ECLI:CZ:US:2022:2.US.2342.22.1
sp. zn. II. ÚS 2342/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České národní skupiny Mezinárodní federace hudebního průmyslu, z.s., sídlem Slavíkova 15, Praha 2, zastoupené JUDr. Zuzanou Císařovou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022 č. j. 3 Cmo 28/2019-1449, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 24. 8. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala ochrany před nekalosoutěžním jednáním žalovaných (zde vedlejší účastníci I&Q GROUP, spol. s r.o. a Hellspy SE). Toto jednání mělo spočívat v provozování služby prostřednictvím webových stránek, jež umožňují koncovým uživatelům nahrávání libovolných souborů, jejich vyhledávání a stahování. O věci bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2018 č. j. 15 Cm 10/2014-1274 a o podaném odvolání následně pak rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020 č. j. 3 Cmo 28/2019-1363. Proti rozsudku vrchního soudu bylo podáno dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2021 č. j. 23 Cdo 2793/2020-1409 tak, že citované rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dne 22. 6. 2022 vydal Vrchní soud v Praze usnesení č. j. 3 Cmo 28/2019-1449, kterým rozhodl o přerušení řízení a položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka předmětnou ústavní stížností.
Stěžovatelka namítá průtahy v řízení před vrchním soudem, který napadené rozhodnutí vydal až po několika měsících od vydání kasačního rozsudku Nejvyššího soudu. Ten se navíc zabýval potřebností podat předběžnou otázku k výkladu komunitárního práva a závazně se k ní vyslovil. Vrchní soud podle stěžovatelky pochybil rovněž v tom, že ji nepoučil o změně svého právního názoru a nedal jí možnost vyjádřit se k potřebě položení předběžné otázky. Odvolací soud rovněž opomíjí novou právní úpravu spočívající v přijetí Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 o autorském právu na jednotném digitálním trhu, která zavádí nový přístup k posuzování právního postavení poskytovatelů služeb ukládání informací. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka domáhá nároků na odstranění závadného stavu a zdržovacích nároků, žalobu bude vrchní soud posuzovat podle práva platného v den vydání rozsudku, tj. podle shora uvedené směrnice. Ta sice zatím nebyla v ČR implementována, ale v době rozhodování vrchního soudu již nebudou jím formulované otázky aktuální.
III.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soudnictví je vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, kdy protiústavnost nejde napravit jiným způsobem. Ochrana ústavnosti totiž není úkolem jen Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci a řízení před Ústavním soudem nastupuje teprve po (marném) vyčerpání všech ostatních procesních prostředků, jež stěžovateli právní řád poskytuje, tj. v situaci, kdy ostatní orgány veřejné moci již nejsou schopny (či ochotny) tvrzený protiústavní stav napravit. Ústavní stížnost v tomto směru představuje až krajní prostředek k ochraně práva. Z těchto důvodů zákon vyžaduje, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, vyjma návrhu na obnovu řízení. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V projednávané věci napadla stěžovatelka procesní rozhodnutí vrchního soudu, jímž došlo k přerušení řízení, a to z důvodu položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. K uvedenému je třeba konstatovat, že posouzení toho, zda obecný soud předběžnou otázku položí či nikoliv, je na jeho uvážení. Namítá-li stěžovatelka, že se i podle náhledu Nejvyššího soudu jedná o právní úpravu označovanou jako acte clair, nic to nemění na právu odvolacího soudu vznést v případě pochybností o výkladu právní úpravy předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie. Navíc, v projednávané věci vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil důvody, pro které nepovažuje výklad právní úpravy provedený Nejvyšším soudem za eurokonformní (srov. odst. 35 a násl.). Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom smyslu, že v situaci, kdy se obecný soud chystá položit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie, je příhodné, aby se k tomuto mohl vyjádřit též účastník řízení, nicméně pokud se tak nestane, nejedná se o zásah do jeho základních práv a svobod. Je tomu tak proto, že pochybnost ve výkladu příslušných ustanovení vznikla obecnému soudu a tomu též náleží posouzení toho, zda a jakým způsobem bude předběžná otázka položena či formulována.
Z ústavněprávního hlediska je v souvislosti s uvedeným podstatnou především ta skutečnost, že napadené usnesení vrchního soudu není rozhodnutím, jímž by bylo s konečnou platností rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelky. Je pravdou, že položením předběžné otázky dojde k prodloužení soudního řízení, nicméně na charakteru napadeného rozhodnutí toto ničeho nemění.
Z toho důvodu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. 10. 2022
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj