ECLI:CZ:US:2022:2.US.1549.22.1
sp. zn. II. ÚS 1549/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K+K Computer producer s.r.o., sídlem Dvořákova 729, Budišov nad Budišovkou, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2021 č. j. 56 Co 47/2019-515 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022 č. j. 24 Cdo 2860/2021-590; za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, stěžovatelka je obchodní společností, která v roce 2013 nabyla kupní smlouvou od obchodní společnosti K+K General Corporation, s.r.o. (dále jen jako "prodávající") nemovitosti (rodinný dům s pozemky). Třetí obchodní společnost (dále jen jako "žalobkyně") měla vůči prodávající finanční pohledávky v hodnotě dosahující 20 milionů Kč, které soudně (a poté neúspěšně exekučně) vymáhala. V roce 2013 podala žalobkyně u Okresního soudu v Ostravě návrh, kterým se (ve stručnosti) domáhala absolutní neplatnosti zmíněné kupní smlouvy mezi prodávající a stěžovatelkou. Odůvodnila to tím, že prodávající a stěžovatelka spolu tvoří koncern a pro převod nemovitostí nebyly splněny podmínky podle §196a odst. 3 obchodního zákoníku, vyžadující pro takové případy (za podmínky podhodnocené kupní ceny) zpracování znaleckého posudku na stanovení obvyklé ceny. Nalézací soud žalobu zamítl, neboť podle něj jednatelé smluvních stran v době uzavření kupní smlouvy již nebyli jednateli druhé smluvní strany (navzájem) a kupní cena ve výši 1 000 000 Kč soudu ani nepřipadala nepřiměřená, neboť znalecké posudky uváděly obvyklou cenu nemovitostí mezi 900 000 až 1 400 000 Kč. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, kterému odvolací soud napadeným rozsudkem (v meritu věci) vyhověl. Doplnil dokazování a zjistil, že jednatelé prodávající a stěžovatelky byli v době uzavření kupní smlouvy společníky a jednateli další obchodní společnosti (K+K General Consulting s.r.o.), proto jednali ve shodě a prodej nemovitostí podléhal zákonné povinnosti opatřit si znalecký posudek. Kupní cenu za nemovitosti dále označil odvolací soud za nepřiměřeně nízkou - prodávající ji nabyl v roce 2012 za 1 300 000 Kč, ze znaleckých posudků (z let 2006 a 2011, zpracovaných pro jiné účely) také lze vyvodit cenu vyšší, výjimku představuje pouze stěžovatelkou zadaný posudek Ing. Butkova, který ale nejprve dospěl k ceně 1 540 000 Kč a cenu 900 000 Kč jako možnou uvedl až dodatečně na základě těžko ocenitelných právních překážek nemovitostí. Souběh zmíněných skutečností svědčí o snaze obcházet podmínky obchodního zákoníku a má za následek absolutní neplatnost kupní smlouvy. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka s v záhlaví uvedenými rozhodnutími nesouhlasí a napadá je v celém rozsahu. V obtížně srozumitelné ústavní stížnosti formuluje dva hlavní okruhy námitek. V prvním tvrdí, že odvolací soud přehodnotil závěry znaleckého posudku Ing. Butkova, aniž by k tomu měl příslušné odborné znalosti. Jestliže měl za to, že tento znalecký posudek nebyl správný či se lišil od jiných znaleckých posudků použitých ve věci, měl odvolací soud přistoupit k vyhotovení revizního znaleckého posudku, potažmo aspoň znalce při jednání vyslechnout (což soud neučinil). V druhém okruhu námitek stěžovatelka zpochybňuje závěr, že prodávající a stěžovatelka tvořili koncern (jednali ve shodě). Oba jednatelé smluvních stran přestali působit navzájem v druhé obchodní společnosti osm měsíců před uzavřením kupní smlouvy, prodávající navíc neměl žádné menšinové společníky, které by mohla daná transakce poškodit (přičemž právě k ochraně těchto subjektů citované ustanovení slouží). Stěžovatelka rovněž zmiňuje, že právní názor odvolacího soudu považuje za překvapivý, měla být poučena dle §118a o. s. ř. o hrozbě neúspěchu v řízení a vyzvána k doplnění důkazů.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
8. V námitce směřující vůči závěru odvolacího soudu, že smluvní strany kupní smlouvy jednaly ve shodě, se stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec nevyjadřuje k důvodu, který k tomuto právnímu názoru odvolací soud vedl, tj. že jednatelé prodávající i stěžovatelky působili nadále jako společní jednatelé další firmy. Tuto skutečnost nalézací soud opominul a příslušný důkaz (přestože jej žalobce navrhoval) neprovedl, takže poukazování na opačný závěr prvostupňového soudu o neexistenci jednání ve shodě není na místě. Navíc již z porovnání názvů všech tří obchodních společností (srov. shora) je vzájemná provázanost všech subjektů dosti zřetelná.
9. Rovněž v případě nesouhlasu se zhodnocením znaleckého posudku Ing. Butkova stěžovatelka přehlíží zásadní skutečnost. V ústavní stížnosti sice téměř doslovně opakuje část odůvodnění z usnesení dovolacího soudu ohledně možnosti obecných soudů přezkoumávat znalecké posudky (které její argumentaci svědčí), zamlčuje však po této pasáži následující klíčový argument. Odvolací soud totiž nepřehodnocoval závěry citovaného znaleckého posudku, ale porovnával je s výsledky jiných znaleckých posudků a dalšími provedenými důkazy, což je postup zcela legitimní. Odvolací soud nemusel Ing. Butkova vyslýchat, nedozvěděl by se od něj oproti výslechu před prvostupňovým soudem nic, co by závěry znaleckého posudku měnilo. Ústavní soud nevidí cokoliv rozporného s ústavními zásadami na postupu odvolacího soudu, který primárně než z posudku znalce (lišícího se od dřívějších znaleckých posudků) vycházel u určení obvyklé ceny nemovitostí z částky, za kterou prodávající tytéž nemovitosti o rok dříve reálně nabyl. Námitku překvapivosti a nedostatku poučení stěžovatelka podrobněji nerozvádí, postačí proto uvést, že i ji lze označit za nedůvodnou, neboť odvolací soud uskutečnil veřejné jednání, dodatečné důkazy řádně provedl a stěžovatelka se k nim mohla vyjádřit, což nakonec v ústavní stížnosti ani nepopírá.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu