ECLI:CZ:US:2022:2.US.2219.22.1
sp. zn. II. ÚS 2219/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného Mgr. Ivem Hudečkem, advokátem, sídlem Rybí 116, 742 65 Rybí, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 7. 2020 č. j. 12 C 200/2019-44 (ve spojení s unesením ze dne 8. 1. 2021 č. j. 12 C 200/2019-68), rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021 č. j. 91 Co 317/2020-74 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022 č. j. 30 Cdo 2990/2021-98; za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní právo na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem zaručenou v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel byl v roce 2016 ve vozidle zastaven policejní hlídkou. Jeden z policistů při kontrole dokladů stěžovatele fyzicky napadl a poté jej hlídka odvezla na služebnu, kde byl několik hodin neoprávněně zadržován. Policisté stěžovateli způsobili fyzickou bolest a psychický šok. Za uvedené jednání byl jeden z policistů odsouzen Krajským soudem v Ostravě (dále jen jako "krajský soud") za zneužití pravomoci úřední osoby a omezování osobní svobody k podmíněnému trestu (druhý z policistů byl odsouzen v roce 2020, třetí osvobozen). V předmětném rozsudku krajský soud rovněž konstatoval, že jednání policisty způsobilo stěžovateli nemajetkovou újmu, přičemž se tak stalo při plnění úkolů státu (tj. nešlo o exces) a za vzniklou újmu by měl také odpovídat stát, s nárokem na náhradu škody byl stěžovatel odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel ve vztahu k jednání prvního policisty v prosinci 2018 uplatnil u Ministerstva vnitra nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem. Konkrétně se domáhal náhrady škody na zdraví, náhrady za nemajetkovou újmu a náhrady nákladů zastoupení poškozeného v diskutovaném trestním řízení. Ministerstvo vnitra návrhu nevyhovělo, stěžovatel poté v zásadě neuspěl ani se žalobou o zaplacení částky 212 088 Kč podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 7. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze prvostupňový rozsudek v podstatě věci potvrdil. Nárok na náhradu nemajetkové újmy i bolestného označil za promlčený, neboť stěžovatel se o škodě dozvěděl bezprostředně po zákroku policisty, kdy zároveň začala běžet zákonná šestiměsíční promlčecí lhůta. Ta poté uplynula již v březnu 2017. Uplatnění námitky promlčení ze strany Ministerstva vnitra není ani rozporné s dobrými mravy, jelikož žalovaný subjekt promlčení na úkor stěžovatele nijak nezavinil. Náklady na právní zastoupení poškozeného pak dle odvolacího soudu nevznikly v souvislosti s nesprávným úředním postupem, ale svobodným rozhodnutím stěžovatele se připojit k trestnímu řízení. Chybí tak příčinná souvislost mezi jednáním státu a škodou jako jedna z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl z části pro nepřípustnost, z části protože se předchozí rozhodnutí nijak neodchylovala od ustálené judikatury dovolacího soudu.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatel s nadepsanými rozsudky obecných soudů nesouhlasí, přičemž primárně nepovažuje svůj nárok za promlčený. Tvrdí, že celá situace po zákroku policistů byla nejasná a zprvu musel sám čelit obviněním, že se dopustil protiprávního jednání. Za takového stavu by nebyl schopen nesprávný úřední postup prokázat. Teprve poté, co byly v trestním řízení provedeny všechny důkazy, a byl vydán odsuzující rozsudek, měl stěžovatel dostatečný podklad pro své tvrzení o nesprávném úředním postupu policisty. Počátek promlčecí lhůty by tak měl být vázán až na právní moc rozsudku. Obecné soudy měly zároveň zohlednit, že se s náhradou škody přihlásil do trestního řízení se zcela stejným nárokem, promlčecí lhůta proto na základě §648 věty první občanského zákoníku po dobu tohoto řízení neměla běžet. Sekundárně stěžovatel také odmítá způsob, jakým obecné soudy posoudily uplatnění námitky promlčení a její rozpor s dobrými mravy. Jak již bylo naznačeno, stěžovatel neměl při zkoumání průběhu událostí rovnocenné postavení s policisty, byl i vystaven tlaku celé policie a Generální inspekce bezpečnostních sborů. Uplatnění náhrady škody se mu v dané situaci zdálo jako utopie. Považuje proto za extrémně nespravedlivé, aby stát za takových podmínek a ještě při existenci extrémně krátké šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty vznášel námitku promlčení. V neposlední řadě se stěžovatel neztotožňuje ani s úvahou obecných soudů týkající se náhrady jeho nákladů v trestním řízení - vynaložené náklady vedly ke zmenšení majetku stěžovatele, byly účelně vynaložené a toto zmenšení bylo v příčinné souvislosti s jednáním policisty.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
9. Obecné soudy zamítly nárok stěžovatele, neboť jej neuplatnil v zákonné lhůtě šesti měsíců a ten se promlčel. Obecné soudy vycházely z ustálené judikatury (citovaly např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 31 Cdo 619/2011), podle které újma při neoprávněném zásahu policisty vzniká již při samotném zásahu a od něj se také odvíjí počátek promlčecí lhůty. Stěžovatel se naopak domnívá, že lhůta by měla začít běžet až po pravomocném odsouzení policisty, neboť do té doby neměl pro prokázání jeho tvrzeného neoprávněného postupu dostatek důkazů. Teorie stěžovatele však směšuje dvě odlišné záležitosti. Subjektivní promlčecí lhůta ze své podstaty začíná běžet v okamžiku, kdy je příslušná osoba (vůči které se běh posuzuje) subjektivně schopna seznat okolnost spojenou s počátkem lhůty. Není pochyb o tom, že v přezkoumávané věci byl stěžovatel od počátku přesvědčen, že policisté postupovali protiprávně. Dle všeho se domníval, že své tvrzení nemá jak dokázat. To však je jiný rozměr problému, který nemohl mít na jeho přesvědčení vliv a přitom právě na toto přesvědčení je navázána promlčecí lhůta, nikoliv na existenci dostatečného rozsahu důkazů. Stručně vyjádřeno, pokud byl stěžovatel přesvědčen, že mu policisté způsobili škodu a chtěl ji nahradit, nedává smysl, aby své přesvědčení a možnost podání návrhu na náhradu škody podmiňoval vydáním pravomocného rozsudku v jiném řízení. Navíc tato zdánlivá "kvadratura kruhu" byla v praxi snadno řešitelná - stěžovatel mohl podat v zákonné lhůtě žalobu na náhradu škody a soud požádat o přerušení řízení do doby ukončení souvisejícího trestního řízení s policistou (soud by ostatně řízení o odškodnění pravděpodobně přerušil i bez návrhu). Odkaz na stavění lhůty v občanském zákoníku není případný, neboť odškodňovací zákon je proti občanskému zákoníku jednak lex specialis, jednak se z hlediska odpovědnosti jedná u shodného nároku o dva odlišné subjekty (stát oproti policistovi/fyzické osobě).
10. Předchozí závěry v podstatě předurčují také posouzení oprávněnosti použití námitky promlčení ze strany státu jako (ne)rozporné s dobrými mravy. Stěžovatel sám přiznává, že na výsledek trestního řízení čekal úmyslně. Jak již bylo vysvětleno, toto rozhodnutí neodpovídalo ustálené judikatuře a promlčení nároku tak způsobil stěžovatel. Ministerstvo vnitra naopak k promlčení nijak nepřispělo, nesnažilo se zneužít právo na úkor stěžovatele.
11. Jakkoliv Ústavní soud chápe těžkou situaci stěžovatele, který byl poškozen jednáním fyzických osob v roli policistů a neobdržel za svou újmu (dosud) žádnou náhradu, v přezkoumávaném řízení nemá k postupu obecných soudů ústavněprávních výhrad a nenašel žádný důvod ke kasačnímu zásahu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu