ECLI:CZ:US:2022:2.US.219.22.1
sp. zn. II. ÚS 219/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Milana Bařiny, zastoupeného Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Metodějova 450/7, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2881/2021-180 ze dne 10. 11. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 222/2020-153 ze dne 20. 1. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 114/2018-116 ze dne 24. 1. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou, podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, domáhal na státu zaplacení částky 6 144 474,62 Kč, a to z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Toho se měl dopustit notář JUDr. Přemysl Kalous při sepisu dvou notářských zápisů obsahujících svolení stěžovatelovy dlužnice k přímé vykonatelnosti jejích závazků plynoucích z blíže specifikovaných smluv o půjčce. Podle těchto smluv stěžovatel půjčil dlužnici celkem 4 800 000 Kč. Notář měl pochybit zvolením nesprávné formulace zápisů, která je učinila nevykonatelnými. Z toho důvodu byl také pravomocně zamítnut pozdější exekuční návrh stěžovatele proti dlužnici, takže k jeho uspokojení pro vadný postup notáře nedošlo.
Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel setrval na svém přesvědčení, že kdyby bývalo nebylo vadných notářských zápisů, byl by se uspokojení své pohledávky proti dlužnici domohl v exekuci ještě předtím, než dlužnice vstoupila do insolvenčního řízení. Na to dle svých slov usoudil z časových souvislostí zahájení exekučního řízení na majetek dlužnice (4. 5. 2011) a zahájení insolvenčního řízení (10. 5. 2012). V té souvislosti podotkl, že dlužnice jako povinná podala odvolání do usnesení o nařízení exekuce toliko z důvodu formálně nezpůsobilých exekučních titulů. Za těchto okolností lze dle mínění stěžovatele uvažovat o tom, že kdyby notářské zápisy byly netrpěly formálními vadami, a tedy bývaly byly způsobilými exekučními tituly, pak by byla dlužnice odvolání proti usnesení o zahájení exekuce zřejmě (jako zjevně bezdůvodné) nepodávala. Tím by bylo mohlo dojít k vlastní realizaci, resp. provedení exekuce významně dříve (z majetku zjištěného a zajištěného v exekučním řízení), než došlo k zahájení insolvenčního řízení dlužnice. Pakliže soudy tuto rovinu ve svých rozhodnutích nezohlednily, zasáhly tím do práva stěžovatele na spravedlivý proces i náhradu škody. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na argumentaci stěžovatele stran možného uspokojení pohledávek v exekučním řízení v době předcházející zahájení insolvenčního řízení dlužnice již adekvátním způsobem reagoval Nejvyšší soud. V napadeném usnesení přiléhavě podotkl, že úvaha, zda by dlužnice, nebýt nesprávného úředního postupu notáře, jako povinná byla podala či naopak nepodala odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, je úvahou ryze spekulativní, stavící na nejisté skutečnosti. Ústavní soud na tomto závěru nic protiústavního či zásadně nespravedlivého neshledal.
Sama o sobě okolnost, že dlužnice v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce namítala toliko formální nedostatky exekučních titulů, které je činily nezpůsobilými výkonu, nevylučuje, že mohla zmíněné usnesení exekučního soudu napadnout i z jiných důvodů (např. i jako zdržovací taktiku). Jinak řečeno, z obsahu odvolání dlužnice (povinné) proti usnesení o nařízení exekuce nelze rozumně dovozovat nerozlučnost sepětí mezi vadami notářských zápisů na straně jedné a podáním opravného prostředku povinnou dlužnicí na straně druhé, a tím ani existenci příčinné souvislosti mezi nimi.
Ostatně důvod, proč se stěžovateli žádného uspokojení v předmětném exekučním řízení nedostalo, spočívá v tom, že ke dni zahájení insolvenčního řízení dlužnice nebylo usnesení o nařízení exekuce v právní moci v důsledku probíhajícího odvolacího řízení. Kdyby byl odvolací soud o odvolání povinné dlužnice rozhodl podstatně rychleji, bylo by lze v exekuci plnění, byť i částečné, vymoci a stěžovatele v tomto rozsahu případně uspokojit. Tak se ovšem nestalo, odvolací soud o daném odvolání rozhodl přibližně dva měsíce po zahájení insolvenčního řízení. Jeho okamžikem, jak správně poznamenal odvolací soud, nastaly mimo jiné i účinky předvídané ustanovením §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, které způsobily, že danou exekuci nebylo možné provést (srov. zejm. body 29 a 30 napadeného rozsudku městského soudu).
To, že možnost určitého uspokojení stěžovatele v rámci exekučního řízení fakticky závisela pouze na rychlosti rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání povinné dlužnice, jen dokládá absenci příčinné souvislosti mezi jí podaným odvoláním a vadami exekučních titulů (notářských zápisů). Pro účely rozhodování o nároku na náhradu škody musely soudy vycházet ze sledu jednotlivých událostí (skutkových zjištění, resp. děje) tak, jak k nim došlo. Soudy tedy nemohly vycházet z jakési hypotézy, že usnesení exekučního soudu o nařízení exekuce by bývalo bylo rychle nabylo právní moci pro své nedotčení opravným prostředkem, kdyby bývaly byly exekuční tituly bezvadné, protože by to bylo nevyvolalo uvedenou procesní aktivitu povinné dlužnice. Nelze totiž přehlédnout, že případná bezvadnost notářských zápisů mohla být toliko jedním z faktorů ovlivnivších počínání povinné dlužnice v exekučním řízení. Pro zjištění existence kauzálního nexu je přitom rozhodné, že příčinná spojitost zde musí být nevyhnutelnou, takovou, bez níž by bez ohledu na další v úvahu přicházející činitele ke způsobenému následku (zde škodě) s praktickou jistotou došlo. Jak je ze shora vyloženého patrné, tak tomu v souzené věci nebylo. Lze tedy uzavřít, že napadená soudní rozhodnutí nevybočila z kautel spravedlivého procesu a ani netrpí jiným ústavně významným deficitem.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu