ECLI:CZ:US:2022:2.US.205.22.1
sp. zn. II. ÚS 205/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Kukové, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, sídlem Tovačovského 3161, 767 01 Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2021 č. j. 30 Cdo 1850/2021-429, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2021 č. j. 22 Co 1490/2020-370 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2020 č. j. 27 C 161/2019-291, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 1. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (doplněný přípisem doručeným dne 7. 2. 2022) ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V řízení u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou se stěžovatelka v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 837/99 domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k blíže určenému domu, stavební parcele, zahradě, a to vůči ostatním spoluvlastnicím Haně Kukové, Renatě Kukové a Martině Ficzové (bývalé spoluvlastnice). Dne 4. 11. 2011 byl v dané věci vynesen v pořadí třetí rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 14 C 837/99-1032, kterým bylo sporné spoluvlastnictví vypořádáno. O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá na jejich úhradu právo.
O následně podaném odvolání rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 14. 12. 2012 č. j. 35 Co 105/2012-1270, a to tak, že jej zčásti změnil, přičemž žádnému z účastníků náklady řízení nepřiznal.
K podanému dovolání byl rozsudek krajského soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. 22 Cdo 1932/2013-1414 zrušen, a to pro nesprávné obsazení soudního senátu krajského soudu.
V mezidobí, mezi vyhlášením rozsudku krajského soudu ze dne 14. 12. 2012 a vyhlášením zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, bývalé spoluvlastnice své podíly na nemovitostech nabytých na základě shora citovaného rozsudku krajského soudu prodaly. Vzhledem k tomu, že bývalé spoluvlastnice nezaplatily stěžovatelce vypořádací podíly na prodaných nemovitostech, jak stanovoval rozsudek krajského soudu ze dne 14. 12. 2012, domáhala se stěžovatelka jejich zaplacení na bývalých spoluvlastnicích exekučně. Současně se stěžovatelka proti každé ze spoluvlastnic domáhala v soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou zaplacení úroků z prodlení s úhradou vypořádacího podílu (jednalo se o řízení sp. zn. 12 C 197/14, sp. zn. 5 C 58/14 a sp. zn. 13 C 197/14). Všechny žaloby stěžovatelky byly v těchto řízeních zamítnuty a byla jí uložena povinnost uhradit bývalým spoluvlastnicím náklady řízení.
Poté, co bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. 22 Cdo 1932/2013-1414 zrušeno výše uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 14. 12. 2012, rozhodoval krajský soud opětovně o odvolání podaném proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. 11. 2011 č. j. 14 C 837/99-1032. Krajský soud ve svém novém rozhodnutí ze dne 11. 5. 2016 č. j. 35 Co 105/2012-1571 ve znění opravného usnesení z 24. 6. 2016 č. j. 35 Co 105/2012-1626 zčásti rozsudek nalézacího soudu změnil a v části, která se týkala již prodaných nemovitostí, žalobu zamítl, a to pro ztrátu věcné legitimace. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka cítila být zrušením rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 12. 2012 č. j. 35 Co 105/2012-1270 poškozena, domáhala se na České republice (dále též "vedlejší účastnici") zaplacení náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, a to ve výši 298 795, 27 Kč. Tato částka byla tvořena náklady vynaloženými v období let 1999 až 2016 v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 837/99 ve výši 154 844, 62 Kč, dále částkou 50 000 Kč představující ohodnocení výše investic do nemovitosti, dále částkou 30 678, 03 Kč, představující úrok z prodlení požadovaný stěžovatelkou v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 197/2014 a náklady v tomto řízení stěžovatelce vzniklé, dále částkou 22 575, 53 Kč představující úrok z prodlení požadovaný stěžovatelkou v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 58/2014 a náklady v tomto řízení stěžovatelce vzniklé, dále částkou 40 697, 07 Kč představující úrok z prodlení požadovaný stěžovatelkou v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 197/2014 a náklady řízení v tomto řízení stěžovatelce vzniklé.
Stěžovatelka následně svůj žalobní petit rozšířila i o částku 19 012, 50 Kč, což je výše vypořádacího podílu za jednu z parcel, která nebyla v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vypořádána, jelikož v důsledku nezákonného rozhodnutí krajského soudu došlo k zániku věcné legitimace účastníků.
Soud prvního stupně rozhodl o návrhu stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a současně uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu bylo o odvolání proti rozsudku nalézacího soudu rozhodnuto tak, že v odstavci I. v části zamítnutí žaloby o 6 534 Kč s příslušenstvím, tj. nákladů řízení uložených stěžovatelce k zaplacení ve věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 58/2014, dále v části o 6 534 Kč s příslušenstvím, tj. nákladů řízení uložených stěžovatelce k zaplacení ve věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 197/2014, dále v části 7 115 Kč s příslušenstvím, tj. nákladů řízení uložených stěžovatelce k zaplacení ve věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 197/2014 se rozsudek mění tak, žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 10 091, 50 Kč s příslušenstvím, zatímco ohledně částek nákladů řízení stěžovatelka ve shora uvedených řízeních v celkové výši 23 354, 56 Kč s příslušenstvím se rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku a dále v odstavci II. výroku, o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbytku, tj. co do částky 284 361,71 Kč byl zamítavý výrok nalézacího soudu potvrzen.
Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatelka je toho názoru, že napadená soudní rozhodnutí jsou založena na extrémním rozporu s provedenými skutkovými a právními zjištěními, které se týkají naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za jím způsobenou škodu. Soudy postupovaly v rozporu nejen se smyslem a účelem zákona č. 82/1998 Sb., ale též s judikaturou. Soudy nezohlednily, kdo způsobil, že v řízení nemohlo být vydáno věcné rozhodnutí, tj. kdo zavinil odpadnutí věcné legitimace účastníků nalézacího řízení.
Stěžovatelka ve své relativně podrobné ústavní stížnosti vyjádřila svůj nesouhlas s tím, že jí obecné soudy nepřiznaly náhradu vynaložených nákladů nalézacího řízení, jež bylo zmařeno nezákonným rozhodnutím. Stěžovatelka se domáhala přiznání částky 154 844, 62 Kč, přičemž obecné soudy argumentovaly tím, že nebyla ve sporu nikdy úspěšná. Neúspěšnost stěžovatelky v řízení však byla dána především odpadnutím věcné legitimace, kterou však zavinil stát svým nezákonným rozhodnutím.
Vzhledem k tomu, že odpadla věcná legitimace v nalézacím řízení, nemohla stěžovatelka shora uvedené nároky vymáhat. Stát měl povinnost rozhodnout o nárocích stěžovatelky v nalézacím řízení, což se mu však jeho vlastní chybou nepovedlo. Z toho důvodu pak musí stěžovatelce nahradit způsobenou škodu. Obecné soudy se nemohou stran zákonnosti zrušeného rozhodnutí odkázat na tvrzení, že důvodem byly toliko procesní vady (nesprávně obsazený senát). Z nezákonného rozhodnutí není možno dovozovat, že by v jakémkoliv směru bylo zákonným, natož aby z jeho závěrů mohl vycházet soud v řízení o náhradě škody.
Soud prvního stupně podle stěžovatelky nesprávně zamítl její nárok na náhradu škody v části nákladů řízení o zaplacení úroků z prodlení a také škody vyplývající z neuhrazení těchto úroků. Odvolací soud podle stěžovatelky ignoroval skutečnost, že z konečného rozhodnutí v nalézací věci č. j. 35 Co 105/2012-1571 vyplývá, že neúspěšnost stěžovatelky v nalézacím řízení byla způsobena odpadnutím věcné legitimace, kterou zavinil stát. Za nepravdivý považuje stěžovatelka závěr odvolacího soudu, že náhradu škody spočívající v účelně vynaložených nákladech lze přiznat jen u těch řízení, kde procesní předpis náhradu nákladů neumožňuje s odůvodněním, že stěžovatelka mohla v nalézacím řízení proti konečnému rozhodnutí odvolacího soudu v otázce nákladů řízení podat dovolání. Podílové spoluvlastnictví stěžovatelky k dotčeným nemovitostem neexistovalo, a proto je její odkázání na teoretickou možnost podání dovolání zavádějící. Závěr odvolacího soudu týkající se nákladů řízení vynaložených stěžovatelkou v nalézacím řízení považuje tato za nesprávný. Prvotní příčinou vzniku škody byl podle ní nezákonný rozsudek, kterým bylo soudní řízení zmařeno.
Dále stěžovatelka namítla, že její spoluvlastnické právo k pozemku p. č. X zaniklo bez náhrady. Tento nevypořádaný nárok z nalézacího řízení se stal rovněž škodou, když nalézací soud musel přikročit pro zánik věcné legitimace k zamítnutí žaloby i v této části vypořádání. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně shledal důvodným nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech řízení o zaplacení úroků z prodlení, kde ovšem snížil náhradu škody o polovinu s odkazem na §2918 o. z. Důvodem měla být ta skutečnost, že kroky stěžovatelky v soudním řízení měly být protichůdné - na jednu stranu podala dovolání a na druhou stranu se domáhala svého práva z rozhodnutí, tímto dovoláním napadeným. Jestliže odvolací soud uznal, že náklady řízení zmařených v souvislosti s nezákonným rozhodnutím jsou škodou vzniklou stěžovatelce, tak stejnou škodou jsou i předmětné úroky z prodlení, které stát stěžovatelce na základě nezákonnosti soudního rozhodnutí soudy znemožnily vymoci. Odvolací soud uznáním příčinné souvislosti u nároku na náhradu škody na nákladech řízení o zaplacení úroků z prodlení dle stěžovatelky zároveň fakticky uznal i příčinnou souvislost ohledně nákladů za celé nalézací řízení, neboť prvotní příčinou vzniku této škody bylo nezákonné rozhodnutí.
Zvláštní část ústavní stížnosti věnovala stěžovatelka námitkám, jež směřovaly vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dle stěžovatelky svůj přezkum v podstatě neprovedl. Nejvyšší soud pochybil, když dospěl k závěru, že stěžovatelka nemá nárok na náhradu škody na nákladech v nalézací věci, neboť je bylo možné přiznat v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví na základě procesních předpisů. K tomu stěžovatelka uvádí, že náhrada nákladů v nalézacím řízení byla zamítnuta až rozsudkem vydaným po zrušení nezákonného rozhodnutí, a to proto, že všem účastníkům v nalézacím řízení zanikla věcná legitimace.
Stěžovatelka nemohla proti konečnému rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 35 Co 105/2012-1571 v otázce nákladů řízení podat opravný prostředek - dovolání. Je tomu tak proto, že podle §238 písm. h) o. s. ř., dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud podle stěžovatelky rovněž pochybil, když odmítl provést přezkum rozsudku odvolacího soudu i co do škody spočívající v nevypořádané pohledávce ze zrušeného podílového spoluvlastnictví ke stavebnímu pozemku p. č. X a pohledávce za zhodnocení majetku, které nemohly být již v nalézacím řízení po zániku věcné legitimace vypořádány. Nejvyšší soud svůj postup přitom odůvodnil nesprávně tím, že se jedná o jednotlivé samostatné nároky, jejichž hodnota nepřevyšovala 50 000 Kč. Stěžovatelka namítá, že v rámci řízení o náhradu škody vymáhala celkem částku 317 807, 77 Kč, a to jako škodu vzniklou na základě jediného nezákonného rozhodnutí. Dovozovat z podrobného vyčíslení škody její rozdělení na samostatné nároky je podle stěžovatelky prvkem svévole. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy se řádně nevypořádaly nejen s její argumentací, ale též odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
III.
Stěžovatelka se v projednávané věci domáhala přiznání náhrady škody na státu, jež jí měla být způsobena tím, že krajský soud vydal rozhodnutí, které bylo posléze rozsudkem Nejvyššího soudu označeno za nezákonné. Škoda způsobená nezákonností soudního rozhodnutí se měla podle stěžovatelky projevit nejenom v nalézacím řízení, jímž se stěžovatelka domáhala vypořádání spoluvlastnictví, ale též ve třech souvisejících řízeních, v nichž se na bývalých spoluvlastnicích domáhala úroků z prodlení a nákladů řízení.
V souvislosti s nalézacím řízením měla stěžovatelce vzniknout škoda tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení a nebyla jí ani nahrazena investice 50 000 Kč do dotčených nemovitostí. Ústavní soud je toho názoru, že s argumentací vznesenou v ústavní stížnosti se obecné soudy řádně vypořádaly. Ke škodě způsobené nepřiznáním nákladů nalézacího řízení lze konstatovat, že těchto se mohla stěžovatelka domáhat již v souvisejícím nalézacím řízení a není tak důvodu tyto náklady považovat za škodu, jíž by se mohla stěžovatelka domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb. Je pravdou, že díky nezákonnému rozhodnutí nebyla a ani nemohla být stěžovatelka ve věci úspěšná, to však ještě neznamená, že by jí měly být nahrazeny bez dalšího všechny náklady spojené s nalézacím řízením. Obecné soudy dospěly k ústavně konformnímu závěru, podle něhož je v projednávané věci podstatné to, že procesní právní předpis, podle něhož bylo ve věci postupováno (o. s. ř.), přiznání nákladů účastníkům řízení umožňoval. V souvislosti se škodou způsobenou nepřiznáním nákladů řízení považuje Ústavní soud za přiléhavý závěr odvolacího soudu, který poukázal na změnu judikatury vyšších soudů, podle nichž v řízeních označovaných jako iudicium duplex jeví se býti spravedlivým, aby každý z účastníků nesl náklady řízení sám. Stěžovatelka přitom neuvádí žádné důvody, pro které by se měly obecné soudy od této judikatury vyšších soudů jakkoliv odchýlit. To znamená, že i v případě, kdy by stěžovatelka byla ve věci zcela úspěšná, nelze očekávat, že by se jí dostalo bezpodmínečné náhrady nákladů řízení. Namítá-li stěžovatelka, že proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. 5. 2016 č. j. 35 Co 105/2012-1571 si nemohla podat dovolání do nákladů řízení, je třeba uvést, že do 29. 9. 2017 tak učinit mohla (srov. novelu o. s. ř. č. 296/2017 Sb.).
Stěžovatelka se dále domáhala přiznání náhrady škody z titulu nemožnosti uplatnit v nalézacím řízení investice do nemovitosti, jež měla být předmětem vypořádání spoluvlastnictví. Stěžovatelka se tak de facto domáhala toho, aby obecné soudy v rámci řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. posuzovaly a nahrazovaly závěry vyslovené soudy v rámci řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Toto jim však nepřísluší. Za přiléhavý považuje pak Ústavní soud též závěr odvolacího soudu, který v souvislosti s nalézacím řízením poukázal na skutečnost, že stěžovatelka nevyužila možnosti podat dovolání, ač byla o této možnosti poučena. Místo toho podala toliko žalobu na obnovu řízení. V souvislosti s částkou 19 012, 50 Kč, jejíhož zaplacení se stěžovatelka domáhala z titulu vypořádacího podílu, je postavení stěžovatelky ovlivněno i tím, že ta shora uvedenou částku neuplatnila nejprve u žalované dle §14 a §15 zákona č. 82/1998 Sb.
Domáhá-li se stěžovatelka přiznání náhrady škody v souvislosti s vymáháním úroků z prodlení, resp. nákladů řízení v řízeních vedených u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, proti bývalým spoluvlastnicím, odvolací soud ve svém odůvodnění vysvětlil, že tyto nároky je třeba z hlediska odpovědnosti za vzniklou škodu oddělit. Důvodem je přitom existence rozdílné prvotní příčiny vzniku škody. Zatímco u úroků z prodlení považoval krajský soud za prvotní příčinu vzniku škody včasné neuhrazení vypořádacího podílu, u nákladů řízení tomu bylo jinak. U těch soud dovodil prvotní příčinu právě v nezákonném rozhodnutí, neboť nebýt tohoto, stěžovatelka by se v souvisejících soudních řízeních nedomáhala na bývalých spoluvlastnicích uhrazení dlužných úroků z prodlení. V souvislosti s uvedeným je Ústavní soud toho názoru, že posouzení příčiny a následku v odškodňovacím řízení je především věcí obecných soudů. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou ta skutečnost, že obecné soudy své závěry logicky vysvětlily, byť způsobem s nímž stěžovatelka nesouhlasí.
Stěžovatelka v části ústavní stížnosti vytkla Nejvyššímu soudu, že pro účely přípustnosti dovolání neposoudil její žalobní žádání jako celek, tj. v celkové výši 317 807, 77 Kč, nýbrž její jednotlivé žalobní nároky posoudil samostatně. K uvedenému lze konstatovat, že o právo se samostatným skutkovým základem, a tím i procesně nezávislý nárok, jde tehdy, odlišuje-li se od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem, nebo skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nárok podřadit (viz Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906; David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1097 a násl., či již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 681/09). Tvrzená nevypořádaná pohledávka stěžovatelky ze zrušeného podílového spoluvlastnictví ke stavebnímu pozemku má nepochybně jiný skutkový základ než pohledávka za zhodnocení majetku a ve své podstatě by bylo lze obě tyto pohledávky žalovat samostatně. Na výše uvedených závěrech přitom nemůže nic změnit ani ta skutečnost, že krajský soud rozhodl o celé žalobě jako celku. I tehdy je totiž podle Ústavního soudu opodstatněné zkoumat přípustnost dovolání u každého z nároků samostatně, bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení, že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem a že součet výše plnění ze všech těchto samostatných nároků přesahuje částku 50 000 Kč.
Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech obecných soudů nejsou ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu