ECLI:CZ:US:2022:2.US.199.22.1
sp. zn. II. ÚS 199/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 7 Tdo 1046/2021-523, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 2021 č. j. 4 To 50/2021-476 a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, ze dne 14. ledna 2021 č. j. 4 T 19/2020-433, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušování domovní svobody dle §178 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zločinem znásilnění dle §185 odst. 1, 2 a) tr. zákoníku a přečinem vydírání dle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Proti rozsudku podalo odvolání Okresní státní zastupitelství v Bruntále i stěžovatel, který je zaměřil do všech výroků rozsudku. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2021 č. j. 4 To 50/2021-476 byla obě odvolání dle §256 tr. řádu zamítnuta. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021 č. j. 7 Tdo 1046/2021-523 bylo poté odmítnuto také stěžovatelovo dovolání v dané věci.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru soudy dostatečně nezvážily důkazy, svědčící v jeho prospěch a v řadě případů prý svévolně konstruují nový skutkový děj. Podle stěžovatele byla porušena celá řada ustanovení trestního řádu, včetně soudní judikatury, která se zabývá postupem dokazování a některá tvrzení v důvodech rozsudku byla zcela vykonstruována. Odsouzení ve všech čtyřech skutcích rozsudku údajně závisí výhradně na tom, že soudy uvěřily tvrzením poškozené, která je však dle stěžovatele "závadovou osobou" se sklonem ke kriminalitě, která nikdy řádně nepracovala. Naproti tomu stěžovatel byl v době trestního stíhání zcela bezúhonný a nedopustil se nikdy žádného trestného činu či přestupku a od ukončení školní docházky celý život řádně pracoval a nezadlužoval se. Jestliže výpověď svědka (v konkrétním případě Evy S. /jedná se o pseudonym/) je důkazem, na kterém stojí nebo padá odsouzení stíhané osoby, pak základním požadavkem by mělo být, aby taková výpověď byla zcela konzistentní, což podle názoru stěžovatele nebylo v daném případě splněno.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces jako celek byl vskutku nespravedlivý. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele z hlediska jejich zákonnosti a není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly.
4. Takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a srozumitelně odůvodněna a zřetelně z nich vyplývá, na základě jakých důkazů byl stěžovatel odsouzen. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání jsou jen jeho pokračujícím sporem s obecnými soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místa ani pro námitku, že ve vztahu ke stěžovateli měla být aplikována zásada in dubio pro reo.
5. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu