ECLI:CZ:US:2022:2.US.1649.22.1
sp. zn. II. ÚS 1649/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Zlatý dům, s.r.o, sídlem Koterovská 514/70, Plzeň, zastoupené JUDr. Evou Kubikovou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 1100/20, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2022, č. j. 22 Cdo 3211/2021-773, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2021, č. j. 61 Co 94/2020-734, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Slovanské byty, a.s., sídlem Šafaříkovy sady 2774/7, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je otázka odstranění stavby na cizím pozemku. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že napadená rozhodnutí zamítající její žalobu porušují její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a také právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, v roce 2012 se stěžovatelka domáhala odstranění přesahu půdní nástavby z domu ve vlastnictví právní předchůdkyně vedlejší účastnice řízení na dům v jejím vlastnictví. Ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 141/2012 bylo čtyřikrát rozhodováno Okresním soudem Plzeň-město (dále také "okresní soud"), přičemž první tři rozhodnutí byla zrušena.
3. Čtvrtým rozsudkem ve věci okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost odstranit vlastním nákladem přesah příslušné půdní nástavby ve lhůtě 6 měsíců. Zároveň dospěl k závěru, že na problematiku je nutno aplikovat §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také "SOZ"), a že "společná zeď" náleží k domu ve vlastnictví stěžovatelky, který byl vybudován dříve než dům vedlejší účastnice řízení.
4. Krajský soud v Plzni (dále také "krajský soud") napadeným rozsudkem poslední rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že se žaloba stěžovatelky zamítá (výrok I). Ve zbytku zrušil rozsudek okresního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení (výrok II). Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že štítová zeď vybudovaná předchůdkyní vedlejší účastnice řízení je ve vlastnictví žalobkyně. Byť vedlejší účastnice realizovala částečně stavbu na cizím pozemku, v tomto rozsahu se stala stavba součástí nemovité věci stěžovatelky. Protože je tedy příslušný přesah v jejím vlastnictví (a ne ve vlastnictví stavebníka), nelze postupovat podle §135c SOZ a žalobě vyhovět.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako neprojednatelné. Sice v dovolání byly uvedeny skutečnosti, které lze podřadit pod důvody přípustnosti podle §237 o.s.ř., nebyla s nimi spojena konkrétní argumentace, takže nebyl ani řádně vymezen důvod přípustnosti, či dovolací důvod.
6. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas s nesprávným právním posouzením stavby a součástí stavby. Konkrétně stěžovatelka polemizuje s tvrzením, že by štítová zeď měla být samostatnou věcí v právním smyslu, ačkoli je součástí bytové nástavby vedlejší účastnice řízení a tvoří součást nově vybudovaných bytů v jejím domě. Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka považuje za přehnaně formalistické. V podaném dovolání vymezila dvě otázky, podepřené odkazem na judikaturu, nastiňující rozpor s ustálenou praxí dovolacího soudu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Z formulace petitu ústavní stížnosti nicméně vyplývá, že stěžovatelka napadá obě rozhodnutí obecných soudů, což při odmítnutí dovolání dovolacím soudem pro jeho vady vyvolává potřebu bližšího rozboru podmínek přijatelnosti podané ústavní stížnosti. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti rozsudku krajského soudu, je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu řádného nevyčerpání opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. K řádnému (efektivnímu) vyčerpání procesního prostředku ochrany práva podle uvedeného ustanovení totiž nestačilo (v poměrech souzené věci) dovolání pouze podat, ale bylo nutné podat dovolání řádné, na jehož základě měl mít dovolací soud možnost (a povinnost) se jím věcně zabývat a rozhodnout o něm [viz zejm. bod 60 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (460/2017 Sb.) a dále např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2229/22 ze dne 15. listopadu 2022; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. V rozsahu, v němž ústavní stížnosti směřuje vůči samotnému usnesení dovolacího soudu, je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelce zákon již žádné další prostředky k ochraně jejího práva neposkytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. V případech odmítnutí (zcela nebo částečně) vadného dovolání se Ústavní soud omezuje hlavně na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje-li znaky přehnaného formalismu.
12. Ačkoli stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a ochranu majetku, podstata její polemiky je založena na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, nemá tedy ústavněprávní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatelky se Nejvyšší soud vypořádal způsobem, který nelze shledat rozporným s jejím právem na soudní ochranu. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní ani neodůvodněná, ani zasahovat do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva a provádění důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Odůvodnění napadeného usnesení odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným. Nejvyšší soud vysvětlil, z jakého důvodu stěžovatelka nesplnila podmínky projednatelnosti dovolání a že se její dovolací tvrzení navzájem vylučují. Nelze totiž zároveň namítat, že se odvolací soud věnoval otázkám, jež nebyly dovolacím soudem vůbec řešeny, a zároveň namítat rozpor s jeho judikaturou.
13. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá vést k tvrzenému porušení práv stěžovatelky. V závěrech Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Neshledal proto žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém směřovala proti usnesení dovolacího soudu a v němž byla přípustná, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbytku ji odmítl jako nepřípustný návrh postupem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu