ECLI:CZ:US:2022:2.US.212.22.1
sp. zn. II. ÚS 212/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivo Schneiderky, MBA, zastoupeného Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 148, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. ledna 2021 č. j. 20 C 392/2019-185, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. června 2021 č. j. 21 Co 87/2021-222 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. 29 Cdo 3059/2021-258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 24. ledna 2022 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi měla být porušena celá řada stěžovateli ústavně garantovaných práv, a to konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl v postavení žalovaného účastníkem civilního soudního řízení o zaplacení peněžité částky ve výši 37 115,05 Kč (s příslušenstvím) z titulu povinnosti k náhradě škody způsobené stěžovatelem při výkonu funkce insolvenčního správce vedlejší účastnici - společnosti PROFI CREDIT Czech, a.s., IČO: 618 60 069, která byla v dané insolvenční věci věřitelkou se zjištěnou pohledávkou, jejíž uspokojení stěžovatel nedůvodně zkrátil. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") po provedeném dokazování žalobě vyhověl a zároveň uložit stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, shledal jej za věcně správný, potvrdil jej a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen "dovolací soud"), které dovolací soud odmítl dle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §238 odst. 1 písm c) o. s. ř. pro nepřípustnost z důvodu, že dovolání směřuje proti výroku, který se týká peněžitého plnění v hodnotě nepřevyšující 50 000 Kč a zároveň nejde ani o spor ze spotřebitelské smlouvy či pracovněprávní vztah.
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud předně dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností; podaná ústavní stížnost i obsahově splňuje veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti a stěžovatel je zastoupen advokátem. V poměrech této věci je však nutno podrobněji posoudit otázku včasnosti ústavní stížnosti. Z formulace jejího petitu vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti napadá všechna výše uvedená rozhodnutí obecných soudů v plném rozsahu. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Zákon o Ústavním soudu dále v §72 odst. 5 stanovuje, že pokud zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že dovolání podané stěžovatelem bylo objektivně (ex lege) nepřípustné. Argument stěžovatele, že ve věci nešlo o peněžité plnění, ale o "objasnění principu odpovědnosti fyzické osoby insolvenčního správce za škodu způsobenou věřiteli v rámci insolvenčního řízení", je lichý. Ve věci se vskutku jednalo o žalobu na plnění - předmět řízení byl vymezen žalobním návrhem vedlejší účastnice, který se pak obsahově promítl do meritorního výroku soudu prvního stupně, který byl následně odvolacím soudem potvrzen. Šlo přitom o zaplacení peněžité částky s jistinou nedosahující částky 50 000 Kč a zároveň nebyly naplněny podmínky vylučující toto omezení dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto měl stěžovatel po doručení rozsudku odvolacího soudu namísto dovolání přistoupit rovnou k podání ústavní stížnosti. Pakliže stěžovatel ve stížnosti uvádí, že si "byl vědom ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dle kterého dovolání není přípustné", nezbývá než konstatovat, že patrně mohl při přípravě dovolání vycházet z již neaplikovatelného znění o. s. ř., neboť dané ustanovení bylo podstatně změněno s účinností k 1. lednu 2013 (zákonem č. 404/2012 Sb.). Ústavnímu soudu sice není známo přesné datum, kdy byl stěžovateli doručen rozsudek odvolacího soudu, ale vzhledem k tomu, že odmítavé usnesení dovolacího soudu bylo vydáno dne 26. října 2021, je naprosto zřejmé, že tomu tak muselo být před tímto datem. Ústavní stížnost byla podána dne 24. ledna 2022 a proto je v rozsahu, ve kterém napadá rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu, nepřípustná pro opožděnost, když dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti stěžovateli nepočala běžet doručením usnesení dovolacího soudu, nýbrž již v důsledku doručení rozsudku soudu odvolacího.
5. Procesně je tak přípustná ústavní stížnost pouze v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení dovolacího soudu.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnost stěžovatele, seznámil se s obsahem napadeného usnesení dovolacího soudu a došel k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém je přípustná, zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Stěžovatelova argumentace směřující vůči odmítavému usnesení dovolacího soudu je redukována toliko na výtku uvedenou již v bodě 4 tohoto usnesení (tj. že ve věci nemělo jít o peněžité plnění, nýbrž o objasnění principu odpovědnosti stěžovatele za škodu). Ústavní soud tuto výtku v témže bodě vypořádal a pro stručnost na toto vypořádání nyní odkazuje.
8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém je přípustná, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu