ECLI:CZ:US:2022:2.US.1554.22.1
sp. zn. II. ÚS 1554/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., Věznice P.O. BOX 10, Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 27. dubna 2022 č. j. 31 To 165/2022-67 a proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 10. března 2022 č. j. 6 PP 34/2019-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí. Okresní soud v Liberci rozhodl dne 10. 3. 2022 usnesením č. j. 6 PP 34/2019-59 tak, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 4. 2017 č. j. 1 T 30/2015-327 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 18. 1. 2018 č. j. 55 To 427/2017-341, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn za současného stanovení zkušební doby v trvání dvou let. Stěžovatel podal proti usnesení soudu prvního stupně stížnost, o které rozhodl dne 27. 4. 2022 Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci usnesením č. j. 31 To 165/2022-67 tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost zamítl.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že podle jeho názoru soudy dostatečně nezvážily veškeré důkazy a řádně se nezabývaly jeho situací konkrétním a individuálním způsobem, neboť prý vůbec nezohlednily podstatné skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch a zároveň také svědčí o jeho způsobu života a stavu jeho převýchovy. Stěžovatel dále především namítl, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §91 odst. 3 trestního zákoníku, které nepřímo upravuje pravomoc soudu rozhodnout nejpozději do jednoho roku od konce zkušební doby o povinnosti odsouzeného vykonat zbytek trestu odnětí svobody. Stěžovatel se v tomto směru neztotožňuje se závěry zejména krajského soudu, že jeho postup je v souladu se zákonným i ústavním rámcem pro soudní rozhodování o výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Zákonodárce sice s překročením uvedené lhůty počítá, pokud rozhodnutí o výkonu zbytku trestu nelze vydat vinou okolností na straně odsouzeného a výklad této poměrně obecné právní normy přísluší v prvé řadě obecným soudům, leč uvedené podmínky nebyly v daném případě dle názoru stěžovatele splněny.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů z hlediska jejich zákonnosti a není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda jejich postup nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře rovněž konstatuje, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, stejně jako nelze dovodit ústavní nárok na to, aby trestní soud svým rozhodnutím vyslovil, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil. V rovině ústavněprávní proto zůstává k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
4. Taková pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatele se závěry obecných soudů. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení obecných soudů jsou řádně a srozumitelně odůvodněna a zřetelně z nich vyplývá, proč bylo rozhodnuto shora uvedeným způsobem. Výhrady stěžovatele jsou jen jeho pokračujícím sporem s obecnými soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné závěry jsou ve svém celku dostatečně podložené a odůvodněné, pak není místa pro námitku, že ve vztahu ke stěžovateli došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces.
5. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu