ECLI:CZ:US:2022:2.US.1999.22.1
sp. zn. II. ÚS 1999/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. G., zastoupeného Hynkem Mádlem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 9, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 198/2021-180 ze dne 12. 4. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 23 P 4/2020-136 ze dne 7. 6. 2021 rozhodl o úpravě výživného k nezletilé dceři stěžovatele (v mezidobí nabyvší zletilosti) tak, že změnil dosavadní úpravu výživného, obsaženou v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 28 P 54/2005-36 ze dne 2. 1. 2006 (stanovícím výživné ve výši 1 200 Kč měsíčně), a stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu dcery s účinností od 1. 10. 2018 měsíčně částkou 8 000 Kč, splatnou vždy do pátého dne každého měsíce předem k jejím rukám. Nalézací soud současně uložil stěžovateli povinnost uhradit dceři dluh na výživném za dobu od 1. 10. 2018 do 31. 5. 2021 ve výši 96 000 Kč, a to ve třech splátkách po 32 000 Kč, splatných v termínech 31. 12. 2021, 30. 6. 2022 a 31. 12. 2022.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že počínaje dnem 1. 10. 2018 se předmětná vyživovací povinnost stěžovatele zvyšuje na částku 14 000 Kč měsíčně s tím, že výživné je stěžovatel povinen hradit vždy do každého pátého dne v měsíci předem k rukám dcery. V důsledku tohoto zvýšení výživného odvolací soud dále změnil rozsudek nalézacího soudu i ve výroku týkajícím se dlužného výživného, jehož nedoplatek za dobu od 1. 10. 2018 do 30. 4. 2022 ve výši 380 000 Kč zavázal stěžovatele zaplatit k rukám dcery do 6 měsíců od právní moci rozsudku.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost úvahy odvolacího soudu, že je-li vrcholným manažerem banky, musí, resp. v jiné bance může jeho příjem dosahovat nejméně částky 80 000 až 100 000 Kč měsíčně. Dle jeho názoru není zřejmé, na základě čeho odvolací soud k těmto částkám dospěl. Stěžovatel uvedl, že tato úvaha nebyla ani v řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení naznačena, přičemž k výši jeho potenciálních příjmů nebyla navržena žádná tvrzení a důkazy. Stěžovatel má za to, že ze strany krajského soudu se jedná o překvapivé rozhodnutí zasahující do práva na spravedlivý proces. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního přehodnocení skutečností, jež odvolací soud vedly ke shora popsanému stanovení výživného. Ústavní soud přitom vážný exces či jiný ústavně významný nedostatek, který by jej vedl ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, nezjistil.
Úvahy Krajského soudu v Brně stran určení výše výživného se mohou stěžovateli jevit přísnými, v ústavní rovině ovšem obstojí. V prvé řadě totiž nelze přehlédnout, že stěžovatel odvolacímu soudu nedoložil hodnotu svého podílu v zahraniční bance, jejímž je prezidentem. Obdobně pak stěžovatel nedoložil, ač byl odvolacím soudem adekvátně poučen, oficiální potvrzení o mzdě, nýbrž toliko předložil výpis z bankovního účtu, na který mu chodí částky označené jako mzda (viz bod 19 napadeného rozsudku). Podle §916 občanského zákoníku přitom platí, že osoba výživou povinná má soudu řádně doložit své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů, jinak se vystavuje nebezpečí použití zákonné fikce, dle níž průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu. Mezi podklady pro zjištění majetkových poměrů povinné osoby bezpochyby patří jak majetková účast na zahraniční právnické osobě bankovního typu, tak i věrohodné potvrzení o příjmech ze závislé činnosti, v daném případě o mzdě. Bylo tedy na stěžovateli, aby hodnotu svého podílu v zahraniční bance i mzdu pobíranou za výkon své práce v této bance soudu věrohodně doložil, což se nestalo. Odvolací soud aplikaci vzpomenutého §916 občanského zákoníku zvažoval, nicméně nakonec, s přihlédnutím ke stěžovatelem tvrzené snaze zakrýt své příjmy tak, aby nebyly postiženy probíhajícími exekucemi, od použití citovaného zákonného ustanovení upustil. Na tomto místě se sluší podotknout, že krajský soud za daných okolností postupoval shovívavě, jestliže fikci o průměrném měsíčním příjmu stěžovatele nepoužil. Namísto toho věc posoudil z hlediska uvedeného v §913 odst. 2 téhož předpisu, které bylo pro stěžovatele příznivější (bod 21 rozsudku krajského soudu).
Ústavní soud dále pokládá za vhodné poznamenat, že výživné ve výši 14 000 Kč měsíčně není ani ve světle potřeb dříve nezletilé dcery a stěžovatelem deklarovaných příjmů ve výši zhruba 2 000 EUR měsíčně zjevně nepřiměřeným či v takovém nepoměru, aby to bez dalšího zakládalo protiústavnost napadeného rozsudku krajského soudu. V podrobnostech lze na vývody odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí zcela odkázat.
Ze všech shora vyložených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu