ECLI:CZ:US:2022:2.US.2250.22.1
sp. zn. II. ÚS 2250/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Turkové, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem náměstí Republiky 2/2, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. června 2022, č. j. 1 As 35/2022-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 8. 2022, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydaného v rámci přezkumu rozhodnutí o nepovolení obnovy správního řízení. Stěžovatelka namítá, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V nyní projednávané věci se jedná o případ s bohatou procesní historií. V roce 2012 Městský úřad Přeštice v řízení o odstranění stavby zjistil, že bez povolení vodoprávního úřadu došlo k zabetonování otvoru v boku náhonu mlýna a pily v D., kterým dříve proudila voda do kanálu pod budovou pilnice. Rozhodnutími správních orgánů bylo stěžovatelce a jejímu manželovi jako stavebníkům nařízeno odstranění stavby a obnova předcházejícího stavu. Onou nepovolenou stavbou byla stavební úprava otvoru v boku náhonu. V této věci se stěžovatelka i její manžel soudili před Krajským soudem v Plzni (sp. zn. 30 A 20/2013) i Nejvyšším správním soudem (sp. zn. 9 As 293/2014, 9 As 1/2016), nicméně neuspěli a rozhodnutí o odstranění stavby tak zůstalo v právní moci.
3. V nyní projednávané linii stěžovatelka usilovala o obnovu správního řízení. Žalobou před správními soudy se posléze domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, které jako odvolací správní orgán zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí č. j. PK-ŽP/23295/18 ze dne 4. 3. 2019. Tímto rozhodnutím krajský úřad zamítl návrh stěžovatelky na obnovu řízení, ukončeného pravomocným rozhodnutím odboru životního prostředí Městského úřadu Přeštice č. j. OŽP-STP/21796/2012 ze dne 27. 9. 2012, změněného rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje č. j. ŽP/9814/12 ze dne 9. 1. 2013.
4. Prvostupňový soud však stěžovatelce nevyhověl. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 2022, č. j. 30 A 68/2019 - 107, byla její žaloba zamítnuta. Krajský soud zdůraznil, že obnova řízení na základě žádosti účastníka je mimořádným opravným prostředkem, jenž slouží především k nápravě skutkových nesprávností v původním řízení. Obnovit řízení je možné pouze za splnění dvou podmínek; existence dříve neznámé skutečnosti, která existovala v době původního rozhodnutí, a možnost této skutečnosti ovlivnit řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Dospěl však k závěru, že nově předložené důkazy, zejm. projektová dokumentace, nemohly na výsledku řízení nic změnit. Pro věc totiž nebylo rozhodné, zda otvor existoval legálně (a byl původní) nebo zda byl dodatečně (nelegálně) probourán. Nosné důvody původních rozhodnutí nebyly založeny na skutkové otázce vzniku otvoru, ale spočívaly především na právní kvalifikaci jednání žalobkyně podle §103 odst.1 písm. h) stavebního zákona, tedy že zabetonování otvoru v boku náhonu by vždy vyžadovalo povolení vodoprávního úřadu, které však vydáno nebylo. Tento pravomocně vyslovený právní závěr nebylo možné v rámci obnovy řízení revidovat, i kdyby byl nesprávný. Toho se stěžovatelka měla domáhat v odvolacím řízení, popřípadě v řízení o žalobě proti původnímu rozhodnutí o odstranění stavby.
5. Následné kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud rovněž nevyhověl. Zdůraznil, že předmětem přezkumu je v současné linii řízení pouze napadené rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení, zkoumat tedy lze pouze naplnění podmínek, za nichž je možné povolit obnovení řízení, nikoliv však samotné rozhodnutí o odstranění stavby. Stěžovatelkou předložené důkazy, vyvracející existenci dotčeného otvoru od počátku 90. let 20. století, nesplňovaly podmínky pro vyhovění návrhu na obnovu řízení, jelikož se vztahovaly pouze k existenci otvoru a nikoliv k závěru původního rozhodnutí správních orgánů o odstranění stavby. Závěr o nepovolení obnovy proto plně odpovídá dikci §100 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Pokud by stěžovatelka chtěla uspět, musela by v souvislosti s žádostí o obnovu předložit dokumenty, které by například zpochybňovaly skutečnost, že se jednalo o nepovolený zásah, případně že zásah nebyl učiněn v nosné zdi nebo jiné podklady zpochybňující nutnost mít pro zazdění otvoru souhlas příslušného správního orgánu. Takové dokumenty však v průběhu řízení o její žádosti na obnovu řízení nepředložila. Otázka zákonnosti otvoru ve zdi pilnice a mlýnského náhonu byla tedy již právně a závazně posouzena.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve rozsáhle rekapitulovala dosavadní skutkový stav. Navrhuje zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, který "nekoresponduje s kasační stížností" a je v rozporu se skutkovými zjištěními. Nově nalezené důkazy dle názoru stěžovatelky jednoznačně prokazují, že se v případě zazděného otvoru nejednalo o součást vodního díla. Už toto konstatování je dle názoru stěžovatelky způsobilé vést k obnově původního řízení, ve kterém správní orgán konstatoval opak. Nově nalezené důkazy dle stěžovatelky jednoznačně prokazují, že otvor nebyl povolen a tudíž rozhodnutí, kterým se ukládá odstranění a obnovení předcházejícího stavu stavby v podstatě směřuje k provedení nezákonného stavu, obnovení otvoru, sloužícího k prostrkávání odpadu zpět do řeky. Stěžovatelka rovněž upozornila na ztrátu části správního spisu v původních řízeních. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje za rozporné s jejím právem na spravedlivý proces. Přijde jí absurdní prorazit díru do zdi vlastní nemovitosti, obnovit nezákonný stav a v podstatě se tím dostat do rozporu se schváleným manipulačním řádem malé vodní elektrárny, který vycházel z aktuálního stavu, tj. zazděného otvoru ve zdi pilnice.
7. Závěrem stěžovatelka považovala za nutné upozornit, že je proti jejímu manželovi vedeno exekuční řízení, a to bez příslušné spisové dokumentace, pouze na základě pravomocného rozhodnutí, je vymáháno splnění uložené povinnosti, tj. odstranění a obnovení předcházejícího stavu stavby.
III.
Posouzení Ústavním soudem
8. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí obecných soudů, proti nimž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
9. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž v kompetenci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy České republiky je rozhodování o tom, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelů.
11. Stěžovatelka svou ústavní stížností požaduje opětovné hodnocení důkazů Ústavním soudem. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Takové pochybení Ústavní soud neshledal.
12. Za situace, kdy vše podstatné již bylo uvedeno v napadených rozsudcích, obzvláště je-li podstatou námitek především posouzení věci v rovině podústavního práva, se Ústavní soud omezuje na konstatování, že v těchto rozhodnutích neshledal svévoli ani jiné kvalifikované pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části odůvodnění napadených rozsudků.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry správních orgánů a správních soudů, kterou vedla již v předchozím řízení, přičemž všechny její argumenty již byly řádně vypořádány (a to v některých případech dokonce i opakovaně). Obecné soudy, resp. Nejvyšší správní soud, své závěry řádně odůvodnily a Ústavní soud je neshledává neudržitelnými.
14. K námitce vedení exekučního řízení Ústavní soud ani nemá pravomoc se vyjádřit, neb nebyla předmětem řízení před obecnými soudy, které předcházelo této ústavní stížnosti.
15. Z tohoto důvodu rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu