ECLI:CZ:US:2022:2.US.1688.21.1
sp. zn. II. ÚS 1688/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Nataši Veithové, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021 č. j. 30 Cdo 2425/2020-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a souvisejících rozhodnutí, stěžovatelka se u Ministerstva spravedlnosti domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která ji měla vzniknout nesprávným úředním postupem, konkrétně porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod č. j. 26 C 283/2010, které bylo zahájeno dne 24. 11. 2010. Řízení bylo vedeno o několika nárocích žalobkyně proti Všeobecné fakultní nemocnici v Praze o zaplacení odškodnění škody na zdraví a bylo ukončeno dne 25. 9. 2018 doručením odmítnutí ústavní stížnosti, tj. celková délka řízení byla sedm let a devět měsíců. Stěžovatelka podala žalobu za vzniklou nemajetkovou újmu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 s tím, že vyčíslila svůj nárok ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím. Nalézací soud shledal absenci odpovědnostního titulu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť celková délka řízení byla způsobena především podáními účastníků, skutkovou a právní složitostí věci a opakovaným rozhodováním na více stupních soudní soustavy. Soud se nezabýval příčinnou souvislostí a vznikem a výší nemajetkové újmy a žalobu z důvodu absence odpovědnostního titulu v celém rozsahu zamítl. Odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Stěžovatelka následně podala dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodu absence vymezení hlediska přípustnosti dovolání, s tím, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace §237 o. s. ř. není dostačující předpoklad přípustnosti dovolání. Dále stěžovatelkou předložená otázka postupu odvolacího soudu v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora byla Nejvyšším soudem vyhodnocena jako otázka, na které rozsudek odvolacího soudu nestojí a uvedená judikatura Nejvyššího soudu i Evropského soudního dvora nebyla v tomto případě relevantní.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti tomu, že se Nejvyšší soud při rozhodování odchýlil od své vlastní judikatury, což vnímá jako zásah do svého legitimního očekávání a také jako zásah do práva na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905) sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16)] a hodno předeslat, že je nelze v posuzované věci s ohledem na srozumitelné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu považovat za jakkoli excesivní.
6. Z obsahu stěžovatelčina dovolání je patrné, že k vymezení předpokladu přípustnosti dovolání toliko citovala příslušnou část §237 o. s. ř. a ve zbytku se zcela zaměřila na zpochybnění právního posouzení věci učiněného odvolacím soudem.
7. Otázku položenou stěžovatelkou v dovolání Nejvyšší soud již řešil, neboť ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i při úvaze o formě a výši zadostiučinění podle platné právní úpravy vyjádřené zejména v §13 a v §31a zákona č. 89/1998 Sb. je nutno postupovat též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ostatně i sama stěžovatelka cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016 č. j. 30 Cdo 3116/2016, který danou pasáž obsahuje. Přesto nelze než souhlasit s dovolacím soudem, že toto rozhodnutí nelze na daný případ aplikovat. Nejvyšší soud se od své ustálené judikatury neodchýlil. Poukazy stěžovatelky na judikaturu Nejvyššího soudu či Evropského soudu pro lidská práva nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích soudů nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. Pro občanskoprávní soudní řízení platí, že vzhledem k velmi odlišnému stupni složitosti a náročnosti jednotlivých věcí, které jsou projednávány, není až na výjimky dosti dobře možné obecně (například předpisem) stanovit lhůtu, v níž by soud měl rozhodovat. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci.
9. V daném případě napadené usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje nedostatečné či nesrozumitelné odůvodnění, projev svévole nebo jiný exces, který by vyžadoval jeho zrušení.
10. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu