ECLI:CZ:US:2022:2.US.2097.22.1
sp. zn. II. ÚS 2097/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. L., zastoupeného Tomášem Oujezkým, advokátem, sídlem U Starého mostu 111/4, 405 02 Děčín III, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 96 Co 19/2022-461 ze dne 28. 4. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 10 P 23/2009-374 ze dne 6. 8. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně rozhodl o úpravě výživného k nezletilým dětem stěžovatele (v mezidobí nabyvší zletilosti) tak, že změnil dosavadní úpravu výživného, obsaženou v rozsudku téhož soudu č. j. 9 Nc 86/2007-14 ze dne 24. 10. 2007. Stěžovateli nově uložil povinnost přispívat na výživu dcery s účinností od 1. 12. 2012 do 30. 8. 2014 částkou 13 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2015 do 30. 6. 2018 částkou 15 000 Kč měsíčně, od 1. 7. 2018 do 31. 3. 2020 částkou 18 000 Kč a od 1. 4. 2020 částkou 21 000 Kč měsíčně. Nalézací soud současně uložil stěžovateli povinnost uhradit dceři dluh na výživném za tato období ve výši 1 044 500 Kč, a to do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Nalézací soud rozhodl také o zvýšení výživného pro syna, když stěžovatele zavázal povinností přispívat na jeho výživu od 1. 12. 2012 do 31. 8. 2015 částkou 11 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2015 do 31. 8. 2019 částkou 13 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2019 do 31. 3. 2020 částkou 15 000 Kč měsíčně a od 1. 4. 2020 částkou 17 000 Kč měsíčně. Z toho plynoucí dluh na výživném pro syna za tato období ve výši 1 075 200 Kč soud uložil stěžovateli uhradit k rukám matky do 3 měsíců od právní moci rozsudku.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil a výše výživného za jednotlivá období nepatrně snížil, když stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu dcery s účinností od 1. 12. 2012 do 31. 8. 2014 částkou 12 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2015 do 31. 8. 2018 částkou 14 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2018 do 31. 3. 2020 částkou 17 000 Kč měsíčně, od 1. 4. 2020 do 31. 3. 2022 částkou 18 000 Kč měsíčně a od 1. 4. 2022 částkou 19 000 Kč měsíčně. Nedoplatek na výživném pro dceru za takto vymezená období od 1. 12. 2012 do 30. 4. 2022 ve výši 1 049 494 Kč odvolací soud uložil stěžovateli uhradit k rukám samotné dcery do jednoho roku od právní moci rozsudku. Obdobně pak odvolací soud postupoval i v případě výživného pro syna. Stěžovatele zavázal povinností přispívat na jeho výživu s účinností od 1. 12. 2012 do 31. 8. 2015 částkou 10 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2015 do 31. 8. 2019 částkou 12 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2019 do 31. 3. 2020 částkou 14 000 Kč měsíčně, od 1. 4. 2020 do 31. 3. 2022 částkou 15 000 Kč měsíčně a od 1. 4. 2022 částkou 16 000 Kč měsíčně. Nedoplatek na výživném pro syna za období od 1. 12. 2012 do 30. 4. 2022 ve výši 913 250 Kč krajský soud zavázal stěžovatele uhradit k rukám matky nejpozději do jednoho roku od právní moci rozsudku.
V ústavní stížnosti stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 797/20 ze dne 2. 6. 2020 namítl, že v případě dovození vysokých příjmů povinného rodiče neměly soudy postupovat při stanovení výše výživného mechanicky. Nelze totiž ztrácet ze zřetele fakt, že je právem rodičů naučit dítě hodnotě peněz a řádnému hospodaření s nimi. Stanovení nepřiměřeně vysokého výživného ze strany soudů se v daném případě dle jeho názoru ocitlo v rozporu s nejlepšími zájmy dětí, neboť jejich výživné dalece přesahuje jejich skutečné potřeby a výdaje. Z výživného tak mohou obě děti pohodlně žít, aniž by musely vynakládat jakékoli úsilí na pořízení věcí své vlastní záliby či potřeby. Tato pohodlná situace dle stěžovatele vede pouze k tomu, že děti si nevytvoří odpovědný vztah k penězům a schopnost s nimi hospodařit. Stěžovatel dále namítl, že soudy nepřihlédly k jím předloženým potvrzením o příjmech, jelikož dle nich nesplňovala náležitosti listinných důkazů. Za této situace jej však měly soudy poučit o tom, v čem tkví vada listiny, a vyzvat jej k předložení listiny perfektní. Stěžovatel soudům též vytkl, že stanovené výživné je nepřiměřeně vysoké, přičemž z rozhodnutí soudů není patrné, jak k takto razantnímu zvýšení dospěly. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesdílí mínění stěžovatele o nepřiměřeně vysokém výživném pro jeho děti. Nelze totiž přehlédnout, že při určení jeho výše není rozhodné toliko hledisko odůvodněných potřeb oprávněného a jeho majetkové poměry [§913 odst. 1 občanského zákoníku (dále též "o. z.")], nýbrž i zásada, dle níž životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Tato zásada má přitom přednost před hlediskem odůvodněných potřeb dítěte (§915 odst. 1 o. z.). Poněvadž v souzené věci soudy dospěly k závěru o uplatnění nevyvratitelné právní domněnky o výši příjmu stěžovatele jako povinného rodiče (§916 o. z.), odráží výše soudy stanoveného výživného v prvé řadě průměrný měsíční příjem stěžovatele ve výši pětadvacetinásobku částky životního minima jednotlivce podle příslušného právního předpisu. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení o zvýšení výživného došlo opakovaně ke zvyšování částky životního minima jednotlivce, našla tato skutečnost svůj odraz i v odstupňování výše výživného v soudy vymezených obdobích (srov. nařízení vlády č. 409/2011 Sb., č. 61/2020 Sb. a č. 75/2022 Sb. a bod 5 in fine rozsudku odvolacího soudu). Skutečné potřeby a majetkové poměry dětí tak v úvahách soudů hrály, v souladu s hmotněprávní úpravou, až druhotnou roli. Odůvodnění soudů je v této otázce racionální a srozumitelné, prosté ústavně zapovězené svévole.
Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v jeho argumentaci nálezem sp. zn. IV. ÚS 797/20 ze dne 2. 6. 2020. V opatrovnické věci řešené tímto nálezem se jednalo o výživné ve výši 65 000 Kč pro pětileté dítě, což zjevně není nynější případ, v němž se jedná o výživné pro dospívající a v mezidobí již dospělé děti, přičemž výše výživného pro jedno dítě nedosahuje ani třetiny zmíněného výživného v nálezem řešené věci. Dále je třeba podotknout, že v tehdejším případě došlo dle ustanovení §757 odst. 1 písm. b) a §906 odst. 2 o. z., k uzavření dohody o úpravě výchovy, výživy a styku nezletilého dítěte pro dobu před a po rozvodu a k jejímu následnému schválení soudem, pročež byla ústavní stížnost mimo jiné s přihlédnutím k povinnosti soudu respektovat vůli rodičů zamítnuta jako nedůvodná. V nyní souzené věci se neuplatní ani závěry vyslovené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489). Výše výživného, stanovená citovaným nálezem zrušenými rozsudky soudů, byla vskutku extrémní (200 000 Kč, 150 000 Kč a 100 000 Kč za specifikovaná období s dluhem na výživném přesahujícím 10 000 000 Kč), takže závěr o bezpracnosti příjmu, který si dítě zasluhuje jen tím, že je potomkem povinného rodiče, byl zcela přiléhavý. V nynějším případě však nelze mít za to, že soudy stěžovateli zasáhly do jeho práva "naučit dítě hodnotě peněz a vštípit mu, že nic není zadarmo" (bod 32 naposled cit. nálezu). Z dokazování vyplynulo, že stěžovatel o výchovu potomků, zvláště dcery, v tomto směru neprojevoval opravdový zájem, jakož i to, že dcera si při studiu brigádně přivydělávala (srov. body 14 a 15 rozsudku okresního soudu), byť šlo o období, kdy od stěžovatele ještě nedostávala výživné v posléze soudy určené výši. Zde se sluší připomenout, že výživné stanovené odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí není pro děti doživotním bezpracným příjmem. Lze vycházet z obecného předpokladu, že jakmile děti završí potřebné vzdělání, budou připraveny se o sebe starat, takže další výživné, nebudou-li pro to svědčit jiné okolnosti, nebude namístě.
Námitku stěžovatele stran absence poučení soudů o vadách jím předložených potvrzení o příjmech Ústavní soud rovněž nevyslyšel. V případě stěžovatele soudy nepřihlédly k potvrzení o jeho výdělcích za období od ledna 2013 do prosince 2016, neboť dospěly k závěru, že předložená potvrzení nesplňovala náležitosti listinných důkazů. Krajský soud v té spojitosti stěžovateli konkrétně vytkl, že nepředložil tlumočníkovi ani soudu originál překládané listiny, a z tohoto důvodu nebylo lze potvrdit její pravost. Ústavní soud však pokládá za nutné poznamenat, že podle §916 o. z. platí, že osoba výživou povinná má soudu řádně doložit své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů v širším slova smyslu. Jinak řečeno, mezi podklady pro zjištění majetkových poměrů povinné osoby patří nejen věrohodné potvrzení o příjmech ze závislé činnosti, v daném případě o mzdě, ale též údaje o jejím dalším majetku i závazcích. Bylo na stěžovateli, aby soudu věrohodně doložil nejen mzdu pobíranou za výkon své práce, ale též další svůj majetek (včetně majetku v zahraničí) i výdaje, což se nestalo, třebaže k doložení úplnosti svých majetkových poměrů byl podrobně vyzván (k tomu viz bod 7 rozsudku okresního soudu). Nastoupení nevyvratitelné právní domněnky podle §916 o. z. a její použití soudy na projednávanou věc proto nelze pokládat za ústavně nekonformní. Bez povšimnutí v té souvislosti nelze ponechat skutečnost, že stěžovatel, byť byl v řízení zastoupen advokátem, měl možnost rozptýlit pochybnosti soudů stran majetkových poměrů svou účastnickou výpovědí. O tento cenný procesní prostor se ovšem sám připravil, takže ve výsledku nelze soudům rozumně klást k tíži, že nezjistily jeho skutečné majetkové poměry (bod 16 rozsudku nalézacího soudu, bod 7 rozsudku odvolacího soudu).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu