ECLI:CZ:US:2022:2.US.1747.22.1
sp. zn. II. ÚS 1747/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti NEMOTRADE CZ, s.r.o., sídlem tř. Svornosti 1177/57, Olomouc - Nová Ulice, zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2022, č. j. 23 Cdo 81/2022-401, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. srpna 2021, č. j. 4 Cmo 40/2021-362, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Vinium, a.s., sídlem Hlavní 666/2, Velké Pavlovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásadám právní jistoty a předvídatelnosti práva obsaženým v čl. 1 Ústavy České republiky (dále také "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, právní předchůdce stěžovatelky se domáhal zaplacení částky 3 076 944 Kč s příslušenstvím představující pohledávku z titulu nezaplacení ceny za dodávky vína. Krajský soud v Brně (dále také "krajský soud") žalobu nejdříve zamítl, neboť dospěl k závěru, že pohledávka zanikla v důsledku započtení. Vrchní soud v Olomouci (dále také "vrchní soud") tento rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Závěr o existenci pohledávky způsobilé k započtení byl podle něj minimálně předčasný, uložil proto krajskému soudu, aby se zabýval tím, od které smlouvy žalovaný odstoupil. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 12 Cm 49/2012-333, uložil vedlejšímu účastníkovi řízení zaplatit stěžovatelce požadovanou částku, neboť na základě dokazování nebylo objasněno, že by jeho úkony v roce 2009 mohly vyvolat účinky započtení.
3. Napadeným rozsudkem vrchní soud rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá, zároveň uložil stěžovatelce zaplatit náklady řízení. Na základě zopakovaného a doplněného dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdce vedlejšího účastníka řízení účinně odstoupil od kupní smlouvy uzavřené v roce 2009 s právním předchůdcem stěžovatelky z důvodu vadné dodávky hroznů. Byly tak splněny všechny náležitosti jednostranného započtení jako právního úkonu i zákonné předpoklady započtení dle §580 a §581 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Nevyslyšel její námitku, že by rozhodnutí vrchního soudu bylo nepředvídatelné, že by vrchní soud rezignoval na svůj závazný právní názor vyjádřený v předchozím zrušovacím usnesení či že by vrchní soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení stran určitosti a platnosti úkonu započtení. Stěžovatelka dle Nejvyššího soudu ani neformulovala žádnou právní otázku, na níž by záviselo napadené rozhodnutí, jež by splňovala některý z požadavků §237 o.s.ř.
5. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení, že Nejvyšší soud přistoupil k posouzení dovolání zcela formalisticky a s konkrétními dovolacími důvody se vůbec nevypořádal. Pominul skutečnost, že rozhodnutí vrchního soudu se odchýlilo od judikatury soudu dovolacího i vlastního předchozího rozhodnutí. Jeho výklad v otázce zápočtu nemá oporu v provedeném dokazování před odvolacím soudem. Dále stěžovatelka poukázala na nedostatky rozhodnutí vrchního soudu, zejména nesplnění náležitostí odstoupení od smlouvy, nesdělení účastníkům jeho právního názoru k posouzení důkazů, čímž se rozhodnutí stalo překvapivým, neprovedení zápočtu řádně a účinně, rozpornost skutkových závěrů se skutkovými zjištěními ve spisu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále také "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka rovněž vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud ve věci stěžovatelky nezjistil.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že rozhodnutí vrchního soudu bylo pro ni překvapivé. Ústavní soud nicméně připomíná, že zákaz překvapivých rozhodnutí dle jeho rozhodovací činnosti neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musejí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení (nález sp. zn. I. ÚS 615/17 ze dne 10. 8. 2017). Ve věci stěžovatelky byla tato ústavněprávní východiska vrchním soudem dodržena. Vrchní soud dokazování zopakoval a doplnil, předestřel příslušnou právní úpravu a osvětlil, z jakých důkazů vychází. Jeho rozsudek proto jistě nelze označit za nepřezkoumatelný. Ve svých úvahách se vrchní soud opřel o judikaturu Nejvyššího soudu a reagoval na námitky stran. Byť přehodnotil závěry soudu krajského, jeho východiska se pohybovala stále na půdorysu stejných právních otázek, které byly řešeny i v předchozím řízení. Sám ostatně závěry, k nimž v poslední fázi řízení dospěl, ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí nevyloučil, jen je označil bez dalšího dokazování za předčasné. Tím se také rozhodnutí vrchního soudu skutkově liší od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3330/13 ze dne 27. 1. 2015, na nějž stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje.
9. Nejvyšší soud rovněž adekvátně reagoval na jednotlivá tvrzení stěžovatelky a podrobně osvětlil důvody pro své rozhodnutí. Ačkoli stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, podstata její polemiky se závěry napadených rozhodnutí obecných soudů je založena na hodnocení podústavního práva, procesních postupů a zjištěného skutkového stavu případu, nemá tedy ústavněprávní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatelky se obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s jejím právem na soudní ochranu. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní ani neodůvodněná, ani zasahovat do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva a provádění důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, je zpracováno pečlivě a reaguje na argumentaci stěžovatelky. Rovněž skutková zjištění obecných soudů jsou vysvětlena a Ústavní soud ani na této úrovni neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními hodnoceními obecnými soudy.
10. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá vést k tvrzenému porušení práv stěžovatelky. V závěrech obecných soudů nezjistil Ústavní soud ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Neshledal proto žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
11. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu