ECLI:CZ:US:2022:2.US.2404.22.1
sp. zn. II. ÚS 2404/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Stanislavem Mečlem, advokátem, sídlem Na Perštýně 342/1, Praha 1, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, 1. oddělení obecné kriminality, č. j. KRPP-102387-15/TČ-2021-030571 ze dne 18. 1. 2022, a usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-město č. j. 1 ZT 29/2022-15 ze dne 2. 3. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 8. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ze spisu, ústavní stížnosti a souvisejících rozhodnutí vyplynulo, že v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 5/2020 byly vypracovány dva znalecké posudky k osobě obžalovaného. První z nich nechal vyhotovit policejní orgán v přípravném řízení, a to z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Druhý posudek, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyhotovil stěžovatel na základě žádosti obhajoby. Posudky se ve svých závěrech významně liší, přičemž Krajský soud v Plzni při jejich srovnání ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2021, č. j. 2 T 5/2020-1010, vyjádřil názor, že závěry prvního z nich jsou logické, objektivní a vycházejí z kontextu zjištěné důkazní situace. Stěžovatelův posudek se dle krajského soudu naopak jeví jako zcela účelový a tendenční. Tento závěr krajský soud důkladně odůvodnil. Stejný názor vyjádřil Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 4. 5. 2021, č. j. 7 To 19/2021-283. V souvislosti s uvedeným posudkem byl stěžovatel usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 18. 1. 2022, č. j. KRPP 102387 15/TČ 2021-030571, obviněn ze spáchání přečinu křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek podle §346 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel proti usnesení podal stížnost, kterou státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město zamítl jako nedůvodnou usnesením ze dne 2. 3. 2022, č. j. 1 ZT 29/2022-15. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, která byla odmítnuta pro předčasnost usnesením ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1188/22, neboť stěžovatel nepodal podnět k výkonu vnějšího dohledu podle zákona o státním zastupitelství. Stěžovatelův následně podaný podnět k výkonu vnějšího dohledu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni odložila jako nedůvodný, o čemž bylo dne 30. 6. 2022 vyhotoveno vyrozumění č. j. 3 KZT 38/2022-17.
Stěžovatel je přesvědčen, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho právo být trestně stíhán pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na uplatňování státní moci jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje v tom, že policejní orgán provedl laický výklad odborných závěrů obsažených ve znaleckých posudcích a zahájil trestní stíhání, aniž si předtím nechal vyhotovit revizní posudek. Pochybení stěžovatel spatřuje také v absenci odůvodnění napadeného usnesení státního zastupitelství a v postupu dozorujících orgánů, které rozhodnutí policejního orgánu nekorigovaly.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu článku 83 Ústavy. S ohledem na svoji pozici považuje Ústavní soud zasahování do rozhodování orgánů veřejné moci v přípravném řízení trestním (s výjimkou mimořádných situací) za všeobecně nepřípustné, resp. nežádoucí (srov. např. nález ze dne 30. listopadu 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení ze dne 6. září 1999, sp. zn. IV. ÚS 316/99, či usnesení ze dne 30. června 2003, sp. zn. IV. ÚS 262/03). Usnesení o zahájení trestního stíhání svojí podstatou představuje toliko primární procesní předpoklad nezbytný k tomu, aby určité trestní řízení bylo vůbec zahájeno, přičemž jde o proces, v němž lze i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 262/03). Přitom platí, že vydání usnesení o zahájení trestního stíhání vyžaduje nižší standard zjištěných skutečností, důkazů i odůvodnění než rozsudek ve věci samé (srov. usnesení ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 1529/22). Uplatnění kasační pravomoci Ústavního soudu je proto možné pouze výjimečně, a to tehdy, je-li takové rozhodnutí projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení (srov. např. nález ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2520/14, nebo usnesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06). Splnění těchto podmínek Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal.
Stěžovatel především namítá, že trestní stíhání bylo zahájeno na základě laického posouzení odborných závěrů obsažených ve znaleckých posudcích. Dle jeho názoru si měl policejní orgán před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání nechat vyhotovit revizní posudek. Stěžovatel odkazuje na rozsáhlou judikaturu, mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1054/13, podle kterého obecné soudy nejsou oprávněny přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, ale mají posoudit, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z napadeného usnesení je zřejmé, že policejní orgán k závěru o nepravdivosti stěžovatelova posudku nedošel na základě vlastního laického posouzení věcné správnosti odborných závěrů obsažených v posudcích, nýbrž především na základě hodnocení jejich logičnosti a souladu s ostatními důkazy. Ústavní soud v tomto postupu neshledává libovůli. Vyhotovení revizního posudku Ústavní soud nepovažuje za nezbytnou podmínku zahájení trestního stíhání, jejíž nesplnění by samo o sobě odůvodňovalo uplatnění jeho kasační pravomoci. I případný revizní posudek by ostatně byl "pouze" dalším důkazem, jenž nelze nekriticky přijmout, ale je třeba ho posoudit výše uvedenými kritérii. Pro úplnost je navíc třeba dodat, že v okamžiku podání ústavní stížnosti již byl přibrán znalec k vyhotovení revizního posudku. Jakýkoliv zásah Ústavního soudu v tomto směru by tedy evidentně postrádal smysl.
Ve vztahu k tvrzené absenci odůvodnění napadeného usnesení okresního státního zastupitelství je Ústavní soud nucen konstatovat, že odůvodnění v uvedeném usnesení neabsentuje a navzdory stručnosti je z něj zřejmé, jaké důvody vedly k zamítnutí stížnosti stěžovatele. Důkladného odůvodnění se pak stěžovateli dostalo ve vyrozumění krajského státního zastupitelství o zamítnutí podnětu k výkonu dohledu. Ani v tomto případě tedy Ústavní soud neshledal důvod pro uplatnění jeho kasační pravomoci.
Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu