ECLI:CZ:US:2022:2.US.2417.21.1
sp. zn. II. ÚS 2417/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Františka Stejskala a 2/ Libuše Stejskalové, obou zastoupených JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Velké Náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2021 č. j. 5 As 29/2021-45 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2021 č. j. 30 A 203/2020-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, spisu a připojených rozhodnutí, stěžovatelé se v soudním řízení správním neúspěšně žalobou domáhali u Krajského soudu v Brně určení, že zásah Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj dne 20. 7. 2020 byl nezákonný. Nezákonný zásah zaměstnanců katastrálního úřadu měl spočívat v řadě pochybení při zjišťování průběhu hranic pozemku stěžovatelů v rámci obnovy katastrálního operátu v k. ú. Jabloňany dle §40 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto postupu podali stěžovatelé nejprve stížnost ke katastrálnímu úřadu, který ji vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto následně podali stížnost k nadřízenému orgánu, tj. Zeměměřičskému a katastrálnímu inspektorátu. Po neúspěšném řešení u správních orgánů podali stěžovatelé výše uvedenou zásahovou žalobu, kterou krajský soud odmítl z důvodu pozdního podání (až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty). Nejvyšší správní soud se s názorem krajského soudu ztotožnil a kasační stížnost zamítl.
3. Stěžovatelé brojí proti určení začátku subjektivní lhůty pro podání zásahové žaloby v souladu s §84 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), správními soudy. Dle tvrzení stěžovatelů nezákonný zásah, od kterého se počítá subjektivní lhůta pro uplatnění zásahové žaloby, neskončil dne 20. 7. 2020, ale až dne 11. 11. 2020, kdy získali stěžovatelé důkazy o tom, že správní úkon byl nezákonným zásahem směřujícím proti nim.
4. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401) dostupný na http://nalus.usoud.cz]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), či nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
5. Po podrobném zhodnocení obsahu spisu, napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nevykazují žádné ústavněprávně relevantní vady. Správní soudy se vypořádaly se všemi relevantními argumenty stěžovatelů, řádně zvážily, zda se správní žalobou mohou meritorně zabývat (tj. zda jsou splněny procesní podmínky řízení), a dospěly k ústavně konformnímu závěru, že nikoli. Svá rozhodnutí následně odůvodnily řádným, logickým a srozumitelným způsobem. Tato rozhodnutí nevykazují ani jakékoliv známky svévole. Ústavní soud proto uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s právem stěžovatelů na spravedlivý proces.
6. Právní úprava formálních náležitostí a lhůt, které je nutno dodržovat při podání právního prostředku nápravy, směřuje k zajištění řádné správy soudnictví, a zejména k zachování právní jistoty. Lhůty, ve kterých se stěžovatelé musejí domáhat svých práv u soudu či jiných orgánů, patří mezi tradiční instituty omezující právo na přístup ke spravedlnosti a jsou součástí "stanoveného postupu" domáhání se práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Odmítnutí žaloby v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a hodno předeslat, že je nelze v posuzované věci s ohledem na srozumitelné odůvodnění napadených usnesení správních soudů považovat za jakkoli excesivní.
7. V daném případě správní soudy posoudily, že subjektivní lhůta pro podání zásahové žaloby začala běžet dne 20. 7. 2020, kdy došlo ke zjišťování hranic pozemku stěžovatelů. Vzhledem k dikci zákona, kdy subjektivní lhůta k podání žaloby je dvouměsíční a počíná běžet ode dne, kdy se žalobce o nezákonném zásahu dozvěděl, nelze než se správními soudy souhlasit. Argumentace stěžovatelů s tím, že až dne 11. 11. 2020 získali důkazy, že správní úkon byl nezákonným zásahem proti nim, nelze akceptovat.
8. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by odůvodněný závěr správních soudů bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Závěr Nejvyššího správního soudu a krajského soudu o opožděnosti stěžovateli podané žaloby proto nemá Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Ústavního soudu.
9. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování správních soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2022
David Uhlíř., v. r.
předseda senátu