ECLI:CZ:US:2022:2.US.2174.21.1
sp. zn. II. ÚS 2174/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Renaty Šmidrkalové, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2021 č. j. 5 Afs 337/2020-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Finanční úřad pro Královehradecký kraj (dále jen "správce daně") vydal šest rozhodnutí, kterými rozhodl o zřízení zástavního práva podle §170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen "daňový řád") k obchodnímu podílu a nemovitým i movitým věcem patřícím do společného jmění manželů. Důvodem bylo zajištění neuhrazené daňové povinnosti manžela stěžovatelky, přičemž stěžovatelka sama neměla vůči správci daně žádné nedoplatky. Proti rozhodnutím správce daně stěžovatelka neúspěšně brojila odvoláním, správní žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové a kasační stížností u Nejvyššího správního soudu.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti posouzení zřízení zástavního práva k věcem evidovaným ve veřejných rejstřících Nejvyšším správním soudem, kdy stěžovatelka za tento okamžik považuje až doručení rozhodnutí i druhému manželovi, který není dlužníkem. Na to následně navazuje otázka prekluze povinnosti placení daně. Podle stěžovatelky v posuzované věci nedoručením rozhodnutí došlo k marnému uplynutí lhůty pro placení daně a zaniklou daňovou povinnost nebylo proto možno zajistit zástavním právem, neboť dané rozhodnutí nebylo řádně vydáno ve smyslu §101 odst. 2 daňového řádu. Dále stěžovatelka namítá, že jí bylo znemožněno bránit se proti existenci samotné daně, ačkoliv v situaci, kdy je zastavován majetek patřící do společného jmění manželů, je závažným způsobem zasahováno do jejího vlastnického práva, a musí mít proto možnost účinné obrany proti jednání správce daně. Správní soudy však dovodily, že v rámci zajišťovacího řízení je možnost přezkumu existence daně omezena, neboť k tomu slouží řízení nalézací. Toho však stěžovatelka nebyla účastníkem a neměla jakoukoliv možnost výsledek nalézacího řízení ovlivnit.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu §12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně pokud rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
5. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly.
6. Argumentaci Nejvyššího správního soudu týkající se okamžiku vzniku zástavního práva k věcem evidovaným ve veřejných rejstřících, prekluzi povinnosti placení daně a možnost správních soudů zpětného přezkumu existence daně z nalézacího řízení považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jeho úvahy neshledal ani extrémními ani nepřiměřenými. Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatelky řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své právní závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnil; uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
7. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu