ECLI:CZ:US:2022:2.US.2293.22.1
sp. zn. II. ÚS 2293/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Duška, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, 110 00 Praha 1, směřující proti výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 2. 2022 č. j. 37 C 156/2021-76 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022 č. j. 23 Co 151/2022-108; za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných částí rozhodnutí. V doplnění ústavní stížnosti upřesnil, že ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu se ústavní stížnost týká pouze části, která potvrzovala rozsudek nalézacího soudu v otázce zaplacení náhrady nemajetkové újmy a nákladů řízení (tj. výroky II. a III. rozsudku nalézacího soudu). Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Hned na počátku je vhodné upozornit, že věc stěžovatele se skutkově a právně shoduje s desítkami případů jiných stěžovatelů a stěžovatelek (nadto zastoupených stejnou právní zástupkyní), které byly zdejšímu soudu předloženy k přezkumu. Ústavní soud nejprve jednu z prvních takových ústavních stížností meritorně řešil v nálezu ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22, v něm vyjádřený právní názor nicméně (s konečnou platností) zvrátilo stanovisko pléna ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 (dále jen jako "stanovisko pléna"). Bylo by nadbytečné opakovat veškeré skutečnosti související s řízením a detaily právní argumentace ze stanoviska pléna. Následující odůvodnění se proto omezuje pouze na prvky nezbytné pro vypořádání ústavní stížnosti [srov. §43 odst. 3) zákona o Ústavním soudu].
3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti (včetně doplnění) a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel působil jako zastupitel v menší obci. V pozici veřejného funkcionáře byly některé jeho osobní údaje zpřístupněny (i anonymní) veřejnosti v Centrálním registru oznámení (dále jen jako "registr"). Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 zrušil část zákona o střetu zájmů, která vymezovala rozsah nahlížení do registru, přičemž vykonatelnost zrušení odložil do konce roku 2020. Ministerstvo spravedlnosti (dále jen jako "ministerstvo") údaje v registru znepřístupnilo veřejnosti až v listopadu 2020. Stěžovatel se po ministerstvu u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobou domáhal zadostiučinění v podobě omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč. Odůvodnil to právě tím, že ministerstvo bezprostředně po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 neuzavřelo přístup do registru a tento údajně nesprávný úřední postup vedl k porušení práv na ochranu soukromí stěžovatele. Nalézací i odvolací soud nároky stěžovatele zamítly.
4. Proti zamítnutí omluvy stěžovatel brojil dovoláním k Nejvyššímu soudu, nepřiznání náhrady nemajetkové újmy a nákladů řízení napadl ústavní stížností. V ní namítá, že odložení vykonatelnosti výroku o zrušení (části) zákona je nutné vnímat pouze jako prostor pro zákonodárce přijmout novou (ústavně souladnou) zákonnou úpravu. Naopak ministerstvo mělo v daném případě okamžitě registr znepřístupnit a zamezit tak pokračujícímu porušování základních práv veřejných funkcionářů. Jestliže obecné soudy otázku odkladu vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 nevyložily tímto způsobem a v důsledku toho mu nepřiznaly zadostiučinění, rovněž porušily základní práva stěžovatele.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. Jelikož podle doplnění ústavní stížnosti stěžovatel výslovně nenapadá výrok odvolacího soudu vázající se na omluvu, je předložený návrh také zcela přípustný. Ústavní soud si po vydání nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 vyžádal vyjádření účastníků a ministerstva, po vydání stanoviska pléna však tato vyjádření na výsledek řízení nemohou mít žádný dopad a je tak zbytečné je rekapitulovat.
6. Jádro problému v posuzované ústavní stížnosti zní: Lze považovat za nezákonný postup ministerstva, pokud v době odložené vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 pokračovalo v aplikaci zrušených ustanovení zákona o střetu zájmů? Zakládá tento postup, který v praktické rovině veřejnosti umožnil nadále nahlížet do registru, právo dotčených veřejných funkcionářů na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem?
7. Ústavní soud ve stanovisku pléna odpověděl na obě v předchozím bodě vymezené otázky záporně. U problematiky dopadů zrušené (neústavní) zákonné úpravy na právní vztahy vzniklé v době její účinnosti (první otázka) lze odkázat na detailní odůvodnění v bodech 26 až 37 stanoviska pléna, konkrétní dopady těchto obecných východisek na (ne)možnost veřejných funkcionářů získat v předestřeném rámci od státu náhradu nemajetkové újmy poté Ústavní soud rozebírá v bodech 38 až 52 stanoviska.
8. Jak již bylo shora naznačeno, případ stěžovatele je snad až na jeho jiné osobní identifikátory (jméno, bydliště) skutkově i právně shodný s věcí vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1877/22, na jejímž půdorysu bylo založeno již několikrát zmíněné stanovisko pléna. Veškeré závěry stanoviska pléna jsou tudíž plně aplikovatelné rovněž na přezkoumávanou věc a Ústavnímu soudu ve výsledku nezbylo než konstatovat, že obecné soudy svým postupem a rozhodováním nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud tak přistoupil podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu k odmítnutí ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu