ECLI:CZ:US:2022:2.US.2274.22.1
sp. zn. II. ÚS 2274/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele S. Č., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2022, č. j. 56 Co 82/2022-904, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel, který je otcem nezletilého syna, podal k Ústavnímu soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2022, č. j. 56 Co 82/2022-904, vydaném v řízení o změně frekvence dohledu nad stykem s matkou, o změně úpravy styku s rodiči a o nahrazení souhlasu otce s přihlášením nezletilého do základní školy. Rozsudkem mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, a to práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), ve spojení s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte ("ÚPD").
2. Ústavní soud ze spisu a ústavní stížnosti zjistil následující. Nezletilý je dlouhodobě pravomocně svěřen do péče stěžovatele, zejm. pro nevyhovující zdravotní stav matky v minulosti, který jí fakticky bránil ve výhradní péči o nezletilého.
3. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 31. 1. 2022, č. j. 6 P 46/2018-846 (tj. prvostupňového soudu), bylo rozhodnuto tak, že soud matce fakticky rozšířil styk s nezletilým oproti dosud platnému rozsudku s odůvodněním celkového zlepšení jejího duševního stavu, který byl v minulosti kritický, avšak nyní již se stabilizoval. S ohledem na celkové zlepšení na straně matky, monitorované spolu s prospíváním syna orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a doložené lékařskými zprávami, jakož i s ohledem na zájmy nezletilého, soud nově matce umožnil častější styk s nezletilým. Vzhledem k tomu rovněž uložil OSPOD vypracovávat zprávy o stavu v rodině matky (již jen) ke každému prvnímu dni kalendářního čtvrtletí. Kromě toho bylo rozhodnuto ve výrocích pod bodem V. a VI. tak, že soud matce uděluje za otce souhlas k podání žádosti o přijetí nezletilého syna ke vzdělávání do ZŠ X (výrok V); přičemž návrh otce, kterým se domáhal udělení souhlasu za matku k podání žádosti o přijetí nezletilého ke vzdělávání do ZŠ Y, byl zamítnut (výrok VI).
4. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl rozsudek okresního soudu v (napadených) výrocích pod body I., II., dále V. a VI. a pod bodem VIII. potvrzen, neboť krajský soud považoval závěry prvostupňového soudu za dodatečně podložené a věcně správné.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu jako celku. Z jejího obsahu je však patrné, že rozsudek rozporuje zejména v rozsahu, v němž potvrdil nahrazení souhlasu s přihlášením nezletilého do základní školy, kterou navrhla matka, a jeho návrhu jiné základní školy nevyhověl. Stěžovatel konkrétně požaduje, aby nezletilý docházel do ZŠ Y, která je vzdálená cca 3 km od bydliště stěžovatele a nezletilého, zatímco matka požadovala, aby syn dojížděl do ZŠ vzdálené autobusem na konečné zastávce tramvaje v P. a s docházkou přes frekventované křižovatky do tamní školy, event. byl dovážen přímo do školy stěžovatelem či babičkou. Stěžovatel tvrdí, že byla hrubě porušena práva nezletilého zejména tím, že nezletilý bude muset dojíždět do vzdáleného krajského města a následně docházet ze zastávky autobusu do školy. Soudy vůbec neřešily otázku, jak se vlastně syn bude dopravovat do školy, tedy zda bude jezdit autobusem, chodit pěšky přes frekventované křižovatky sám či s doprovodem stěžovatele či babičky. Stěžovatel pracuje na dvě směny, takže by musel syna vozit do školy do P., aniž by to souviselo s jeho dojížděním do zaměstnání.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozvádí, že pokud by syn jezdil ze svého bydliště a z nemovitosti stěžovatele z T. do školy, jel by pár minut autobusem přímo zastavujícím před domem stěžovatele před školu v H. a obráceně. Pokud by syn jezdil autobusem či autem s babičkou, jednalo by se řádově o vzdálenost pouhých 3 km. Oproti tomu, pokud by nezletilý jezdil do P., jednalo by se o vzdálenost řádově 20 km, kterou by stěžovatel či babička s nezletilým museli absolvovat cca 10 x týdně, což obnáší pro nezletilého dojíždění 200 km a časovou ztrátu několika hodin (přirozeně s modifikací úpravy styku nezletilého s matkou, tak jak je pravomocně upraven). Krajský soud v Plzni odmítl argument stěžovatele, že úprava styku byla provedena výlučně ve prospěch matky proti zájmům nezletilého, přičemž dokazování ve vztahu k účelnosti dojíždění do školy soud neprovedl. Soud rozhodoval ve smyslu §887 občanského zákoníku a důvody uváděné matkou pro dojíždění do školy v P. mechanicky převzal. Podstatné je, že soud neměl zkoumat, zda docházka do P. je či není ve prospěch matky, ale měl zkoumat, zda volba stěžovatele odpovídá zájmu syna. Argument, že chlapec byl zvyklý na dojíždění do P., není na místě. Stěžovatel dostal syna předběžným opatřením do péče ve věku pouhých dvou let a musel zařídit jesle, kdy matka nebyla schopna se o nezletilého syna vůbec postarat z důvodu svých psychických problémů. Jesle v H. ani v T. nejsou. Syna proto denně dovážel buď on, nebo babička do P. Přirozeně zde pokračoval nástupem do mateřské školy. Na mnoha místech krajský soud zdůrazňoval snahu matky, opomenul však její nedostatky, jako je dluh na výživném apod. Úpravou tak, jak ji potvrdil krajský soud, v podstatě rozhodl, stěžovatel doplácí na to, že vytvořil synovi dostatečné zázemí a prostředí, včetně péče babičky a včetně toho, že je schopen dopravovat nezletilého syna osobním automobilem. Synovi navíc zkomplikoval účast na mimoškolních aktivitách. Z obsahu spisu je zřejmé, že ani tvrzení matky, že škola v P. je kvalitnější, než škola v H., neobstojí. Obě školy jsou srovnatelné. V doplnění stěžovatel doložil nález diagnózy (diabetes mellitus) u nezletilého.
II. Posouzení Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud tedy posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nyní projednávané věci však uvedená pochybení neshledal.
10. Závěr o rozšíření styku s matkou a navazující nahrazení souhlasu otce v širším kontextu odpovídá závěrům vysloveným v nálezu sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543), dle kterého rozhodují-li obecné soudy o úpravě styku rodičů s dítětem, je nutno vycházet z toho, že oba rodiče mají právo pečovat o dítě v zásadě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově; tomu odpovídá právo dítěte na péči obou rodičů. Stát proto může do těchto práv rodičů a dětí podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zasáhnout pouze, je-li to nezbytně nutné. Právě tak tomu bylo v nyní projednávané věci, kdy na volbě základní školy neexistovala shoda.
11. Argumentaci stěžovatele, že měly obecné soudy především zvažovat nejlepší zájem nezletilého, nikoliv zájmy matky, Ústavní soud nemohl přisvědčit. Okresní i krajský soud se zabývaly nejlepším zájmem dítěte v intencích čl. 3 odst. 1 ÚPD. Právní závěr o nahrazení souhlasu otce přitom fakticky navazuje na (stěžovatelem nenapadené) výroky o zvýšení frekvence styku s matkou. Jestliže obecné soudy po náležitém dokazování dospěly k závěru, že byl psychický stav matky stabilizován a nezletilý v její blízkosti prospívá, logickým vyústěním tohoto poznatku bylo rozšíření styku nezletilého s matkou, který - aby bylo možné jej dále navyšovat, což jak bylo prokázáno, je v jeho zájmu - závisí i na volbě vhodné základní školy. Krajský soud v napadeném rozhodnutí jednoznačně poukázal, že je v zájmu nezletilého styk s matkou rozšířit. A ačkoliv je jakákoliv škola v P. vzdálená oproti škole v H., byla zvolena nejbližší základní škola se zohledněním trasy do místa zaměstnání mateřské babičky i stěžovatele (otce). Kompromisní volba odpovídá i čl. 23 odst. 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením [ve spojení s písm. e) její preambule], dle které státy zaručí práva a povinnosti osob se zdravotním postižením pokud jde o opatrovnictví, přičemž ve všech případech musí být předním hlediskem nejlepší zájem dítěte.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu