ECLI:CZ:US:2022:2.US.1572.22.1
sp. zn. II. ÚS 1572/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ultra Plus Holding Limited, sídlem R. G. Hodge Plaza, Upper Main Street, Wickham's Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, zastoupené Pavlem Knoppem, advokátem, sídlem Pekařská 1004/26, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 280/2021-616 ze dne 30. 3. 2022, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 130/2019-529 ze dne 21. 9. 2020 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 52 Cm 160/2006-442 ze dne 12. 12. 2018, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 160/2006, Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 se původní žalobce Mgr. Jiří Šebesta, správce konkursní podstaty úpadce Družstevní vinné sklepy Hodonín spol. s r. o., IČ: 46978968, domáhal na původní žalované, obchodní společnosti O. B. HELLER a. s., IČ: 45794278, zaplacení částky 38 387 065,97 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené úplaty plynoucí ze Smlouvy o factoringové spolupráci, uzavřené mezi nimi dne 13. 9. 1999. Vrchní soud v Praze usnesením č. j. Ncp 781/2006-15 ze dne 12. 5. 2006 rozhodl o věcné příslušnosti krajských soudů k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. V průběhu řízení došlo v důsledku několika postoupení pohledávky ke změně v osobě žalobce, jímž se naposledy stala stěžovatelka. Na straně žalované došlo toliko ke změně obchodní firmy.
Podáním ze dne 10. 5. 2017 žalovaná navrhla, aby soud uložil stěžovatelce povinnost složit jistotu na náklady řízení ve výši 2 000 000 Kč s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále též "ZMPS"). Městský soud v Praze tomuto návrhu vyhověl a usnesením č. j. 52 Cm 160/2006-369 ze dne 9. 6. 2017 rozhodl, že stěžovatelka je povinna složit jistotu na náklady řízení v této výši na blíže specifikovaný účet soudu do tří dnů od právní moci usnesení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 8 Cmo 130/2017-385 ze dne 28. 11. 2017 změnil napadené rozhodnutí nalézacího soudu tak, že zmíněný návrh žalované na složení jistoty na náklady řízení zamítl z důvodu jeho opožděného podání. Toto usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jemuž Nejvyšší soud vyhověl a usnesením č. j. 32 Cdo 1279/2018-411 ze dne 20. 6. 2018 rozhodnutí vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, posléze usnesením č. j. 8 Cmo 130/2017-424 ze dne 19. 10. 2018 usnesení městského soudu o povinnosti složit jistotu na náklady řízení ve výši 2 000 000 Kč jako věcně správné potvrdil. Toto v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jež však Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 594/2019-467 ze dne 23. 4. 2019 odmítl.
Jak usnesení městského soudu o povinnosti složit jistotu na náklady řízení, tak i je potvrzující rozhodnutí vrchního soudu nabylo právní moci dnem 16. 11. 2018 (pátek), třídenní lhůta ke složení dané jistoty uplynula dnem 19. 11. 2018 (pondělí). Úhrada však byla ze strany stěžovatelky provedena o den později, tj. v úterý 20. 11. 2018, jak vyplývá z doloženého výpisu z účtu a ze záznamu o složení. V důsledku toho pak Městský soud v Praze, za souhlasu žalované, v záhlaví označeným usnesením řízení ohledně zaplacení částky 38 387 065,97 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.) a rozhodl o vrácení uhrazené jistoty ve výši 2 000 000 Kč stěžovatelce po nabytí právní moci rozhodnutí (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 6 Cmo 130/2019-475 ze dne 24. 6. 2019 změnil napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení o předmětné žalobě se nezastavuje (výrok I.) a stěžovatelce se uhrazená jistota ve výši 2 000 000 Kč nevrací (výrok II.). Toto rozhodnutí odvolacího soudu však žalovaná úspěšně napadla dovoláním. Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 3824/2019-500 ze dne 5. 2. 2020 naposledy uvedené usnesení vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nato odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozhodl nyní napadeným a v záhlaví citovaným usnesením tak, že usnesení nalézacího soudu o zastavení řízení a vrácení složené jistoty jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu Nejvyšší soud nyní napadeným a v záhlaví uvedeným usnesením jako nedůvodné zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že jí byla jako zahraniční osobě určena třídenní lhůta ke složení jistoty na náklady řízení dle §11 odst. 1 ZMPS, s jejímž nedodržením soudy spojily následek spočívající v zastavení řízení. Stěžovatelka má tuto lhůtu za objektivně nesplnitelnou, neboť usnesení odvolacího soudu potvrzující usnesení soudu prvního stupně o povinnosti složit jistotu nabylo právní moci doručením v pátek. Ze třídenní lhůty tak dva dny připadly na víkend, třetí den lhůty připadl na pondělí, kdy byla částka odpovídající jistotě poukázána na účet soudu vedený u České národní banky. Protože Česká národní banka připisuje na bankovní účet příslušného soudu přijaté částky až den následující, nemohla stěžovatelka uložené povinnosti složit jistotu dostát, ač v tomto směru vyvinula potřebné úsilí. Stěžovatelka dále namítla, že se jí nedostalo zákonného poučení o následcích nedodržení lhůty, ač v souladu s judikaturou, na kterou v průběhu řízení odkazovala, bez takového poučení nelze řízení zastavit. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že činil vše pro to, aby řízení nemuselo být meritorně projednáno, a to i za použití sofistikovaného výkladu podústavních předpisů. Stěžovatelka má za to, že poskytnutí jistoty žalobcem slouží ku prospěchu žalovaného. Jejím složením je tento zájem žalovaného naplněn. Není proto důvodu, aby i v případě pozdního složení jistoty na náklady řízení, ale předtím, než žalovaný navrhne, aby řízení bylo pro nesložení jistoty zastaveno, nebyla věc projednána meritorně. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti upozornil, že stěžovatel uplatnil protiústavnost třídenní lhůty ke složení jistoty až v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Ohledně tvrzení stěžovatele, že soud řízení zastavil, ačkoli to žalovaný sám nenavrhl, městský soud odkázal na komentářovou literaturu, z níž plyne, že i po marném uplynutí lhůty ke složení jistoty soud řízení zastaví, jen jestliže žalovaný s pokračováním řízení nesouhlasí. Proto je třeba, aby se soud dotázal žalovaného předtím, než řízení zastaví, zda s pokračováním v řízení souhlasí. Vysloví-li žalovaný s pokračováním v řízení souhlas, musí v něm soud pokračovat.
V replice k vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatelka setrvala na svých dosavadních postojích a vyjádřila své přesvědčení, že námitku protiústavnosti třídenní lhůty uplatnila v odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení řízení správně, neboť v této fázi řízení se stala relevantní. K citaci z komentářové literatury stěžovatelka podotkla, že je důkazem toho, že soud po marném uplynutí lhůty nemůže řízení zastavit sám ex officio, nýbrž tak může učinit pouze po projevení takové vůle žalovaným. Komentář dle stěžovatelky ovšem nevypovídá nic o tom, zda lze řízení zastavit v situaci, kdy je jistota již složena na účtu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, Městského soudu v Praze, obsah naříkaných soudních rozhodnutí i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti spočívá na třech základních otázkách, jejichž vyřešení ze strany soudů je pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí stěžejní. První z nich je (ne)přiměřenost městským soudem poskytnuté třídenní lhůty ke složení jistoty, druhou (ne)poskytnuté poučení o následcích nedodržení této lhůty a třetí otázku představuje posouzení, zda je namístě (lze) zastavit řízení i tehdy, bylo-li povinnosti složit jistotu ze strany stěžovatelky vyhověno, byť i po uplynutí lhůty k tomu určené.
Pokud jde o zodpovězení první otázky, Ústavní soud je ve shodě se stěžovatelkou toho názoru, že třídenní lhůtu stanovenou podle §11 odst. 1 ZMPS cizímu subjektu, v daném případě stěžovatelce jako zahraniční právnické osobě, nelze v obecné rovině pokládat za lhůtu přiměřenou. Uložení takto krátké lhůty nedává žádný rozumný smysl, neboť směřuje spíše k nesplnění uložené povinnosti než k jejímu splnění. Ústavní soud souhlasí s míněním stěžovatelky, že nejde o lhůtu dostatečnou, uváží-li se výše požadované jistoty a možnosti jejího složení. Nic na tom nemění ani skutečnost, že cizinec či zahraniční právnická osoba jsou zastoupeni tuzemským právním zástupcem, který je poměrů nejen právního řádu České republiky, ale i dalších zvyklostí apod. znalý (zpravidla půjde o právního zástupce z řad advokátů). Komunikace mezi zástupcem a zastoupeným a realizace na jejím základě dohodnutých kroků v tomto směru vyžaduje určitý čas, nelze proto k cizinci či zahraniční právnické osobě bez dalšího přistupovat stejným způsobem, jako kdyby účastníkem řízení byl tuzemský subjekt či subjekt, jenž je v prostředí našeho státu dostatečně etablován. Tím spíše je po všech stránkách náročnější složení jistoty v relativně velké výši. Z těchto důvodů by soudy měly uvažovat o výchozí lhůtě podstatně delší nežli tři dny. Příliš krátká lhůta pro splnění povinnosti složit jistotu dle §11 odst. 1 ZMPS pak může mít za následek, že řízení bude zastaveno (s důsledky z toho plynoucími), třebaže v této lhůtě nebylo objektivně - pro samotnou její délku trvání - možné složit soudem stanovenou jistotu. Obecně by tedy stanovení nepřiměřeně krátké lhůty mohlo vést až k zásahu do práva na spravedlivý proces, k odepření spravedlnosti. Ústavní soud však výhrady stěžovatelky o protiústavnosti lhůty nevyslyšel s ohledem na jedinečné okolnosti nastalé v poměrech souzené věci.
Předně je třeba přisvědčit poznámce městského soudu, že stěžovatelka proti usnesení nalézacího soudu o povinnosti složit jistotu na náklady řízení ve výši 2 000 000 Kč podala odvolání (č. l. 375), v němž se proti krátké lhůtě neohradila. Nevymezila se proti ní ani ve svém pozdějším doplňku odvolání (č. l. 420). Poprvé se stěžovatelka nepřiměřenosti třídenní lhůty dotkla teprve ve svém odvolání proti nyní napadenému usnesení Městského soudu v Praze č. j. 52 Cm 160/2006-442 ze dne 12. 12. 2018, kterým bylo řízení o žalobě zastaveno. Odtud je patrné, že stěžovatelka nevyužila procesní prostor, který se jí v odvolacím řízení (po dlouhou dobu) nabízel k ochraně svých práv, pročež je její nynější námitka nepřiměřenosti předmětné lhůty s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti nepřípustná. Ústavní soud nesdílí náhled stěžovatelky, že relevantní se tato námitka stala až v rámci opravných prostředků proti rozhodnutím týkajícím se zastavení řízení. K zastavení řízení totiž dochází až v návaznosti na případné nedodržení této lhůty, čili v době, kdy již lhůta bezvýsledně uplynula a nelze ji již změnit, poněvadž soud je v té době usnesením, v němž tuto lhůtu určil, již vázán, a to nejen pro právní moc takového usnesení (srov. §170 odst. 1 občanského soudního řádu - dále též "o. s. ř."). Proto je naopak zapotřebí, aby se účastník řízení, jemuž byla povinnost složit jistotu uložena, dovolal stanovení přiměřené lhůty již v rámci odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo návrhu jiného účastníka na složení jistoty dle §11 odst. 1 ZMPS vyhověno.
Vedle toho nelze zároveň přehlédnout další významné okolnosti stran třídenní lhůty mající vliv na hodnocení ústavní konformity napadených rozhodnutí. Městský soud rozhodl o návrhu žalované na složení jistoty usnesením, proti kterému je odvolání přípustné, neboť se nejedná o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení ani o jiný případ výluky odvolání podle §202 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka tak fakticky měla k dispozici mnohem delší lhůtu ke splnění své povinnosti, což platí tím spíše, určil-li městský soud za počátek plynutí třídenní lhůty až okamžik nabytí právní moci daného usnesení (viz č. l. 369), i když jinak platí, že lhůta k plnění počíná běžet už od doručení usnesení, a nikoli až od okamžiku nabytí právní moci - srov. §171 odst. 1 o. s. ř.). Uvedené potom platí o to více, podala-li stěžovatelka odvolání, což se i stalo. Bez významu tedy není skutečnost, že ode dne doručení usnesení o povinnosti složit jistotu (13. 6. 2017) do dne doručení usnesení Vrchního soudu v Praze (č. l. 424), jímž bylo toto usnesení potvrzeno a kdy se stalo pravomocným (16. 11. 2018), spouštějíc plynutí třídenní lhůty, uběhlo téměř půldruhého roku. To je doba ke složení městským soudem stanovené jistoty ve výši 2 000 000 Kč více než dostatečná (shodně viz bod 22 nyní rozporovaného usnesení Nejvyššího soudu).
Stejně tak nelze přejít bez povšimnutí, že městský soud záměrně nenačasoval doručení posledně zmíněného usnesení odvolacího soudu na pátek, aby stěžovatelka měla pokud možno co nejmenší prostor ke splnění povinnosti. Dané rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatelky dodáno již v pondělí 12. 11. 2018, nicméně k doručení došlo až v pátek tentýž týden, kdy se právní zástupce (nebo jiná oprávněná osoba) přihlásil do své datové schránky.
Pokud jde o druhou otázku, a to stěžovatelkou namítanou absenci poučení o následcích nedodržení lhůty ke složení jistoty dle §11 odst. 1 ZMPS, Ústavní soud pokládá za vhodné uvést následující. Je pravdou, že usnesení Městského soudu v Praze č. j. 52 Cm 160/2006-369 ze dne 9. 6. 2017, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost složit jistotu na náklady řízení, neobsahuje ve výroku ani v závěru samostatné poučení o následcích nesplnění této povinnosti. Tohoto poučení se nalézací soud dotkl jen v rámci parafráze ustanovení §11 odst. 1 ZMPS. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že stěžovatelka byla po celou dobu řízení zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem z řad advokátů, jenž neměl o následku nesplnění povinnosti složit danou jistotu v podobě zastavení řízení pochybnost (jak ostatně plyne z celé řady podání učiněných jménem stěžovatelky v průběhu řízení). Hrozbu zastavení řízení lze ze zákonné dikce bez obtíží seznat. Pakliže soud prvního stupně znění §11 odst. 1 ZMPS navíc pojal do odůvodnění svého rozhodnutí, nemohl Ústavní soud za této situace rozumně dospět k materiálnímu zásahu do práva na spravedlivý proces ve vztahu ke stěžovatelce (shodně viz body 23 až 25 naříkaného rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Konečně třetí otázka (možnost zastavit řízení navzdory složení jistoty, byť i opožděnému) byla předmětem přezkumu dovolacího soudu v nyní napadeném usnesení. Nejvyšší soud přirovnal úpravu obsaženou v ustanovení §11 odst. 1 ZMPS k úpravě týkající se placení soudního poplatku či k úpravě jistoty na náklady řízení incidenčního sporu dle §202 odst. 3 insolvenčního zákona. Stěžovatelka s tímto připodobněním nesouhlasí, majíc za to, že na rozdíl od zákonných patnáctidenních lhůt u jistoty dle §202 odst. 3 insolvenčního zákona či u hrazení soudního poplatku je jejich splnění možné, u soudcovské lhůty reálně hrozí svévole či libovůle ústící ve faktickou nemožnost lhůtu k úhradě dodržet. S tímto vývodem se Ústavní soud neztotožňuje. Sama hrozba libovůle ze strany soudu rozhodujícího o návrhu účastníka na uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení nemůže být relevantním prvkem odlišujícím srovnávané procesněprávní instituty. Zásadně je třeba vycházet z předpokladu, že soud v rámci ukládání povinnosti složit jistotu podle §11 odst. 1 ZMPS volí takovou lhůtu, která je v poměrech konkrétního případu přiměřená. Skutečnost, že se tak v některých věcech (tak jako v tomto) nemusí stát, ze své povahy nesvědčí o význačných rozdílech mezi nimi. Nelze rozumně vycházet z jakési premisy nesprávného či protiústavního postupu soudu (podobně viz bod 34 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud nepochybil, jestliže zde při projednání stěžovatelčina dovolání odkázal na svoji judikaturu stran výše vzpomenutého institutu jistoty na náklady řízení incidenčního sporu (konkrétně na usnesení č. j. 29 ICdo 162/2018-46, č. j. 29 ICdo 141/2018-42 a č. j. 29 ICdo 13/2019-44 vydaná dne 30. 5. 2019), v nichž jistotu pro její preventivní funkci připodobnil soudnímu poplatku s odůvodněním, že tato jistota má bránit, podobně jako soudní poplatek, mimo jiné i účelovým podáním. Ústavní soud tento právní názor v usnesení sp. zn. III. ÚS 2758/19 ze dne 27. 12. 2019 výslovně aproboval jako ústavně souladný. Nejvyšší soud v té spojitosti přiléhavě poukázal na to, že shodný účel obou porovnávaných institutů eliminuje odůvodněnou diferenciaci, pročež je, a sice i s přihlédnutím k požadavku na hodnotovou bezrozpornost právního řádu, nutné pohlížet na důsledky opožděného složení jistoty dle §11 odst. 1 ZMPS stejnou optikou. Ústavní soud neshledává důvod, proč by se měl na pozadí nyní řešeného případu od svého předchozího postoje odchýlit. Avšak hlavní příčinou neúspěchu stěžovatelky bylo opožděné uplatnění námitky nepřiměřeně krátké lhůty, kterou Ústavní soud pro shora vyložené důvody již přijmout nemohl.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu