ECLI:CZ:US:2022:2.US.187.22.1
sp. zn. II. ÚS 187/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Boženy Janečkové, právně zastoupené Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou, se sídlem U Průhonu 1516/32, Praha 7, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. září 2020, č. j. 8 C 504/2014-276, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2021, č. j. 25 Co 66/2021-303, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2021, č. j. 24 Cdo 2856/2021-351, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatelka se žalobou podanou dne 24. 10. 2014 u Okresního soudu Praha-východ domáhala určení, že darovací smlouva na dar movitých a nemovitých věcí spolu se zřízením věcného břemene uzavřená dne 15. 6. 2012 mezi Pavlem Janečkem a Pavlínou Bálkovou je v části ohledně nemovitosti č. p. X umístěné na st. pozemku parc. č. Y neplatná. Okresní soud Praha-východ žalobu napadeným rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 8 C 504/2014-276, zamítl, neboť na požadovaném určení neshledal naléhavý právní zájem a zároveň uvedl, že žalobě nemůže být vyhověno také z toho důvodu, že se řízení neúčastní všechny strany darovací smlouvy. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka (žalobkyně) podala u téhož soudu žalobu na určení, že je dotčená nemovitá věc součástí společného jmění stěžovatelky a jejího zemřelého manžela, Pavla Janečka. Otázka platnosti darovací smlouvy, jejímž předmětem je mj. dotčená nemovitá věc, je tak otázkou předběžnou ve vztahu k řízení o určení vlastnického, resp. spoluvlastnického práva. Z toho důvodu není dán na určení platnosti darovací smlouvy naléhavý právní zájem. Dále okresní soud uvedl, že rozhodnutí o platnosti darovací smlouvy nadto nemůže stěžovatelce přivodit příznivější právní postavení, jelikož nemůže sloužit jako podklad pro zápis vlastnického práva. Tento rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním, ve kterém namítala zejména skutečnost, že soud prvního stupně neprovedl jí navrhované důkazy, které předkládala právě k prokázání naléhavého právního zájmu.
3. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 25 Co 66/2021-303, potvrdil rozhodnutí okresního soudu v I. výroku a změnil ho pouze ve výroku o nákladech řízení. Krajský soud shodně jako soud prvního stupně neshledal na určení neplatnosti darovací smlouvy naléhavý právní zájem, přičemž jeho odůvodnění je obdobné jako odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Uvedl, že žaloba tak, jak byla podána, nemá ani v případě vyhovujícího rozhodnutí žádný význam pro právní postavení účastníků, jelikož by takové rozhodnutí nemohlo sloužit jako podklad pro zápis vlastnického, resp. spoluvlastnického práva do katastru nemovitostí. Otázka neplatnosti darovací smlouvy je totiž toliko otázkou předběžnou ve vztahu k posouzení vlastnického (či spoluvlastnického) práva k dotčené nemovité věci. Pokud tedy lze žalovat přímo na určení vlastnického práva, nemůže být na určení neplatnosti darovací smlouvy dán naléhavý právní zájem. Své závěry podložil krajský soud příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila dovoláním.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 3. 11. 2021, č. j. 24 Cdo 2856/2021-351, dovolání odmítl. Nejvyšší soud v první řadě stěžovatelce vytkl, že jí podané dovolání je na samé hranici tzv. projednatelnosti, neboť téměř nesplňuje obsahové požadavky kladené zákonem a relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť je napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí věnoval, obdobně jako okresní a krajský soud, převážně posouzení právní otázky (ne)existence naléhavého právního zájmu, přičemž dospěl ke shodným závěrům jako soudy prvního a druhého stupně. Námitkou stěžovatelky týkající se pasivní věcné legitimace Pavla Janečka, jakož i námitkou, že bylo předchozími rozhodnutími zasaženo právo stěžovatelky na spravedlivý proces, se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť dovolání neobsahovalo zákonem předpokládané vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 a §241 a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž odmítl provést stěžovatelkou navržené důkazy, jelikož v řízení o dovolání nelze provádět dokazování a pro dovolací soud je významný stav, který tu byl v době rozhodování odvolacího soudu (§241 a odst. 6, §243a odst. 1 a §243f odst. 1 o. s. ř.).
5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že byla napadenými rozhodnutími zasažena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka především namítá, že obecné soudy neprovedly důkazy, které navrhovala za tím účelem, aby prokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy. V tomto ohledu stěžovatelka argumentuje také judikaturou Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka vyčerpala ostatní prostředky k ochraně svých práv.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavním pořádkem chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje námitky, které již uplatnila v předchozích stadiích soudního řízení a se kterými se obecné soudy srozumitelně a zevrubně vypořádaly. Okresní soud i krajský soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Ústavní soud neshledal v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Obecné soudy sice neprovedly všechny stěžovatelkou navržené důkazy, vysvětlily však, proč tak neučinily. V nyní projednávané věci je totiž klíčové, že stěžovatelkou navrhované důkazy se nevztahovaly k prokázání naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř. (srov. např. bod 11 napadeného rozsudku krajského soudu). Ústavní soud rovněž považuje za zásadní, že stěžovatelka byla soudem prvního stupně opakovaně poučena o tom, že musí doložit tvrzený naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy, což však neučinila. Obecné soudy tak dostály požadavkům na dokazování, které jim klade judikatura Ústavního soudu. Ústavní soud souhlasí se závěry obecných soudů také v tom ohledu, že ani případné vyhovění žalobě na určení by nemělo vliv na právní postavení stěžovatelky. Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, s nimiž se ztotožňuje.
11. Stejně tak považuje Ústavní soud argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně souladnou a srozumitelnou. Nejvyšší soud se dovolacími námitkami stěžovatelky řádně zabýval a vysvětlil, proč dovolání nebylo možno posoudit jako přípustné podle §237 o. s. ř. V jeho závěru ve věci nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu