ECLI:CZ:US:2022:2.US.2103.22.1
sp. zn. II. ÚS 2103/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Alliante, spol. s r.o., sídlem Holandská 446/16, Praha 10, zastoupené Mgr. Tomášem Absolonem, advokátem se sídlem Ke Kašně 272/24, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 7. června 2022, č. j. KSLB 87 INS 623/2022-B-12, v rozsahu výroku XII., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení (v rozsahu výroku XII.), neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo vlastnit majetek ve smyslu dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Napadené usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. 6. 2022, č. j. KSLB 87 INS 623/2022-B-12, bylo vydáno ve věci dlužnice Irmy Augustinové. Stěžovatelka je věřitelem č. 4 této dlužnice. Insolvenční soud výrokem II. schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou na dokumentech číslo B-6 a B-7 insolvenčního spisu. Napadeným výrokem XII. označil za nedůvodné námitky stěžovatelky proti zprávě o přezkumu zveřejněné na dokumentech číslo B-6 a B-7. Rovněž výrokem VII. uložil dlužnici povinnost vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení majetek, který ke dni vydání tohoto rozhodnuti´ náleží do majetkové podstaty, a to majetek sepsaný do soupisu majetkové podstaty, konkrétně: a) finanční prostředky - zůstatky na bankovních účtech po uhrazení pasiv pozůstalosti, v hodnotě 432 251,35 Kč. Dále finanční prostředky, které jsou případně deponovány u plátce mzdy nebo jiného příjmu dlužnice z titulu výkonu rozhodnuti´ nebo exekuce v době ode dne kdy bylo zahájeno insolvenčního řízení do dne vydání tohoto usneseni´, jakož i ostatní finanční prostředky dlužnice postižené výkonem rozhodnutí nebo exekuci´; a dále hodnoty získané dědictvím, darem a z neúčinného právního úkonu, jakož i majetek, který dlužnice neuvedla v seznamu majetku, ač tuto povinnost měla, stejně jako jine´ své mimořádné příjmy.
3. Stěžovatelka jako věřitelka svým podáním ze dne 10. 5. 2022 vyjádřila své námitky proti zprávě o oddlužení a o přezkumu. Dle názoru stěžovatelky byly splněny podmínky na povolení částečného rozvrhu, neboť v rámci zpeněžení majetkové podstaty měl insolvenční správce dostatek finančních prostředků na částečnou úhradu pohledávek za majetkovou podstatou, tj. i na nároky správce na jeho odměnu a na náhradu jeho nákladů. Dále do insolvenčního řízení nebyly přihlášeny žádné pohledávky zajištěných věřitelů, jež by bylo nutné přednostně vypořádat. Všechny přihlášky ostatních (nezajištěných věřitelů) byly schváleny v jimi původně navrhované výši, jak je podali daní věřitelé. Stěžovatelka namítala, že dle stavu řízení ke dni podání námitek nebylo na místě očekávat případné incidenční spory v budoucnosti, jež by se týkaly těchto pohledávek. Dlužnice ve svém výčtu majetku uvedla, že nevlastní ani neočekává v průběhu insolvenčního řízení žádná další aktiva či předměty, jež by bylo nutné zpeněžit a v rámci zpeněžení vynaložit další náklady na případné znalecké posudky apod.
4. Tyto námitky stěžovatelky neshledal insolvenční správce v podání ze dne 13. 5. 2022 důvodnými. Rovněž insolvenční soud v napadeném usnesení námitky stěžovatelky důvodné neshledal, když v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že se obsahově jedna´ o návrh věřitele na provedení částečného rozvrhu prostředků nacházejících se v majetkové podstatě dlužnice, přičemž tento majetek představuje pozůstalostní majetek v podobě zůstatků na bankovních účtech po uhrazení pasiv pozůstalosti v hodnotě 432 251,35 Kč. Konstatoval, že uvedené prostředky bude dlužnice povinna po napadeném rozhodnutí insolvenčního soudu vydat správci ke zpeněžení, a tedy i k rozdělení mezi nezajištěné věřitele v poměru dle nyní schvalované zprávy pro oddlužení. Argumentace stěžovatelky o rychlosti řízení a co nejčastějším uspokojeni´ pohledávek věřitelů je tak v dané věci procesně lichá, na pohledávky bude věřitelům vyplaceno v krátkém časovém úseku po nynějším schválení oddlužení a vydání těchto prostředků insolvenčnímu správci, a to dle poměru jejich pohledávek, se zohledněním podřízené a nepodřízené časti jejich pohledávek tak, aby nebyl žádný z účastníků poškozen.
5. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti navrhuje výrok XII., o zamítnutí jejích námitek jako nedůvodných, zrušit. Ze strany insolvenčního soudu měly být dodrženy základní principy insolvenčního řízení, které jsou zakotveny v §5 zákona cˇ. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a to, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Za této situace stěžovatelka i v zájmu ostatních věřitelů navrhla, aby insolvenční soud pověřil insolvenčního správce dle §301 insolvenčního zákona provedením částečného rozvrhu ve výši 300 000,00 Kč ze stávající výše majetkové podstaty a zbylou část v rámci rozvrhu a dle poměrné výše přihlášených pohledávek následně vyplatil v pravidelných měsíčních splátkách věřitelům, čímž nebude ohrožen ani výkon nově schváleného rozvrhu. Nařízením částečného rozvrhu nedojde ani k žádnému poškození či omezení práv přihlášených věřitelů ani samotné dlužnice. V majetkové podstatě, na bankovních účtech, by po navrhovaném částečném rozvrhu nadále zůstala částka ve výši 132 251,35 Kč. Efektivní uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení je dle názoru stěžovatelky v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/15 ze dne 7. 11. 2017 (N 201/87 SbNU 269; 422/2017 Sb.). V důsledku aktuální ekonomické situace v České republice reálná hodnota finančních prostředků klesá a bezdůvodným prodloužením lhůty pro uspokojení věřitelů se de facto snižuje majetkový prospěch věřitelů z výtěžku. Tím dochází k zásahu do práva stěžovatelky vlastnit majetek, zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustanovení §36 insolvenčního zákona je insolvenční správce povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Rozložením vyplacení celé majetkové podstaty do tříletého splátkového režimu za aktuální situace však bude jejich uspokojení zatíženo mimo omezení výkonu vlastnického práva zaručené citovaným ustanovením Listiny. Dle názoru stěžovatelky je rovněž rozhodnutí Krajského soudu je nepřezkoumatelné a neurčité, čímž porušuje práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. Hodnocení Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud tedy posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. V nyní projednávané věci však ústavní stížnost povýtce v podstatě jen opakuje námitky předkládané stěžovatelkou v předcházejícím řízení a v zásadě zůstává argumentačně v rovině podústavního práva. Ústavní soud však již mnohokrát připomenul, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní jen tehdy, postihují-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).
10. Přezkum ze strany Ústavního soudu se proto omezuje pouze na to, zda v postupu insolvenčního soudu nelze v případě jeho rozhodnutí zjistit přítomnost zjevné libovůle. O takovou situaci se v nyní projednávaném případě nejedná. Argumentace stěžovatelky, jejímuž faktickému návrhu na provedení částečného rozvrhu prostředků nacházejících se v majetkové podstatě dlužnice nebylo vyhověno, směřuje proti procesnímu postupu insolvenčního soudu, který (v současné době) není způsobilý zasáhnout do stěžovatelčiných majetkových práv způsobem, mající relevantní ústavně-právní přesah. Stěžovatelčina argumentace stran rychlosti a hospodárnosti jí preferovaného postupu je hypotetická, neboť - jak bylo v napadeném rozhodnutí vysvětleno - bude věřitelům v krátkém časovém úseku po schválení oddlužení vypláceno dle poměru jejich pohledávek.
11. Ústavní soud rovněž nesdílí ani přesvědčení stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení insolvenčního soudu, jakož ani další nadnesené námitky. Z napadeného usnesení je dostatečně zřejmé, jakými úvahami byl insolvenční soud při svém rozhodování veden. Tyto úvahy, byť jsou krátké, jsou zcela jasné, přehledné a srozumitelné a zcela ústavně konformní, když dávají přehledný obraz o úvahách, kterými byl insolvenční soud veden. Právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu