ECLI:CZ:US:2022:2.US.2225.22.1
sp. zn. II. ÚS 2225/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. února 2018 č. j. 8 C 292/2017-51, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2019 č. j. 62 Co 30/2019-147 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2022 č. j. 30 Cdo 1759/2022-257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 14. srpna 2022, který byl doplněn podáními ze dne 31. srpna 2022 a ze dne 1. září 2022, navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti, obsah napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 285/2013 (dále jen "předcházející kompenzační řízení") na České republice - Ministerstvu spravedlnosti, IČO: 00025429 (dále jen "vedlejší účastnice") na náhradě nemajetkové újmy peněžitého plnění ve výši 200 000 Kč, a to z důvodu nepřiměřené délky trestního stíhání stěžovatele. Toto stíhání trvalo od srpna 2005, kdy byl stěžovatel zadržen Policií ČR, do srpna 2013, kdy byl pravomocně uznán vinným trestnými činy podvodu a zpronevěry, jimiž řadě poškozených způsobil škodu v celkové výši přibližně 54 mil. Kč a 21 tis. EUR.
4. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl a uložil mu, aby vedlejší účastnici nahradil náklady řízení ve výši 900 Kč. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že v předcházejícím kompenzačním řízení soudy postupovaly s maximálním urychlením a trvání předcházejícího kompenzačního řízení nebylo s ohledem na počet rozhodujících instancí nepřiměřeně dlouhé (k tomu viz zejm. bod 23 napadeného rozsudku soudu prvního stupně).
5. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele po doplnění dokazování napadený rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 35 625 Kč s příslušenstvím (ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil) a zároveň uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení v obou stupních ve výši 31 036 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěrům, že v předcházejícím kompenzačním řízení k určitým průtahům došlo, tyto průtahy měly dopad na celkové trvání řízení, které bylo nepřiměřeně dlouhé, a proto bylo namístě stěžovateli přiznat odškodnění v dané výši.
6. Rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části napadl v rozsahu částky 100 000 Kč stěžovatel dovoláním u Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"). Dovolání stěžovatel později doplnil podáním, v němž vznesl dle jeho názoru relevantní lidskoprávní argumentaci. Tuto lidskoprávní argumentaci dovolací soud odmítl jako novou a tudíž opožděnou, neboť doplnění dovolání bylo učiněno zjevně po uplynutí lhůty k podání dovolání. Dle dovolacího soudu nešlo o stav, kdy by stěžovatel (v postavení dovolatele) přípustně rozvíjel či upřesňoval svou dříve uplatněnou právní argumentaci. V tomto ohledu hodnotil dovolací soud situaci tak, že stěžovatel sice v zákonné lhůtě řádné dovolání podal, avšak k jeho doplnění o další argumentaci (o další otázku, další dovolací důvod, případně o důvod přípustnosti dovolání) přistoupil v rozporu s ustanovením §241b odst. 3 věty prvé ve spojení s §242 odst. 4 o. s. ř. až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Dovolací soud se ani neztotožnil stěžovatelovou tezí, že lidskoprávní argumentace by měla být v rámci dovolacího přezkumu z dané dvouměsíční zákonné lhůty vyjmuta. Dovolací soud proto k opožděně předkládaným lidskoprávním námitkám nepřihlédl a tyto neposuzoval. V ostatním dovolací soud podané dovolání v převážné části odmítl jako nepřípustné, jelikož odvolacím soudem přijaté řešení stěžovatelem vznesených otázek dovolacím soudem shledal za souladné s použitelnou prejudikaturou. Toliko ohledně otázky, zda lze dočasnou nedostupnost spisu přičítat k tíži stěžovatele (když odvolací soud v napadeném rozsudku z důvodu dočasné nedostupnosti spisu základní částku odškodnění přiznanou stěžovateli snížil), dovolací soud shledal dovolání za přípustné a důvodné, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů vyslovených dovolacím soudem v rozsudku ze dne 15. prosince 2021 sp. zn. 30 Cdo 267/2021. Přestože byl tento rozsudek dovolacího soudu vydán až poté, co odvolací soud v dané věci rozhodl napadeným rozsudkem, mají být dle názoru dovolacího soudu jeho závěry použity i na nyní souzenou věc (ve smyslu tzv. doktríny incidentní retrospektivy nových právních názorů - tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí). Opačný postup by dle dovolacího soudu znamenal, že by soudy vědomě aplikovaly již jím překonané právní názory. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů by dle dovolacího soudu mohlo být odůvodněno pouze ve specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (což však není případ stěžovatele). Vzhledem k tomu, že odvolací soud tedy dle dovolacího soudu dočasnou nedostupnost soudního spisu zohlednil v neprospěch poškozeného chybně, a že dosavadní výsledky řízení umožňovaly dovolacímu soudu meritorně věc rozhodnout, postupoval dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že navýšil stěžovateli odvolacím soudem přiznané odškodnění o dalších 14 250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a přiznal mu náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů v celkové výši 43 620 Kč.
7. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti všem shora uvedeným rozsudkům obecných soudů v jejich celém rozsahu a dovolává se přitom spravedlivého procesu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Kvalifikované ústavní argumentace obsahuje stížnost poskrovnu. Věcně stěžovatel namítá především údajnou extrémnost a nelogičnost závěrů odvolacího a dovolacího soudu o složitosti předcházejícího kompenzačního řízení. Výpočty přiznaných částek označuje stěžovatel za excesivní a disproporční. Vůči napadenému rozsudku dovolacího soudu stěžovatel dále brojí tvrzeními o nedovoleně formalistickém přístupu k ochraně základních práv - dovolací soud se má údajně systémově bránit jejich ochraně, což lze označit za "znásilňování práva v přímém přenosu". Má jít o případ neúcty k základním právům, která je "imanentní nedemokratickým státním zřízením". V doplněních ústavní stížnosti pak stěžovatel jednak rozsáhle cituje z celé řady nálezů Ústavního soudu, které by (patrně) měly být pro souzenou věc relevantní, a jednak namítá, že tím, že dovolací soud nerozhodl o jeho dovolání kasačním způsobem, nýbrž sám z vlastní iniciativy rozhodl meritorně o navýšení přiznaného zadostiučinění, neústavně vyloučil možnost dalšího přezkumu správnosti svých úvah a provedení "testu proporcionality". Tento procesní postup dovolacího soudu označuje stěžovatel za rozporný se závěry jeho vlastní judikatury, což dokládá vysokou četností výskytu jím identifikované (řečeno slovy stěžovatele) "obecné floskule" dovolacího soudu v jeho judikatuře, dle které mají řešit formu a výši přiměřeného zadostiučinění především soudy prvního stupně, případně soudy odvolací, a dovolací soud má eventuálně již jen ověřovat správnost závěrů těchto soudů co do jejich právních východisek.
8. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí obecných soudů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozím řízení nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
11. Ústavní soud mnohokráte vysvětloval ústavní souvislosti současného modelu dovolacího přezkumu v civilních věcech a s tím související požadavky kladené na dovolání platnou zákonnou úpravou. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že přímo advokátovi stěžovatele se tohoto výkladu dostalo např. v usnesení ve věci vedené sp. zn. II. ÚS 2898/20, na které tímto Ústavní soud již jen pro stručnost odkazuje. Závěr dovolacího soudu o tom, že i případný předpoklad přípustnosti dovolání, jenž svým právním základem či předmětem spadá do lidskoprávní oblasti, musí být vymezen tomu odpovídajícím způsobem a dovolacímu soudu předložen v zákonné lhůtě předepsané pro podání dovolání, je ústavně konformní. Odlišný výklad by popíral koncepci dovolacího přezkumu a srovnatelný význam jednotlivých variant přípustnosti dovolání. Přestože tedy Ústavní soud výkladem rozšířil zákonem jinak výslovně pro civilní řízení postulované dovolací důvody o situaci, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právní otázce vztahující se k ochraně určitého základního práva či svobody, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Ústavního soudu [viz zejm. sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)], nelze dospět k závěru, že by se na tuto variantu přípustnosti dovolání nevztahovaly další (obecné) podmínky pro dovolání zákonem předepsané.
12. K samotnému procesnímu postupu dovolacího soudu, jenž o části nároku meritorně rozhodl v rámci dovolacího přezkumu, lze konstatovat, že jde o výslovně zákonem předvídaný postup, který se za podmínek projednávané věci navíc nejeví jako nikterak nepřípadný, rozporný s účelem soudní ochrany práv či stěžovatele znevýhodňující. Danou situaci nelze považovat za stav, kdy by o věci stěžovatele rozhodovala jediná instance - dovolací soud rozhodoval ve třetím stupni, navazoval na zjištění a závěry již v řízení dosažené a toliko napravil (dílčí) pochybení odvolacího soudu ohledně výše konkrétního subnároku, a to ve prospěch stěžovatele. Ústavnímu soudu se v tomto ohledu naopak jeví, že dovolacím soudem zvolený postup zabránil dalšímu zbytečnému odkladu dosažení konečného rozhodnutí ve věci a vhodným způsobem vyřízení věci urychlil.
13. Také v ostatním lze konstatovat, že obecné soudy dostatečně a srozumitelně vyložily důvody pro svá rozhodnutí (v tomto ohledu je klíčový napadený rozsudek odvolacího soudu v bodech 17 až 25, na něž Ústavní soud tímto odkazuje; přičemž i samotná kalkulace přiznaného odškodnění obsažená v bodě 24 napadeného rozsudku odvolacího soudu se jeví jako obhajitelně odůvodněná). Napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za projevy nezávislého rozhodování k tomu povolaných orgánů soudní moci a nemá vůči jejich konečným závěrům souhrnně reflektovaným v napadených rozsudcích odvolacího soudu a dovolacího soudu žádných ústavních námitek. V rozsahu, ve kterém byly v řízení řešeny otázky složitosti předcházejícího kompenzačního řízení a výše odškodnění za jeho nepřiměřenou délku, šlo o výklad podústavního práva a jeho aplikaci na jedinečné skutkové poměry případu, které se nejeví nijak extrémně a jež Ústavní soud až na naprosté výjimky blíže nepřezkoumává. Konečně i dovolací soud dle názoru Ústavního soudu přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč většina otázek vznesených stěžovatelem přípustnost jeho dovolání nezakládala. Ani z rozsáhlých citací z judikatury obsažených v doplnění ústavní stížnosti neplyne žádný konkrétní argument svědčící pro závěr o možné neústavnosti kteréhokoli z napadených rozhodnutí obecných soudů.
14. Tvrzení či poznámky stěžovatele o soudním znásilňování práva a neúctě k základním právům ze strany dovolacího soudu pak není dle názoru Ústavního soudu zapotřebí nějak zvláště vypořádávat či detailně komentovat. Nadto nelze opominout, že jsou činěny osobou pravomocně odsouzenou za trestnou činnost se způsobenou škodou v řádech desítek milionů Kč, která se zcela svobodně (a zčásti i úspěšně) domáhala na českém státu odškodnění za nepřiměřeně dlouhé předcházející kompenzační řízení, v němž byla posuzována přiměřenost trvání samotného trestního stíhání. Tyto okolnosti dle názoru Ústavního soudu spíše svědčí o tom, že v České republice i pachateli závažné trestné činnosti náleží reálně vymahatelná procesní a další základní práva, která kladou nároky na fungování české justice. Naznačuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti paralelu mezi Českou republikou a nedemokratickými státními zřízeními, pak je toto srovnání z pohledu Ústavního soudu obtížně pochopitelné, neboť v takovém typu státního zřízení by prosazování tohoto druhu nároku bylo s vysokou pravděpodobností buď přímo vyloučeno, nebo by šlo o výjimku danou nějakými mimořádnými okolnostmi. V České republice jsou případy obdobné věci stěžovatele naopak nahlíženy v souladu se zákonnou úpravou a ústavními garancemi jako běžná agenda, nad níž se justiční systém, popř. jeho jednotlivé orgány, ani nepozastavují. Určitá zdrženlivost v použitých přirovnáních by stěžovateli (a potažmo jeho advokátovi) patrně neuškodila.
15. Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy se stěžovatelovou věcí řádně zabývaly a posoudily všechny specifika případu. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy při vydání výše uvedených napadených rozhodnutí postupovaly v rozporu s ústavně garantovanými základními právy a svobodami stěžovatele. Řízení nevykazuje žádné podstatné deficity, natož deficity v takové intenzitě, které by jej měly činit ústavně nekonformní. Ústavní soud ve věci ani neshledal žádný stěžovatelem namítaný exces, který by byl výrazem svévole bez přiměřeného právního odůvodnění. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu