ECLI:CZ:US:2022:2.US.1932.21.2
sp. zn. II. ÚS 1932/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Kateřiny Havránkové a 2) Rudolfa Havránka, obou zastoupených JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, č. j. 22 Cdo 3403/2020-185, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2020, č. j. 25 Co 101/2020-156, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, a obchodní společnosti DOPIT s.r.o., sídlem Vlčkovická 232/100, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel 19. 7. 2021 návrh stěžovatelů na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva zaručená v čl. 11, čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelů o určení vlastnického práva ke stavbě komunikace.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 1. 2020, č. j. 12 C 140/2019-100, byla výrokem I. žaloba stěžovatelů zamítnuta a výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vzal za prokázané, že stěžovatelé jsou vlastníky seníku a že nevlastní pozemek p. č. X v témže katastrálním území, na kterém se nachází předmětná komunikace. Smlouvou o převodu ze dne 20. 2. 1996 nepřešlo vlastnické právo ke komunikaci na nabyvatele, neboť komunikace není uvedena v čl. I., v němž jsou specifikovány převáděné nemovitosti. Stavba komunikace není věcí, která je podle své povahy součástí budovy. Není tak součástí stavby seníku, neboť ji lze oddělit bez znehodnocení stavby seníku. K nabytí vlastnického práva vydržením dojít nemohlo pro absenci pravé víry stěžovatelů, popř. právních předchůdkyň stěžovatele 2).
4. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 6. 2020, č. j. 25 Co 101/2020-156, byl výrokem I. rozsudek okresního soudu potvrzen a výroky II. a III. rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil s právními závěry okresního soudu, který úvahy, že ke smluvnímu převodu dané komunikace nedošlo, že tato komunikace není součástí seníku a že nebyly naplněny skutkové předpoklady pro vydržení, založil na řádně zjištěném skutkovém stavu.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, č. j. 22 Cdo 3403/2020-185, bylo dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), pro vady odmítnuto, neboť stěžovatelé nevymezili v dovolání řádně, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 občanského soudního řádu).
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé nejprve shrnují skutkové okolnosti posuzované věci. Mají za to, že stavba komunikace je součástí stavby velkokapacitního seníku. Přesto, i kdyby soudy dospěly k závěru, že jim nesvědčí vlastnické právo ke komunikaci, měli za to, že komunikace je jimi, příp. právními předchůdci, užívána v dobré víře více než 20 let a proto jsou právoplatnými vlastníky této komunikace. Následně stěžovatelé popisují průběh řízení před obecnými soudy. Domnívají se, že okresní soud založil rozhodnutí na nesprávných skutkových zjištěních, nebyly provedeny stěžovateli předkládané důkazy bez relevantního zdůvodnění, dostatečně nebyla vypořádána argumentace stěžovatelů. K nápravě nedošlo ani krajským soudem, který jen převzal a ztotožnil se se závěry okresního soudu. Rozhodnutí okresního a krajského soudu považují za zcela nepřezkoumatelná, založená na nesprávném právním posouzení věci. Následně stěžovatelé předkládají rozsáhlou argumentaci svědčící pro nabytí vlastnického práva ke komunikaci na základě smlouvy o převodu, resp. na základě vydržení.
7. Z ústavněprávního hlediska poukazují na porušení zásady dvouinstančnosti soudního řízení, předvídatelnosti, rovnosti stran, neboť jim v řízení před okresním soudem nebylo umožněno prokázat svá tvrzení, což krajský soud posvětil. Nejvyšší soud podle stěžovatelů porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť i přestože byl povinen posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů, odmítl se věcí více zabývat a zcela formalisticky dovolání stěžovatelů odmítl. Odkázali přitom na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2352/19, nebo nález ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 3712/18.
8. Stěžovatelé dále uvádí, že byla porušena zásada legitimního očekávání a právo na předvídatelné rozhodnutí, zahrnující i zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí. To se týká zejména právního závěru ohledně součásti a příslušenství věci, tj. seníku a předmětné komunikace. V průběhu řízení poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2873/2019. Obecné soudy se však argumenty stěžovatelů odmítly zabývat. Nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, že neoznačili žádnou rozhodovací praxi, když ohledně součástí a příslušenství věci odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98.
9. Stěžovatelé rovněž poukazovali na nedostatečná odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, která nebyla odvolacím, ani následně dovolacím soudem napravena, což svědčí o libovůli v soudním rozhodování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jejich ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vyjádření účastníků řízení, vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatelky
11. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval závěr jeho rozhodnutí, že stěžovatelé v dovolání nevymezili konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání, ani žádnou právní otázku způsobilou založit předpoklad přípustnosti dovolání. Konkrétní právní otázku nevymezili ani, pokud jde o namítané vady řízení.
12. Vedlejší účastnice řízení, obchodní společnost DOPIT, s. r. o., považuje ústavní stížnost za zjevně nedůvodnou. Zcela se ztotožňuje se závěry okresního soudu, argumentaci stěžovatelů považuje za nesprávnou.
13. Vedlejší účastník, Státní pozemkový úřad, stručně zrekapituloval řízení před soudy a zopakoval argumentaci týkající se vlastnictví předmětné komunikace, resp. proč nemohlo dojít k nabytí vlastnictví této komunikace stěžovateli. Má za to, že rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení zaručených práv stěžovatelů.
14. Vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení Ústavní soud nezasílal k replice, neboť nepřesahují rámec argumentace ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a tvrzení uplatněných v předchozím řízení.
V.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Za tím účelem si vyžádal, mimo shora uvedených vyjádření, ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 C 140/2019, dovolání stěžovatelů, z něhož se podává, že stěžovatelé napadají dovoláním rozsudek krajského soudu a rozsudek okresního soudu ve všech výrocích. Ve vztahu k přípustnosti dovolání stěžovatelé na str. 3 dovolání uvádějí, že "dle §237 občanského soudního řádu je dovolání přípustné tehdy, záleží-li rozhodnutí věci na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo která prozatím Nejvyšším soudem nebyla řešena. Krajský soud v Hradci Králové tím, že setrval na rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe vysokých soudů, aniž pro takovou odchylku uvedl dostatečně relevantní důvody, jež by jí legitimizovaly." Dovolací důvod stěžovatelé vymezili tak, že v řízení před okresním soudem došlo k významnému zásahu do jejich ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Tím, že krajský soud nekorigoval postup okresního soudu (zrušením a vrácením věci), navíc aniž by jakkoli řádně zdůvodnil své rozhodnutí a nevypořádal se s příslušnou judikaturou vysokých soudů, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Porušení práva na spravedlivý proces shledali i ve výkladu právních úkonů a aplikaci ustanovení občanského zákoníku o vydržení, součásti věci a příslušenství a zejména v rozporu s §157 odst. 2 a násl. občanského soudního řádu. Následující části dovolání věnují stěžovatelé vymezení práva na spravedlivý proces, problematice opomenutých důkazů, právní úpravě součásti věci, splnění kritérií odůvodnění rozhodnutí dle §157 odst. 2 občanského soudního řádu a právní úpravě oprávněné držby, vydržení, dobré víry a vůli stran.
16. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů pro vady, neboť postrádalo vymezení jakékoliv právní otázky způsobilé založit přípustnost dovolání, a to jak ve vztahu k hmotnému, tak i procesnímu právu, a taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. S ohledem na zásadu dispoziční a zásadu rovnosti stran si Nejvyšší soud není oprávněn vymezit sám otázku přípustnosti dovolání. Stěžovatelé tak řádně (v souladu s §241a odst. 2 ve spojení s 237 občanského soudního řádu) nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti.
17. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr odpovídá i přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
18. Ústavní soud po přezkoumání obsahu dovolání shledal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavně konformním. V rozhodnutí je řádně odůvodněno, s odkazy na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, proč Nejvyšší soud dovolání odmítl. Ústavní soud v těchto závěrech neshledal vybočení ústavněprávní relevance, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Pro řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 občanského soudního řádu. V dovolání musí být jednoznačně formulována právní otázka (hmotného nebo procesního práva), na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu a jakým způsobem na ni dovolatelé nahlížejí z pohledu dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tomuto požadavku však stěžovatelé v posuzované věci nedostáli.
19. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelů přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou. Své dovolání stěžovatelé řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi, neuplatnili a nevyužili tak procesní prostředek k ochraně svých práv. K požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele a stěžovatele se přitom v minulosti již opakovaně vyslovil jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud.
20. S odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem pro řádné nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pojí nevyhnutelné procesní důsledky při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudkům nižších soudů. V části, v níž ústavní stížnost stěžovatelů směřuje proti rozsudku krajského soudu, tak musí být ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná. Jak vyplývá z již citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
21. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2022
Ludvík David v. r.
předseda senátu