ECLI:CZ:US:2022:2.US.2366.22.1
sp. zn. II. ÚS 2366/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Marie Kuníkové, a Ing. Tomáše Dvořáka, oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, sídlem Holečkova 419/21, Praha 5, směřující proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 2021 č. j. 28 C 250/2020-15 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2022 č. j. 8 Co 119/2022-140; za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Mají za to, že obecné soudy svým postupem porušily jejich vlastnické právo zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelé byli jmenování správci svěřenského fondu, který zamýšlela vytvořit třetí fyzická osoba (dále jen jako "dlužník"). Do svěřenského fondu dlužník hodlal vyčlenit svůj majetek ve formě obchodního podílu ve společnosti. Za dlužníkem měla vykonatelnou pohledávku ve výši přesahující 3,3 milionů Kč další fyzická osoba (dále jen jako "žalobkyně", šlo o dlužné výživné). Žalobkyně se u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen jako "okresní soud") domáhala vydání rozhodnutí, kterým mělo být určeno, že jednání dlužníka spočívající ve vytvoření svěřenského fondu je ve vztahu k ní neúčinné. Žaloba směřovala rovněž proti stěžovatelům jako správcům fondu. Žalobkyně vzala svoji žalobu později zpět, neboť pohledávku dlužníka se mezitím podařilo vymoci v exekuci. Okresní soud posléze řízení zastavil a každému ze stěžovatelů přiznal náklady řízení ve výši 16 819 Kč. Při určení výše nákladů nalézací soud vyšel z toho, že předmětem sporu bylo určení neúčinnosti (neplatnosti) právního jednání, přičemž šlo o právní vztah k obchodnímu podílu. Z důvodu nemožnosti ocenění tohoto podílu vyšel z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč, stanovené pomocným kritériem na základě ustanovení §9 odst. 1 ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Proti výrokům o nákladech řízení podali stěžovatelé odvolání, nicméně Krajský soud v Českých Budějovicích právní názor okresního soudu potvrdil. Došel k závěru, že obchodní podíl je sice právo penězi ocenitelné, ale v daném řízení nebyly provedeny žádné důkazy, které by cenu obchodního podílu zjišťovaly, přičemž soud není povinen vést samostatné dokazování pouze za účelem oceňování podílu kvůli stanovení tarifní hodnoty pro výpočet nákladů. Tarifní hodnotu proto určil okresní soud podle správných kritérií.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelé s v záhlaví uvedenými rozhodnutími nesouhlasí. Ačkoliv v petitu formálně napadají všechny výroky obou usnesení (včetně výroku okresního soudu o zastavení řízení), jejich argumentace směřuje pouze proti nákladovým výrokům. Domnívají se, že obecné soudy při stanovení výše náhrady nákladů aplikovaly nesprávná ustanovení advokátního tarifu a tento postup odůvodnily nepravdivými tvrzeními. Vycházejí z toho, že žalobkyně v žalobě určila cenu příslušného obchodního podílu na 26 milionů Kč a tato hodnota nebyla nikým zpochybněna. Zároveň byla součástí žaloby též příloha obsahující rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, v němž tento soud souhlasí se znaleckým posudkem, který hodnotu obchodního podílu oceňuje na stejných 26 milionů Kč. Obecné soudy tak měly u tarifní hodnoty sporu vycházet z této částky. Pokud by tak učinily, celková náhrada nákladů pro každého ze stěžovatelů by činila 266 563 Kč, tj. zhruba 16krát více, než obdrželi. Stěžovatelé zároveň poukazují na zbytečnost a iracionalitu celého soudního sporu ze strany žalobkyně.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobami oprávněnými a řádně zastoupenými, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
8. Stěžovatelé se domáhají zrušení výroků obecných soudů stanovujících výši náhrady nákladů řízení. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi problematikou nákladů řízení zabýval opakovaně, přičemž se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Patří do výlučné pravomoci obecných soudů rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že rovněž rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají základní zásady spravedlivého procesu, mezi které tradičně náleží zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí (za všechny srov. shrnutí v nálezu ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2890/20, všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Stěžovatelka si je předestřeného obecného rámce vědoma a souhrnně dovozuje právě svévolný postup obecných soudů při výpočtu náhrady nákladů. Ústavní soud se však s jejím hodnocením neztotožňuje. Zaprvé je otázkou, zda je přiléhavé označovat daný soudní spor za "zbytečný a iracionální", když jeho cílem ze strany žalobkyně bylo zabránit vyvedení majetku dlužníka, vůči kterému disponovala několikamilionovou pohledávkou na výživném. Ač lze souhlasit s obecnými soudy, že žaloba v přezkoumávaném řízení dle všeho bezprostředně nezapříčinila vymožení pohledávky v exekuci, z ničeho ani neplyne, že by šlo o žalobu bez náležitého důvodu či dokonce šikanózní. Klíčové je však druhé hledisko, totiž posouzení, do jaké míry mohly obecné soudy seznat, že hodnota obchodního podílu měla dosahovat tvrzených 26 milionů Kč. Stěžovatelé odkazují na konkrétní rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, kupodivu ale i když k ústavní stížnosti doložili řadu příloh, tento rozsudek mezi nimi není. Paradoxně jeho pro řízení dle stěžovatelů zásadní část není nijak citována ani v odvolání proti napadenému usnesení okresního soudu, ani v dalších replikách/duplikách stěžovatelů k odvolacímu soudu (tato podání naopak k ústavní stížnosti přiložena byla). Stěžovatelé jsou ve své argumentaci nekonzistentní - na jednu stranu tvrdí, že hodnota podílu musela být každému na první pohled jasná, na stranu druhou zahrnuli odvolací soud množstvím stránek argumentace v řadě podání, které předmětnou skutečnost měly dokazovat. Tato rozsáhlá aktivita ovšem spíše potvrzuje oprávněnost závěru obecných soudů, že situace vůbec očividná nebyla. V neposlední řadě nelze přehlédnout, že i kdyby snad v jiném rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích byla skutečně hodnota daného obchodního podílu vyčíslena na 26 milionů Kč (jak již řečeno, toto tvrzení stěžovatelů není doloženo), neznamená to, že by okresní soud tuto částku mohl (měl) sám od sebe bez dalšího převzít i v odlišném kontextu jiného soudního řízení, ve kterém přitom neproběhlo ani žádné jednání.
10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu