ECLI:CZ:US:2022:2.US.2187.21.1
sp. zn. II. ÚS 2187/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pivovar Jihlava, a. s., se sídlem Vrchlického 2084/2, Jihlava, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 č. j. 32 Cdo 1069/2020-362 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2019 č. j. 4 Cmo 202/2018-313, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva podle čl. 10 a čl. 90 Ústavy a právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, výše uvedenými rozhodnutími obecné soudy zamítly žalobu stěžovatelky o náhradu škody ve výši 3 938 747,85 Kč vzniklé z důvodu dodávky vadných pivních lahví, do kterých stěžovatelka stáčela pivo určené k prodeji. Stěžovatelka je obchodní společností založená podle českého práva, jejímž hlavním předmětem činnosti je výroba a prodej piva a žalovaný dodavatel pivních lahví je obchodní společností založenou podle německého práva, jejímž předmětem činnosti je mimo jiné výroba a prodej skleněných obalů na nápoje. Škoda měla stěžovatelce vzniknout tím, že dodavatel pivních lahví nezaplatil faktury, jimiž mu stěžovatelka přefakturovala jí vyúčtovanou náhradu škody od odběratele piva, další s tím související náklady a blíže nekonkretizované mzdové náklady zaměstnanců stěžovatelky vynaložené v souvislosti s vrácenými dodávkami piva od odběratele.
3. Krajský soud v Brně aplikoval na posouzení vztahu mezi stranami sporu ustanovení Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen "Vídeňská úmluva") z důvodu místa podnikání obou stran sporu ve smluvních státech Vídeňské úmluvy. Dále rozhodl, že obchodní podmínky dodavatele pivních lahví se na daný případ nevztahují, neboť jejich užití na kupní smlouvy uzavírané mezi účastníky sporu nebylo sjednáno, a proto aplikoval ustanovení o náhradě škody dle čl. 74-77 Vídeňské úmluvy. Dle krajského soudu stěžovatelka neprokázala vznik škody, a proto se již nezabýval otázkou příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a porušením povinnosti žalovaného a žalobu na náhradu škody zamítl.
4. Vrchní soud v Olomouci potvrdil správnost aplikace Vídeňské úmluvy nalézacím soudem a za zcela zásadní považoval prokázání existence škody. Stěžovatelce se dle jeho názoru nepodařilo prokázat, že a v jaké výši jí škoda skutečně vznikla. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.
5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud jí neposkytl právní ochranu, když jí nastíněné relevantní otázky přešel bez řádného projednání pouhým odmítnutím, ačkoliv dle stěžovatelky tyto otázky v judikatuře Nejvyššího soudu doposud řešeny nebyly, případně se měl v této věci od dříve řešené praxe odchýlit. Zmíněné právní otázky se týkaly postupu při dokazování a důkazního břemene při prokazování skutečností týkajících se náhrady škody; posouzení vztahu námitky započtení a faktického uznání dluhu; a zda dluh vzniklý v důsledku vadného plnění lze považovat za škodu dle Vídeňské úmluvy.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
7. Z článku 1 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy vyplývá, že tato Úmluva upravuje smlouvy o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech, jestliže tyto státy jsou smluvními státy. Stěžovatelka má místo podnikání na území České republiky, žalovaná na území Spolkové republiky Německo, přičemž oba státy jsou smluvními státy Vídeňské úmluvy. Užití obchodních podmínek dodavatele pivních lahví, které vylučují aplikaci Vídeňské smlouvy, nebylo mezi stranami sporu ujednáno, proto je Vídeňská úmluva v tomto případě aplikovatelná.
8. Odpovědnost za náhradu škody je ve Vídeňské úmluvě postavena jako odpovědnost objektivní. Věřitel prokazuje nesplnění závazku, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesplněním závazku a vznikem škody. Důkazní břemeno o výši škody nese strana uplatňující nárok na náhradu škody stejně jako prokázání příčinné souvislosti mezi porušením smlouvy a vzniklou škodou (Rozehnalová, N., Valdhans, J., Kyselovská, T., Právo mezinárodního obchodu. Včetně problematiky mezinárodního rozhodčího řízení. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021)
9. Stěžovatelka v civilním řízení nebyla schopná prokázat existenci škody, kterou vyfakturovala dodavateli pivních lahví. Faktury vystavené dodavateli pivních lahví obsahovaly náklady, které tvořily popraskané pivní láhve, pivo stočené do těchto lahví, neúčelně vynaložené náklady na celní doklady a poplatky, smluvní sankce, neúčelně vynaložené náklady na přepravu piva a blíže nekonkretizované mzdové náklady zaměstnanců stěžovatelky. Stěžovatelka v řízení nedoložila vyúčtování požadavku na náhradu mzdových nákladů svých zaměstnanců. Dále neprokázala, kdy byla která dodávka piva od odběratele piva vrácena a také zda byl u něj sepsán zápis o škodě, z kterého by byl jasný objem a důvod vrácení zboží. Škodu vyfakturovanou jí odběratelem piva stěžovatelka neuhradila a odběratel piva ji po ni ani nevymáhal. Přesto stěžovatelka dluh vůči odběrateli piva po výrobci lahví vymáhá. Vzhledem k výše uvedenému neprokázala stěžovatelka vzniklou škodu, ani vznik případné pohledávky, která by mohla mít za následek snížení majetku stěžovatelky.
10. Stěžovatelka se argumenty, které byly již vypořádány obecnými soudy, nadále snaží dovodit existenci škody za odebrané pivní láhve. Ústavní soud konstatuje, že takováto argumentace má charakter pouhé polemiky pohybující se v rovině práva tzv. podústavního, kdy obecné soudy důvody, proč po provedeném dokazování existenci reálného vzniku škody neshledaly, řádně vyložily, a není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval jejich hodnocení.
11. Jestliže Nejvyšší soud následně dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř jako nepřípustné pro nesplnění předpokladů jeho přípustnosti stanovených v §237 o. s. ř., Ústavní soud v tomto postupu neshledal z hlediska ústavních kautel práva na soudní ochranu žádné pochybení.
12. Ústavní soud ověřil, že se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele řádně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí rozvedl, proč nebyly splněny náležitosti dovolání vymezené v ustanovení §237 a §241a odst. 2 o. s. ř. Uzavřel, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve dvou řešených právních otázkách (postupu při dokazování důkazního břemene a započtení pohledávky) a v případě otázky, zda může mít pohledávka charakter dluhu, konstatuje, že se jedná o právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu, nezávisí. Ústavní soud v tomto případě neshledal ze strany Nejvyššího soudu žádné pochybení. V dané věci obsahuje rozhodnutí dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah, které se opírají o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Rozhodnutí přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele a osvětluje jejich promítnutí do výrokové části rozsudku.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu