ECLI:CZ:US:2022:2.US.2232.22.1
sp. zn. II. ÚS 2232/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Tomáše Honce, zastoupeného Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem, sídlem Jaselská 14, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2022 č. j. 19 Co 191/2021-254, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 8. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastník (SPOLEČENSTVÍ VLASTNÍKŮ JEDNOTEK DOMU X), domáhal na stěžovateli zaplacení částky 17 865 Kč, a to z titulu příspěvku na správu domu a pozemku a zálohy na služby. Žalovaný nárok byl později měněn. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2021 č. j. 230 C 42/2019-188 bylo stěžovateli uloženo zaplatit účastníkovi částku 63 961 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že v části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v části odvolání odmítl a v části týkající se nákladů řízení jej změnil.
Stěžovatel považuje závěry obecných soudů za nesprávné, a to zejména z toho důvodu, že jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu obsaženou v rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 4637/2018 a 26 Cdo 913/2019. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že vyúčtování za poskytnuté služby musí být věcně správné, není-li tomu tak, nesplnil poskytovatel služeb svoji povinnost služby vyúčtovat. V průběhu řízení stěžovatel tvrdil a dokazoval řadu chyb a nedostatků vyúčtování služeb za období roku 2019, městský soud však v napadeném rozsudku dovodil jeho presumpci správnosti. Otázka správnosti či nesprávnosti vyúčtování služeb je přitom rozhodující jak pro výši příslušenství, tak i pro výši náhrady nákladů řízení. Tímto postupem však obecné soudy zcela ignorují shora uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu.
III.
Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Namítá-li stěžovatel rozpor napadeného rozsudku se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, nutno uvést, že není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že krajský soud se s argumentací stěžovatele řádně vypořádal. Z pohledu podústavního práva je pravdou, že judikatura Nejvyššího soudu svědčí, resp. v minulosti svědčila stěžovateli, nicméně nelze přehlížet, že v mezidobí došlo ke změně právní úpravy. Podle §8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. má příjemce služeb své námitky vůči vyúčtování předložit poskytovateli neprodleně, nejpozději však do 30 dnů ode dne doručení vyúčtování. Zákonodárce tak v tomto směru zjevně limitoval práva příjemců služeb. V souvislosti s uvedeným lze odkázat nejen na jazykový výklad provedený odvolacím soudem, ale také pak na jeho výklad logický, kdy soud v odůvodnění příhodně vznáší otázku, k čemu by pak daná třiceti denní lhůta vlastně byla (srov. odst. 7).
Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek krajského soudu je řádně odůvodněný a z ústavněprávního hlediska mu není čeho vytknout.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu