ECLI:CZ:US:2022:2.US.2330.22.1
sp. zn. II. ÚS 2330/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jaromíra Březky a 2) Lenky Březkové, obou zastoupených Mgr. Janem Heldesem, advokátem, sídlem Husovo náměstí 20, Polná, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 16. 6. 2021 č. j. 203 Ex 17018/20-118, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 30. 9. 2021 č. j. 72 Co 175/2021-177, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. 20 Cdo 7/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 8. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Jak vyplynulo ze spisu, ústavní stížnosti a souvisejících rozhodnutí, JUDr. Lukáš Jícha, soudní exekutor Exekutorského úřadu Přerov (dále jen "soudní exekutor"), byl povolán k provedení exekuce na majetek stěžovatele, a to k vymožení pohledávky podle vykonatelného notářského zápisu ze dne 4. 2. 2019, sp. zn. NZ 41/2019, N 40/2019, sepsaného notářkou JUDr. Evou Turinskou. Zahájení elektronické dražby nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatelů (v režimu společného jmění manželů) bylo usnesením ze dne 11. 6. 2021 č. j. 203 Ex 17018/20-92, nařízeno na den 16. 6. 2021 v 13:00 hodin. Soudní exekutor napadeným usnesením ze dne 16. 6. 2021 vydražiteli udělil příklep na vydraženou nemovitost za nejvyšší podání v částce 3 495 000 Kč. Příklep byl udělen v 14:16 hodin. Stěžovatel usnesení o příklepu napadl odvoláním, krajský soud však rozhodnutí soudního exekutora jako věcně správné potvrdil usnesením ze dne 30. 9. 2021, č. j. 72 Co 175/2021-177. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 20 Cdo 7/2022.
Stěžovatel před obecnými soudy tvrdil, že dne 11. 6. 2021 podal ke Krajskému soudu v Brně insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, o čemž dne 14. 6. 2021 informoval prostřednictvím datové schránky soudního exekutora. Údaj o zahájení řízení o insolvenčním návrhu byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn až dne 16. 6. 2021 v 13:11 hodin, tedy po zahájení elektronické dražby. Stěžovatel je přesvědčen, že k dřívějšímu zveřejnění informace o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku nedošlo z důvodu pochybení insolvenčního soudu. Podle stěžovatele byla exekuce provedena v rozporu se zákonem, neboť dle §109 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze provést exekuci po zahájení insolvenčního řízení. Podle odvolacího soudu soudní exekutor postupoval v souladu se zákonem, neboť účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají až v okamžiku, kdy je v insolvenčním rejstříku zveřejněna vyhláška, kterou se zahájení insolvenčního řízení oznamuje. Odvolací soud dále poukázal na skutečnost, že dne 23. 6. 2021 insolvenční soud vydal předběžné opatření (usnesení sp. zn. KSBR 53 INS 11358/2021-A-7), jímž omezil účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení tak, že se soudnímu exekutorovi umožňuje provést exekuci s tím, že výtěžek ze zpeněžení bude po dobu probíhajícího insolvenčního řízení k dispozici v tomto řízení. Předběžné opatření potvrdil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 7. 2021, č. j. 3 VSOL 318/2021-A-26, mj. se závěrem, že povinný a jeho manželka podali insolvenční návrh za účelem zabránění nařízenému dražebnímu jednání v exekuci a že umožněním dražby (s omezením v nakládání s výtěžkem dražby ve prospěch daného insolvenčního řízení) dojde k výrazně rychlejšímu uspokojení věřitelů, přičemž společný zájem věřitelů tím nemůže utrpět. Odvolací soud na základě výše uvedeného s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1673/2017, došel k závěru, že insolvenční soud nařízením uváděného předběžného opatření v průběhu odvolacího řízení proti usnesení o příklepu vyjádřil svoji vůli nezasahovat do exekučního řízení a probíhající dražby nemovitých věcí. Pokud tedy odvolací soud rozhodoval v době, kdy již v důsledku vydání předběžného opatření pominuly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nemusel přihlížet k vadě, k níž došlo ve fázi udělení příklepu při elektronické dražbě. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť posuzovaná otázka již byla vyřešena právě ve výše uvedeném usnesení ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1673/2017.
Stěžovatelé se domnívají, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhají zrušení těchto rozhodnutí.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Existenci takové vady však Ústavní soud neshledal.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se u Ústavního soudu domáhají přehodnocení právních závěrů obecných soudů. Ústavní stížnost obsahuje pokračování v polemice s obecnými soudy a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy náležitě vypořádaly. Stěžovatelé přitom sice formálně uvádí, že v postupu obecných soudů spatřují zásah do jejich ústavně garantovaných práv, svoje tvrzení však nepodporují argumentací v ústavněprávní rovině.
Podle stěžovatelů obecné soudy věc nesprávně právně vyhodnotily a posoudily v jejich neprospěch. Navíc dle jejich názoru soudy rozhodovaly nespravedlivě a zaujatě. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnily, proč byla exekuce provedena v souladu se zákonem. Vycházely přitom z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1673/2017, který obdobný případ posoudil stejným způsobem. Ústavní soud v závěrech obecných soudů nespatřuje zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelů.
Nejvyšší soud také řádně odůvodnil, že dovolání stěžovatele odmítl, neboť posuzovaná otázka již byla vyřešena ve výše uvedeném usnesení. Stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvádí, proč měl Nejvyšší soud jejich případ navzdory existenci dřívějšího rozhodnutí posoudit odlišně. Ústavní soud proto uzavírá, že ani v tomto ohledu v napadeném rozhodnutí nespatřuje zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelů.
Ve světle řečeného dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu