ECLI:CZ:US:2022:2.US.2244.22.1
sp. zn. II. ÚS 2244/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. M., toho času ve vazbě, zastoupeného Petrem Dvořákem, advokátem, sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č. j. 31 To 207/2022-23 ze dne 1. 6. 2022 a usnesení Okresního soudu v České Lípě č. j. 0 Nt 16004/2022-13 ze dne 10. 5. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného usnesení krajského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku. Shora označeným usnesením Okresní soud v České Lípě rozhodl v přípravném řízení o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu (dále též "tr. ř.") za současného zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o navržených náhradách vazby. Okresní soud podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřijal nabídnuté záruky J. O. ani J. M. a podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijal písemný slib samotného stěžovatele. Soud postupem podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. nenahradil vazbu ani dohledem probačního úředníka. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl stěžovatel stížností, o níž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví uvedeným usnesením tak, že dotčené usnesení okresního soudu doplnil o výrok, dle něhož se podle §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. nabídka peněžité záruky nepřijímá.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že vazba izolující jej od rodiny nemůže sloužit jako prostředek nátlaku, zejména není-li tu konkrétní nebezpečí pokračování v trestné činnosti. Stěžovatel je dle svých slov mužem pokročilého věku, otcem tří dětí, v minulosti nikdy nebyl trestán a do nedávné doby dlouhá léta podnikal ve sklářství. V důsledku trestního stíhání je ohrožen sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí 2 až 10 let. Podle stěžovatele odůvodnění napadených rozhodnutí nedostála požadavkům ustálené judikatury, na niž příkladmo odkázal. Soudům v té spojitosti vytkl, že v jejich rozhodnutí schází individualizace zamítnutí žádosti o propuštění z vazby a zcela ignorují doktrínu zesílených důvodů, nezabývají se subsidiárním charakterem vazby a nutností její restriktivní interpretace jako prostředku, který zásadním způsobem zasahuje nejen do jeho života, ale do života celé jeho rodiny a okolí. Napadená rozhodnutí trestních soudů dle jeho názoru pouze odkazují na předchozí trestnou činnost, třebaže v jeho případě se jednalo o jednání jednorázové, jímž řešil, byť špatně, složitou situaci, v níž se ocitl. Stěžovatel má za to, že soudy postupovaly svévolně, jestliže nepřijaly jím navržené nadstandardní záruky a ponechaly jej ve vazbě. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích trestních soudů nezjistil žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek. Soudy shodně poukázaly na to, že vazební důvod dle §67 písm. c) tr. ř., jenž byl u stěžovatele shledán již při jeho vzetí do vazby, nepominul, resp. nenastaly takové podstatné změny, které by mohly mít vliv na přehodnocení jeho dalšího trvání. Soudy rovněž neakceptovaly argument stěžovatele o ojedinělosti jeho jednání. Zde srozumitelně a racionálně vyložily, že u stěžovatele byla v rámci provedené domovní prohlídky zajištěna pěstírna marihuany, což nasvědčuje závěru o plánované a soustavnější realizaci nelegální činnosti. Krajskému soudu v té souvislosti neuniklo, že i sám stěžovatel ve své dřívější výpovědi připustil, že marihuanu se pokoušel vypěstovat opakovaně. Soudy ve svém hodnocení nepominuly ani kontext možného širšího a významného zapojení stěžovatele do trestné činnosti s ohledem na jeho kontakty s dalšími trestně stíhanými osobami. Stížnostní soud k tomu doplnil, že z pořízených záznamů telekomunikačního provozu lze usuzovat na koordinační, ba řídicí roli stěžovatele a jeho vůdčí postavení ve vztahu k jeho synům, rovněž vazebně stíhaným. Krajský soud se zaměřil i na osobní poměry stěžovatele, které obavu z opakovaného páchání trestné činnosti jen zesilují. Na tomto místě vyzdvihl, že stěžovatel se nacházel několik let ve výrazné finanční tísni, když mu zkrachovalo podnikání. Trestná činnost mu tak měla sloužit jako stěžejní zdroj příjmů, když žádný konkrétní legální zdroj příjmů neměl.
Z právě vyloženého je patrné, že soudy založily svá rozhodnutí o trvání vazby na celé řadě okolností, jež ve svém souhrnu podporují závěr o přetrvávajícím důvodu vazby předstižné. Nelze se proto ztotožnit s námitkou stěžovatele, že existence jeho dluhů byla fakticky jediným hlediskem pro jeho ponechání ve vazbě, v rozporu s právními závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 1190/15 ze dne 5. 6. 2015 (N 104/77 SbNU 527).
Soudy se neméně uspokojivě vypořádaly též s návrhy opatření, jimiž by bylo možné vazbu nahradit. Trestní soudy zdůraznily, že stěžovatel je trestně stíhán pro škodlivou a společensky velmi závažnou trestnou činnost, jež se neomezovala na malé území, ale naopak měla probíhat na různých místech, jak v Novém Boru, tak i v Praze, přičemž je tu důvodné podezření, že je do ní zapojeno více osob, a to nejen rodinní příslušníci stěžovatele. Přiměřenou se pak Ústavnímu soudu jeví úvaha stížnostního soudu, jenž se pozastavil nad efektivitou nabízených záruk důvěryhodných osob, písemného slibu i navrženého dohledu probačního úředníka. Krajský soud v tomto směru přiléhavě poznamenal, že trestná činnost se podle dosavadních poznatků vyznačuje plánovitostí, propracovaností a skrytým charakterem její realizace. V důsledku toho mezi ní a osobou stěžovatele nejsou dány takové faktory vedoucí k jejímu páchání, které by mohly být zmírněny či odstraněny spoluprací s osobami nabízejícími záruku, resp. které by tyto osoby mohly nikoli nevýznamně ovlivnit (např. dohlédnout na zdržení se požívání alkoholu, na řádnou pracovní docházku, vyhýbání se rizikovému prostředí apod.). V podrobnostech lze na odůvodnění rozporovaného usnesení krajského soudu zcela odkázat (viz zejm. bod 9 tohoto rozhodnutí).
Obdobný závěr o absenci neústavnosti lze učinit i ve vztahu k důvodům, pro které nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na nahrazení vazby peněžitou zárukou ve výši 1 000 000 Kč. Stížností soud napravil pochybení soudu prvního stupně a jeho usnesení doplnil o výrok, kterým tato nabídka přijata nebyla. Vývod krajského soudu, dle něhož drogová trestná činnost patří k vysoce ziskové, takže výše nabídnuté částky by pro stěžovatele nepředstavovala takový závazek, aby ho od páchání trestné činnosti odradila, nevykazuje prvky ústavně zapovězené libovůle, a to tím spíše, je-li tento názor opřen současně i o poznatek, že by se ve skutečnosti jednalo o finanční prostředky jiných osob za situace, kdy je stěžovatel zároveň obtěžkán nemalými finančními závazky, které aktuálně nehradí.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci bylo vyhověno via facti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu