ECLI:CZ:US:2022:2.US.2039.21.1
sp. zn. II. ÚS 2039/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KONTAKT THERM CZ s. r. o. se sídlem Čajkovského 195/5, Jablonec nad Nisou, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem se sídlem Ondříčkova 1304/9, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2021 č. j. 1 Afs 75/2021-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základní práv a svobod.
2. Jak vyplynulo ze spisu, ústavní stížnosti a souvisejících rozhodnutí, stěžovatelce správce daně vyloučil úpravy výpočtu daňové povinnosti o výši daně, která měla být dle tvrzení stěžovatelky vrácena fyzickým osobám ze třetích zemí při vývozu zboží, za období leden až prosinec 2015, únor až květen 2016, červenec až srpen 2016 a dále také za období září až listopad 2016 a leden 2017. Důvodem pro doměření daňové povinnosti bylo nesplnění podmínek dle §84 zákona č. 235/2004 Sb., zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 235/2004 Sb."), přičemž správce daně dospěl k závěru, že zboží nakoupené zahraničními fyzickými osobami od stěžovatelky mělo obchodní charakter, dále stěžovatelka neprokázala vystavení dokladů o prodeji zboží se zákonnými náležitostmi a nepředložila první vyhotovení dokladu o prodeji zboží obsahující zákonné náležitosti. Odvolací finanční ředitelství odvolání zamítlo, proto stěžovatelka podala správní žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci. Krajský soud žalobu zamítl z důvodu neprokázání vrácení daně z přidané hodnoty osobám ze třetích zemí. Nejvyšší správní soud následně podanou kasační stížnost zamítl.
3. Stěžovatelka argumentuje především tím, že ve stejné věci byly již předmětem správního přezkumu zajišťovací příkazy, kdy žalobní body byly totožné s žalobními body v této věci (platebních výměrů) a Nejvyšší správní soud rozhodl ve prospěch stěžovatelky.
4. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly. K uvedenému Ústavní soud připomíná, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně samostatnou záležitostí soudů obecných. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu §12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
5. Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95). Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v §92 odst. 5 daňového řádu. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně se považuje za ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo ji tvrdí (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 29/05). Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka důkazní břemeno ve věci prokázání vrácení daně fyzickým osobám ze třetích zemí neunesla.
6. Soudy ústavně konformně vyložily, proč vyhodnotily, že doměření daňových povinností stěžovatelky za předmětná období jsou v souladu se zákonnou úpravou. Zákonná kritéria pro vydání zajišťovacích příkazů a pro rozhodnutí o stanovení daně jsou rozdílná. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Výklad hmotného a procesního práva správními soudy nedosáhl rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Pochybení správních soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno.
7. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu