ECLI:CZ:US:2022:2.US.1637.22.1
sp. zn. II. ÚS 1637/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti UNIMONT, s.r.o., sídlem Černilov 464, zastoupené JUDr. Mgr. Jaromírem Peterou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2022 č. j. 30 Cdo 1643/2021-350, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2020 č. j. 15 Co 367/2020-283 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. května 2020 č. j. 21 C 9/2018-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala s odkazem na údajné porušení svých ústavně zaručených práv, a to v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. Dne 21. 5. 2020 vyhlásil Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek č. j. 21 C 9/2018-165, jímž zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti první žalované (České republiky, za kterou jednalo Ministerstvo pro místní rozvoj) zaplatit jí částku 7 602 786 Kč s příslušenstvím, uložil jí povinnost zaplatit stěžovatelce částku 30 000 Kč, a co do požadavku na zaplacení částky 220 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Dále uložil druhé žalované (České republice, za kterou jednalo Ministerstvo financí) povinnost zaplatit stěžovatelce částku 105 656,25 Kč s příslušenstvím, a co do částky 214 343,75 Kč žalobu vůči ní zamítl.
2. Rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním a dne 15. 12. 2020 vyhlásil Městský soud v Praze rozsudek č. j. 15 Co 367/2020-283, kterým rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé mění tak, že žaloba se co do částky 30 000 Kč s příslušenstvím zamítá, a dále se mění jen tak, že úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 16. 1. 2018 do zaplacení běží z částky 82 411,90 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 10. 10. 2019 do zaplacení běží z částky 23 244,35 Kč. V dalším byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Stěžovatelka podala dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2020 č. j. 21 C 9/2018-165 zastavil a ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl.
3. Stěžovatelka v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že v předmětném řízení se jednalo o náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím v řízení o dodatečné povolení stavby přípojky. Dle stěžovatelky však obecné soudy (a to v rámci posouzení vzniku škody na straně stěžovatelky v podobě snížení prodejní ceny rodinných domů v důsledku nezákonných rozhodnutí správních orgánů v řízení o dodatečné povolení stavby) tuto skutečnost zcela opomíjejí a přehlížejí, když své zamítavé výroky opírají čistě o skutkové zjištění ohledně výstavby dvou rodinných domů v rozporu s vydanými souhlasy, kdy stavebník (stěžovatelka) odkanalizoval oba rodinné domy do nově vybudované kanalizační přípojky. Soudy ve své podstatě prý razí právní myšlenku, že porušil-li stavebník svoji povinnost stavět určitou stavbu v souladu s vydaným pravomocným povolením (zde se souhlasy s umístěním dvou rodinných domů), tak následně musí takový stavebník počítat v podstatě s jakýmkoli (i nezákonným) postupem orgánů veřejné správy, a tedy i se vznikem jakékoli škody (újmy) v důsledku takového postupu, resp. v důsledku následně vydaných nezákonných rozhodnutí v řízení o dodatečně povolení takové stavby.
4. Dle názoru stěžovatelky je to přitom obdobné, jako kdyby soudy zastávaly názor, že dopustí-li se řidič dopravního přestupku, tak následně již musí počítat s tím, že mu bude např. zadržen řidičský průkaz a když následně prokáže, že rozhodnutí o zadržení řidičského oprávnění bylo vydáno nezákonně, a on v důsledku toho nemohl po určitý čas řídit, tak nemá nárok na náhradu tím způsobené škody, neboť si takovou škodu zavinil sám, a to tím, že se na počátku dopustil dopravního přestupku, čímž porušil svoji prevenční povinnost předcházet škodám. Ačkoli takto explicitně není výše uvedený právní názor v napadených rozhodnutích vyjádřen, tak z odůvodnění těchto rozhodnutí vyplývá, což dle stěžovatelky nemůže v demokratickém právním státě obstát. Stěžovatelka tedy dle svého přesvědčení nebrojila dovoláním proti skutkovým zjištěním soudů, tedy proti tomu, že se odchýlila od souhlasů s vybudováním dvou rodinných domů, když namísto odkanalizování do žump (ČOV) zvolila v průběhu výstavby odkanalizování kanalizační přípojkou, nýbrž proti právnímu závěru, že v důsledku soudy zjištěného jednání ztratila pro porušení prevenční povinnosti jakýkoli nárok na náhradu škody, způsobenou nezákonnými rozhodnutími.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho vyplývá, že je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny základních práv a svobod. V právních závěrech obecných soudů, posuzují-li se jejich odůvodnění jako celek, nelze shledat nic neústavního. Stěžovatelka na to má sice jiný názor, to však samozřejmě nečiní její ústavní stížnost důvodnou.
6. Jak v podrobném a pečlivém odůvodnění svého rozsudku uvedl Městský soud v Praze, je nutno se ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, který neshledal, že by žalobkyní (stěžovatelkou) tvrzená újma vznikla v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí. Ač se toto snaží žalobkyně bagatelizovat a označovat za nepodstatné, nelze přehlédnout, že základem všeho je skutečnost, že žalobkyně svévolně vybudovala černou nepovolenou stavbu kanalizační přípojky do veřejné kanalizace, ač na základě souhlasů stavebního úřadu ze dnů 2. 6. 2009 a 27. 11. 2008 byla oprávněna vybudovat stavby dvou rodinných domků s řešením odpadů do žumpy a v předmětném řízení se pouze pokoušela o její legalizaci, tj. usilovala o dodatečné povolení této nepovolené stavby; zde neobstojí žádná z námitek žalobkyně, která se snaží přesvědčit o tom, že vlastně stavěla v dobré víře. Stěžovatelka se vystavila riziku, že nepovoleným způsobem provedená svévolná stavba přípojek nebude dodatečně povolena, čímž zanedbala vědomě svou preventivní povinnost předcházet škodám, což vyplývá i z toho, že od počátku správního řízení bez ohledu na procesní nedostatky tohoto řízení nijak neřešila vytýkané technické nedostatky dodatečně schvalovaných staveb, na které byla od počátku upozorňována. Pokud za takového stavu byl dne 8. 4. 2014 vydán zákaz užívání novostaveb v důsledku provedení stavby v rozporu se souhlasy a s projektovou dokumentací, bylo to zcela v souladu s předpisy stavebního práva.
7. Stěžovatelka měla - podle závěrů obecných soudů - při zjevném nesouhlasu stavebního úřadu možnost dobudovat žumpu, tak jak to měla odsouhlaseno, a následně nemovitosti prodat minimálně za cenu dle znaleckého posudku a tím tvrzené škodě předejít. Pokud se však žalobkyně se rozhodla řešit danou situaci prodejem rozestavěných domů bez zajištěné kanalizace za cenu hluboko pod jejich cenou, která musela být žalobkyni jako odborníkovi i s ohledem na vynaložené náklady na stavbu známa i bez znaleckého posudku, bylo to její svobodné rozhodnutí, na které nemělo žádný vliv nezákonné rozhodnutí. Ke shora uvedenému závěru ve věci samé není podle Ústavního soudu nutné nic podstatného doplňovat, ani vyvracet spekulace či analogie stěžovatelky (viz např. výše o zadržení řidičského průkazu), či opakovat jen poněkud jinými slovy již řečené. Ani v postupu a v závěrech Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádné pochybení, a tak byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu