. 8. 2021, č. j. 79 EXE 599/2013-30, návrh stěžovatele zamítl, neboť neshledal naplnění žádného z důvodů zastavení exekuce podle §268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud uvedl, že námitky týkající se samotné existence dluhu měl povinný (stěžovatel) namítat již v nalézacím řízení. Svých práv však v řízení před okresním soudem nevyužil, následně podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně vadné odvolání, jehož vady však neodstranil, pročež bylo odvolání odmítnuto. Okresní soud nepřipustil ani námitku stěžovatele, že oprávněná záměrně uvedla v exekučním návrhu jeho chybnou adresu, jelikož soudní exekutor disponuje vlastními prostředky, jak skutečnou adresu povinného zjistit, tato námitka proto není opodstatněná. Proti tomuto usnesení se stěžovatel bránil odvoláním.
4. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 28. 3. 2022, č. j. 10 Co 275-2021-82, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Krajský soud se ztotožnil s právním hodnocením okresního soudu. Ještě podrobněji se vypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se vad exekučního titulu a chybného doručování písemností v nalézacím řízení. Své rozhodnutí krajský soud podložil četnými odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu.
5. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že bylo napadenými rozhodnutími zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel především namítá, že napadené usnesení Krajského soudu v Plzni není řádně odůvodněno a že se jím krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dále stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. šikanózních exekučních návrhů, jelikož ji podle jeho názoru lze vztáhnout na jeho případ. Stěžovatel uvádí, že námitky, které uplatňoval v exekučním řízení, uplatňoval již v nalézacím řízení, ale soudy se s nimi řádně nevypořádaly.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ze zásady, že námitky proti vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) zásadně (až na vzácné výjimky) nelze přenášet do řízení exekučního [nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (338/2017 Sb.), bod 24, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Platí totiž, že "[e]xekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným" [nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155)]. Z uvedené zásady nicméně existují obecně přijímané výjimky, podle nichž lze v mimořádných případech v exekučním řízení hodnotit i zásadní vady exekučního titulu, a to i tehdy, je-li exekučním titulem soudní rozhodnutí. Žádná z těchto výjimek však v případě stěžovatele nebyla naplněna.
11. Hlavní námitka, kterou stěžovatel odůvodňuje tvrzený zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, spočívá v tvrzení, že krajský soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Toto tvrzení stěžovatele však zjevně nemá oporu v dotčeném rozhodnutí. Krajský soud se v první řadě podrobně vyjádřil k tomu, že namítat vady exekučního titulu lze v exekučním řízení pouze zcela výjimečně, neboť k tomu slouží řízení nalézací, přičemž své závěry opírá o četné odkazy na judikaturu Ústavního soudu (srov. body 9 a následující napadeného usnesení krajského soudu). Námitku stěžovatele týkající se vadného doručování v nalézacím řízení rovněž krajský soud nepřipustil, svůj závěr však zcela jednoznačně, přesvědčivě a velmi obsáhle odůvodňuje v bodě 12 napadeného usnesení. Ústavní soud se s argumentací krajského soudu plně ztotožňuje a pro stručnost stěžovatele odkazuje na závěry uvedené v napadeném usnesení. Ohledně této procesní námitky proto stěžovateli nelze přisvědčit, neboť napadené usnesení krajského soudu je odůvodněno zcela v souladu s požadavky kladenými judikaturou Ústavního soudu. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů obsaženými v napadených rozhodnutích a staví Ústavní soud do role třetí přezkumné instance, která mu však, jak bylo popsáno výše, nepřísluší.
12. Stěžovatel dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14. Uvádí, že závěry tohoto nálezu týkající se zneužití práva na soudní ochranu v exekučním řízení se vztahují i na jeho případ. V tomto nálezu Ústavní soud označil za exekuční návrhy zneužívající právo, tzv. šikanózní návrhy taková podání, která se vyznačují úmyslem účastníka způsobit protistraně škodu. Škodlivost šikanózního jednání se přitom neomezuje pouze na ostatní účastníky, kteří jsou nuceni v souvislosti s vedením řízení vynakládat prostředky na svou procesní obranu, případně snášet další negativní důsledky s řízením spojené (typicky např. důsledky insolvenčního návrhu), ale spočívá také v tom, že zbytečně zatěžuje soudní soustavu a "zneužívá" ji k cílům, které neodpovídají jejímu pravému poslání, tzn. poskytování ochrany právům (čl. 90 Ústavy, §2 občanského soudního řádu). Typicky bude mít návrh na nařízení exekuce charakter návrhu šikanózního tehdy, kdy má oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, neboť takové podání není primárně motivováno snahou oprávněného domoci se plnění, nýbrž snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce.
13. Argumentace odkazem na toto rozhodnutí však není přiléhavá, neboť případ stěžovatele se od případu projednávaného pod sp. zn. IV. ÚS 3216/14 skutkově významně odlišuje. Ústavní soud nevidí a stěžovatel blíže nespecifikuje, v jakém ohledu měl být návrh oprávněné proti stěžovateli šikanózní, když sám stěžovatel soustavně tvrdí, že dluh vůči oprávněné nemá, respektive ho od základu neuznává. Zdá se proto velmi nepravděpodobné, že měl stěžovatel v úmyslu splnit svůj závazek v nejbližší době a že oprávněná měla prakticky jistotu, že k plnění dojde.
14. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečného rozsahu provedeného dokazování, správně zjistily skutkový stav věci, a na něj aplikovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k nim. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech obecných soudů nejsou obsaženy ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu