ECLI:CZ:US:2022:2.US.1754.22.1
sp. zn. II. ÚS 1754/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. U., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 48/2022-43 ze dne 9. 6. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že exekučním návrhem ze dne 2. 2. 2021 zahájila Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky exekuci na majetek stěžovatele, a to na základě vykonatelného výkazu nedoplatků č. j. 1934000425/6410-1 ze dne 22. 2. 2019. Na základě tohoto exekučního titulu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 14 430 Kč (sestávající z dlužného pojistného ve výši 13 176 Kč a dlužného penále ve výši 1 254 Kč). Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Michal Suchánek, Exekutorský úřad Praha 9. Dne 12. 11. 2021 soudní exekutor postoupil soudu k rozhodnutí návrh stěžovatele na zastavení exekuce, jemuž sám pro nesouhlas oprávněné nevyhověl. Usnesením č. j. 26 EXE 199/2021-31 ze dne 2. 2. 2022 Městský soud v Brně návrh na zastavení exekuce zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí exekučního soudu jako věcně správné potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy nesprávně vycházejí z jakéhosi předpokladu, že to není povinný, ale soudní exekutor, kdo má, resp. může podat návrh na zastavení exekuce pro nemajetnost dle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), což je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Stěžovatel dále namítl, že z obsahu exekučního spisu muselo být zřejmé, že exekuce trvala v době rozhodování odvolacího soudu více než jeden rok, přičemž exekutor žádný majetek nedohledal. Stěžovatel je dle svých slov dlouhodobě ve výkonu trestu odnětí svobody, a logicky tak nelze reálně očekávat, že by nějaký majetek bylo lze někde dohledat. Soud jen zmiňuje možnost srážek z důchodu s odkazem na důchodový věk povinného, ač sám věděl, že povinný žádný důchod nepobírá. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odůvodnění exekučního (a potažmo odvolacího) soudu založené na zjištění, že ačkoli stěžovatel, u nějž aktuálně nebyl zjištěn postižitelný majetek, se dlouhodobě nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, avšak s ohledem na jeho věk lze očekávat, že v dohledné době bude pobírat důchod, pročež není namístě exekuci zastavit podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Ten kupř. ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 338/2018 ze dne 2. 5. 2018 vyslovil, že k zastavení exekuce pro tzv. bezúčelnost (nemajetnost povinného) je třeba přistupovat zdrženlivě. Přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Exekuci je namístě zastavit z důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. teprve tehdy, neumožňuje-li aktuální majetková situace povinného pokrýt ani náklady exekuce a neexistuje-li tu současně ani reálná perspektiva, že povinný v dosažitelné budoucnosti nabude majetku, z něhož by bylo možné náklady exekuce a alespoň zčásti i plnění, které je vymáháno, uspokojit. Promítnuto do poměrů souzené věci to znamená, že lze-li u stěžovatele s přihlédnutím k jeho věku očekávat v blízké době pravidelný příjem (důchod), z něhož by mohla být pohledávka přiznaná exekučním titulem alespoň zčásti uspokojena, nelze na závěr odvolacího (a exekučního) soudu pohlížet jako na projev ústavně zapovězené libovůle. K tomu se sluší podotknout, že shora nastíněnou judikaturu Nejvyššího soudu již Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti jako ústavně konformní aproboval (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 96/20, I. ÚS 3873/17, III. ÚS 1301/19, III. ÚS 365/19 či II. ÚS 653/21, dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu