ECLI:CZ:US:2022:2.US.1718.22.1
sp. zn. II. ÚS 1718/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Janou Kollrossovou, advokátkou, sídlem náměstí Republiky 28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1366/2021-653 ze dne 20. 4. 2022, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 111/2020-572 ze dne 3. 9. 2020 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 33 C 212/2012-505 ze dne 29. 11. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím, podané z titulu náhrady škody. Žaloba směřovala proti ošetřující lékařce stěžovatelova otce, která se měla v průběhu jeho léčby dopustit v žalobě blíže vylíčených pochybení, v jejichž důsledku měl otec stěžovatele zemřít. Své rozhodnutí odůvodnil nalézací soud tím, že žalovaná lékařka postupovala lege artis, a to s přihlédnutím k nejmodernějším poznatkům lékařské vědy. Současně nebylo prokázáno, že by žalovaná byla porušila nějakou povinnost. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil, když se byl ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud posoudil dovolání ryze formálně, aniž by byl vzal v úvahu námitky týkající se podílu na vzniklé újmě z hlediska právní odpovědnosti, jimiž se dovolací soud měl zabývat. Stěžovatel dále namítl, že soudy hodnotily důkazy v rozporu s jejich obsahem. Z žádného důkazu dle názoru stěžovatele nevyplývá, že následky, které utrpěl jeho otec na zdraví, nejsou způsobeny charakteristickou vlastností použitého léku, který zvyšuje krvácivost, přičemž jeho otec zcela zjevně zemřel na krvácení do mozku. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy upřednostnily pouze část důkazů, přehlédly jiné skutkové okolnosti, které byly prokázány, a bagatelizovaly důkazní návrhy, které nebyly provedeny, neboť by byly zřejmě nezapadly do obrazu znaleckých posudků. Stěžovatel soudům vytkl, že zejména odmítají pochopit a řádně posoudit principy léčby lékem Lawarin, jeho účinky i kontraindikace. V té spojitosti podle jeho mínění přehlížejí způsob, jakým má lékař kontrolovat užívání tohoto léku a reagovat za situace, jež nastala v daném případě. Stěžovatel má za to, že soudy měly přistoupit k obrácení důkazního břemene. Žaloba byla navíc podána podle §421a dříve platného občanského zákoníku, přičemž podmínky odpovědnosti tímto ustanovením předvídané byly splněny, takže minimálně z těchto důvodů mělo být žalobě vyhověno. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, jak bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a poukázal na skutečnost, že je starobním důchodcem a na náhradu nákladů řízení prostředky nemá. Podle jeho názoru měly soudy přikročit k použití moderačního práva dle §150 o. s. ř. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti zevrubně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním občanského soudního řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního přehodnocení důkazů ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud přitom vážný exces, který by jej vedl ke zrušení napadených soudních rozhodnutí, v souzené věci nezjistil.
Nejvyšší soud nevybočil z kautel spravedlivého procesu, pakliže dovolání stěžovatele odmítl. Dovolací soud stěžovateli srozumitelně vyložil, v čem spočívá specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče. V té spojitosti vyzdvihl, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců - lékařů. Podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Nejvyšší soud zároveň připomněl, že zatímco hodnocení toho, jak škůdce jednal, je otázkou (ryze) skutkovou, posouzení toho, jak jednat měl, je sice právní úvahou, avšak fakticky jde o otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se i toto posouzení v podstatě opět blíží otázce skutkové. Řešení těchto otázek však dovolací řízení otevřeno není. Byla-li tedy obsahem dovolání polemika se skutkovými závěry soudů (včetně možného odlišného průběhu léčby stěžovatelova otce žalovanou), procesem hodnocení důkazů a zpochybnění závěrů znaleckých posudků, pak šlo o argumentaci nezpůsobilou založit přípustnost dovolání. Za ústavně konformní považuje Ústavní soud i zmínku Nejvyššího soudu o nepřípadnosti aplikace §421a někdejšího občanského zákoníku na projednávaný případ, jelikož zjevně nešlo o škodu způsobenou povahou věci užité při poskytování zdravotních služeb žalovanou. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno především na tom skutkovém závěru, že žalovaná otci stěžovatele lék Lawarin v prvé řadě nepředepsala, přičemž po zjištění jeho užívání pacientem správně reagovala a postupovala v souladu s dosavadními lékařskými poznatky. Užití daného léku pacientem tak ani nebylo lze podřadit pod pojem věci užité při poskytování zdravotních služeb žalovanou lékařkou. Nadto stěžovatel argumentaci vztahující se k ustanovení §421a dříve platného občanského zákoníku neuplatnil v podaném odvolání, čímž se připravil o procesní prostor k ochraně svých práv.
Žádný deficit Ústavní soud nezjistil ani v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně. Odvolací soud se adekvátním způsobem vypořádal se stěžovatelem vznesenými výhradami (srov. body 11 a 12 rozsudku krajského soudu). Zde je třeba zdůraznit, že stěžovatel (nejen) v ústavní stížnosti pomíjí řadu skutkových závěrů, k nimž soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Tak například odvolací soud si povšiml, že otec stěžovatele péči sice neodmítal, dostavoval se ale se zpožděním na různá vyšetření. Do ordinace žalované přišel primárně ze zcela jiných důvodů, a sice pro kožní problémy. Po změně medikace (tj. snížení dávky léku Lawarin) a opětovném poučení o nutných kontrolách krve, kdy byl pozván k odběrům krve hned následujícího dne, se k odběrům dostavil téměř s týdenním zpožděním. V tomto směru pokládá Ústavní soud za přiléhavou poznámku krajského soudu o tom, že jakkoli je povinností lékaře pacienta řádně poučit o riziku léčby a jiných možnostech léčby, pacienta řádně léčit, konečnou odpovědnost za svůj zdravotní stav a dodržování těchto doporučení lékaře nese pacient sám. Nedostaví-li se řádně k naplánované léčbě či kontrole, nelze jeho liknavost připisovat lékaři k tíži.
Z provedeného dokazování krom toho vyšlo najevo, že otec stěžovatele byl pacientem pokročilého věku trpícím vícero onemocněními, přičemž určit, zda bezprostřední příčinou jeho úmrtí bylo právě užívání, snížení dávky či úplné vysazení léku Lawarin, není možné. Tento závěr vyplynul především ze znaleckých posudků. Jimi také bylo prokázáno, že žalovaná nemohla pacientovi lék Lawarin, jehož užívání pacientem zjistila jen v důsledku náhodné návštěvy, náhle vysadit bez dalšího, poněvadž by tu jinak bylo hrozilo nezanedbatelné nebezpečí tvorby krevních sraženin, umocněné u tohoto pacienta déletrvající fibrilací síní. Nalézací soud se neopomněl vypořádat i s těmi důkazními návrhy, které jako důkaz provedeny nebyly (bod 12 rozsudku okresního soudu). Odtud je patrné, že rozhodnutí soudů nejsou projevem ústavně zapovězené libovůle, ale nacházejí svůj odraz ve výsledcích dokazování, realizovaného ústavně konformním způsobem. V podrobnostech lze na napadená soudní rozhodnutí zcela odkázat.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani výhradám stěžovatele stran způsobu, jakým soudy rozhodly o nákladech řízení. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zaujal názor, že při rozhodování o nákladech řízení se uplatní výchozí zásada úspěchu ve věci. Použití ustanovení §150 občanského soudního řádu se pak omezuje toliko na výjimečné případy, hodné zvláštního zřetele. Judikatura Ústavního soudu, na niž stěžovatel v této souvislosti odkazuje, se týká případů, kdy (zejména odvolací) soud z vlastní iniciativy přistoupí k použití moderačního práva a úspěšnému účastníkovi právo na náhradu jeho nákladů řízení odepře, aniž by však takovému účastníkovi poskytl prostor k vyjádření se k takovému postupu. Jinak řečeno, stěžovatelem odkazované judikáty se vztahují na případy překvapivé aplikace §150 o. s. ř. ze strany soudu (s níž strany dopředu nepočítaly), pročež nosné důvody dotčené nálezové judikatury nejsou na nynější věc přenositelné. Krajský soud neoslyšel návrh na aplikaci tohoto mimořádného institutu, dospěl však k závěru, že to byl stěžovatel, který zavinil vznik zbytečných nákladů svým počínáním. K jeho návrhu byl vypracován dodatečný znalecký posudek a prováděno další dokazování (viz bod 14 rozsudku odvolacího soudu). Úvaha soudu, že si přitom musel být vědom nákladnosti tohoto dokazování, a že tedy v případě neúspěchu mu reálně hrozí povinnost uhradit protistraně náklady řízení, se v poměrech souzené věci nejeví nepřiměřenou.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z týchž důvodů nebylo vyhověno návrhu na odklad vykonatelnosti dílčích výroků napadených soudních rozhodnutí, o němž Ústavní soud nerozhodoval samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu