ECLI:CZ:US:2022:2.US.2336.21.1
sp. zn. II. ÚS 2336/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TARHON - METAL s. r. o., se sídlem Stožická 1014, Vodňany, zastoupené Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké náměstí 119, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2021 č. j. 7 Afs 43/2021-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozsudků, Finanční úřad pro Jihočeský kraj doměřil stěžovatelce platebními výměry ze dne 24. 10. 2018 daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období 2014 a 2015, včetně penále. Po provedené daňové kontrole a odvolacím řízení, orgány finanční správy uzavřely, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat splnění podmínek pro prokázání odůvodněných nákladů ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s deklarovanými výdaji vynaloženými na plnění od společnosti Avals s. r. o. Stěžovatelka předložila formálně správné doklady, ale neprokázala, že k plnění skutečně došlo v souvislosti s dosahováním zjišťováním či udržováním zdanitelných příjmů. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí o odvolání žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který ji zamítl. Krajský soud nepřisvědčil žalobní námitce ohledně nezohlednění výsledků předešlé daňové kontroly týkající se stěžovatelčiny daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období leden roku 2015.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které opět tvrdila, že v nynější daňové kontrole mělo být přihlédnuto ke skutečnostem zjištěným v daňové kontrole za období měsíce ledna 2015. V tehdejší daňové kontrole poskytl jednatel společnosti Avals s. r. o. požadovanou součinnost a tehdejší správce daně nárok stěžovatelky na odpočet daně uznal. Stěžovatelka proto považovala nynější nároky orgánů finanční správy na prokazování za nepřiměřené s tím, že jednatel společnosti Avals s. r. o. zemřel a že správce daně nyní přihlíží ke skutečnostem, které tehdejší správce daně věděl, resp. vědět mohl, a stěžovateli naopak nemohly být známy (že společnost Avals s. r. o. sídlí na virtuální adrese a nemá žádné hlášené zaměstnance). Nejvyšší správní soud však v napadeném rozsudku vysvětlil, že ze skutečnosti, že tehdejší správce daně považoval důkazní standard v řízení o stěžovatelčině DPH za zdaňovací období měsíce ledna roku 2015 ve vztahu k plnění fakturovanému stěžovateli společností Avals s. r. o. za dodržený, nelze automaticky dovozovat, že tento standard byl bez dalšího dodržen i v dalších zdaňovacích obdobích. Mezi výdaji, jejichž daňová uznatelnost nebyla prokázána, nebyly zahrnuty výdaje za zdanitelná plnění přijatá od společnosti Avals s. r. o. ve zdaňovacím období měsíce ledna roku 2015. Důkazní situace týkající se různých zdaňovacích období (a různých plnění) nelze směšovat. Tyto je naopak nutno posuzovat v zásadě samostatně.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje totožnou argumentaci jako v předcházejících řízeních a především namítá nezohlednění výsledků předešlé daňové kontroly týkající se stěžovatelčiny daňové povinnosti na DPH za zdaňovací období leden roku 2015, která dopadla pro ni s kladným výsledkem a jejíž součástí byly také nakoupené služby od společnosti Avals s. r. o.
5. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí.
6. Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95). Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v §92 odst. 5 daňového řádu. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně se považuje za ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo ji tvrdí (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 29/05). Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem (usnesení sp. zn. III. ÚS 365/04).
7. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že namítá nesprávný výklad podústavního práva ze strany obecných soudů a nedostatečné zohlednění výsledků dřívější daňové kontroly v nyní přezkoumávaném daňovém řízení.
8. Ústavní soud konstatuje, že v dané věci obsahují rozhodnutí správních soudů dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah, které se opírají, mimo jiné o ustálenou judikaturu správních soudů. Rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky a osvětlují jejich promítnutí do výrokové části rozsudku.
9. Tvrdí-li stěžovatelka současně porušení práva vlastnit majetek, postrádá toto tvrzení relevantní ústavněprávní argumentaci. Mělo-li zásah do vlastnického práva představovat doplacení daně z příjmů právnických osob a od toho se odvíjející snížení stěžovatelčina majetku, je daný zásah nutno považovat v posuzované věci za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona.
10. Ústavnímu soudu vzhledem k výše uvedenému nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu