ECLI:CZ:US:2022:2.US.2433.22.1
sp. zn. II. ÚS 2433/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2022 č. j. 13 Co 319/2021-807 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. května 2021 č. j. 0 P 356/2012-731, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 32, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 P 356/2012 se podává, že okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zakázal styk stěžovatele s jeho nezletilým synem a dále rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit státu náhradu nákladů řízení za vynaložené znalečné. Jak okresní soud uvedl, vztah stěžovatele s nezletilým je zásadním způsobem narušen, nezletilý se se stěžovatelem vídat nechce, nechce na něj ani vzpomínat. Nestýkají se od listopadu 2018, stěžovatel na nezletilého ani finančně nepřispívá. Nucení nezletilého do pravidelných setkávání se stěžovatelem by podle soudu mohlo nezletilého stresovat a narušovat jeho zdravý vývoj.
Krajský soud v Ostravě následně prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že se zrušuje úprava styku stěžovatele s nezletilým provedená rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 5. 2017 a dále, že je stěžovatel povinen zaplatit státu na nákladech řízení 15 404 Kč. Podle krajského soudu totiž v současné době nejsou dány podmínky ani pro úpravu styku mezi stěžovatelem a nezletilým, ani pro vyslovení zákazu či omezení tohoto styku. Úpravu styku si vůbec nelze představit, neboť nezletilý styk se stěžovatelem absolutně odmítá a vyjadřuje z něj obavy, které nejsou výsledkem manipulace ze strany matky, nýbrž stěžovatelova chování v době, kdy se ještě s nezletilým stýkal. Zároveň ale toto chování stěžovatele nezletilého neohrožuje a není potřeba nezletilého chránit zákazem styku. Tím by soud zmařil veškerou možnost nápravy vztahu, neboť jakákoli snaha stěžovatele by znamenala porušení soudního rozhodnutí. Nyní stěžovateli nic nebrání obrátit se přímo na matku s žádostí o kontakt s nezletilým, případně se obrátit na orgán sociálně-právní ochrany dětí s žádostí o součinnost, popřípadě nezletilému napsat dopis, zatelefonovat mu či poslat dárek a touto postupnou cestou se pokusit o nápravu vzájemných vztahů.
Jde-li o náklady řízení, podle krajského soudu náklady vzniklé v souvislosti se znaleckými posudky by měly být rozděleny napůl mezi oba rodiče, neboť matka neuspěla s požadavkem na zákaz styku, stěžovatel pro změnu s požadavkem na jeho úpravu. Na straně matky zároveň s ohledem na její nepříznivou sociální situaci krajský soud shledal podmínky pro úplné osvobození od soudních poplatků, naopak stěžovatel při zjišťování své příjmové situace nespolupracoval, což znemožnilo okresnímu soudu prověřit, zda i na jeho straně jsou podmínky pro alespoň částečně osvobození od soudních poplatků splněny. Proto státu vůči stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů ve výši odpovídající polovině celkových nákladů.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl dne 26. 10. 2018 připraven k převzetí nezletilého, k němu ani k žádnému dalšímu převzetí od té doby však nedošlo. Tehdejší úprava přitom až do dané chvíle fungovala. V soudním řízení pak měla být hledána cesta, jak setkávání stěžovatele s nezletilým znovu nastartovat, nikoli hledat důvody setkávání zakázat. Napadené rozhodnutí zpřetrhalo vzájemné vazby a je nejenom v rozporu se zájmy otce, nýbrž i se zájmy nezletilého. Důvody, pro které nezletilý ke stěžovateli nechce, nejsou dle stěžovatele dostatečné k tomu, aby jejich setkávání nebylo povoleno. Kategorický závěr, že by se s nezletilým stěžovatel vídat neměl, neplyne ani ze znaleckého zkoumání. Znalci naopak doporučili minimálně asistované setkávání, s nímž nakonec stěžovatel souhlasil.
Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení považuje stěžovatel za nepředvídatelné, neboť nebyl vyzván k doložení svých výdělkových možností, resp. se stěžovatel u odvolacího soudu omluvil a nebyl mu poskytnut časový prostor, aby je doložil. Znalecký posudek stěžovatel nenavrhoval a zvýšené náklady související se znalečným nezpůsobil, neboť k prvnímu znaleckému zkoumání se jel dostavit, když mu až cestou bylo sděleno, že na něj není čas.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem připomíná, že s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného, univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana.
K posuzované věci je prvně vzhledem k některým argumentům stěžovatele potřeba uvést, že stěžovateli nebyl v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu styk s nezletilým zakázán. Krajský soud srozumitelně popsal, jaké důsledky jeho rozhodnutí pro styk stěžovatele s nezletilým má a jaké možnosti se stěžovateli k postupnému obnovování vztahu nabízejí.
Závěr soudů, proč momentálně není možné styk stěžovatele s nezletilým nařizovat a vynucovat, je přitom logický a podrobně odůvodněný. Významné je v tomto směru zejména stanovisko samotného nezletilého, který si jakékoli setkávání s otcem momentálně vůbec nepřeje, a to ani v podobě asistovaného styku. Ostatně právě to byl důvod, proč k setkáváním přestalo docházet. Nelze v této souvislosti pominout, že toto jednoznačné přání nezletilého není dle znalců důsledkem ovlivnění ze strany matky, která naopak vždy činila vše proto, aby vztah stěžovatele s nezletilým zůstal zachován (včetně navázání spolupráce s příslušným odborným pracovištěm). Neochota nezletilého stýkat se se stěžovatelem pramení spíše v chování stěžovatele v době, kdy u něj nezletilý byl, jak je v napadených rozhodnutích popsáno.
Jestliže matka činila vždy vše proto, aby vztah stěžovatele s nezletilým nebyl zpřetrhán, to stejné již nelze říci o stěžovateli, který dlouhodobě odmítal jakoukoli vnější pomoc, odmítal asistované setkávání, odmítal odbornou terapii, nezletilého poté, co již nedocházelo k osobním setkáním, nekontaktoval jiným způsobem, nezajímal se o jeho studijní výsledky atd.
Vzhledem k uvedenému, jakož i k tomu, že stěžovatel vehementně, opakovaně a dlouhodobě uváděl, že asistovaný styk s nezletilým neakceptuje, nelze shledat porušení jeho ústavně zaručených práv, pokud k němu soud nepřistoupil, což ostatně odpovídá doplněným znaleckým závěrům, které vyzněly ve prospěch úplného zákazu styku. Na tom nic nemění, že stěžovatel následně v podstatě v samotném závěru řízení před soudem prvního stupně uvedl, že tedy s asistovaným setkáváním souhlasí. Pokud je nezletilý zcela proti jakémukoli setkávání a stěžovatel sám má vůči asistovanému setkávání tak silné výhrady a v minulosti již dal svou neochotu ke spolupráci s příslušnými orgány dostatečně najevo, je závěr soudů v podstatě nevyhnutelný. Domáhá-li se stěžovatel toho, aby byly hledány způsoby, jak jeho vztah s nezletilým znovu nastartovat, tak právě k tomu krajský soud ponechal patřičný prostor. Snaha a iniciativa ale musí nyní a za daných okolností přijít primárně právě ze strany stěžovatele, nikoli ze strany orgánů veřejné moci, které nezletilého donutí k něčemu, vůči čemu se tak jasně ohrazuje, což by mohlo na nezletilého mít silné negativní dopady, jak uvedli znalci. To pochopitelně neznamená, že by se časem nemohla situace změnit, tedy že se v budoucnu neukáže úprava styku jako žádoucí.
Jde-li o náklady řízení, stěžovatel byl soudem prvního stupně opakovaně k doložení jeho majetkových poměrů vyzván. Ještě na jednání soudu dne 25. 5. 2021 byli stěžovatel a jeho právní zástupce dotázáni, zda přece jen jsou schopni doložit stěžovatelovu příjmovou situaci, i když k tomu byli vyzváni již před dvěma měsíci. Odpověď byla taková, že toho schopni nejsou, protože doklady jsou založeny ve spise jiného soudu. Není jasné, proč tato okolnost tvořila překážku celé dva měsíce i následný cca rok do rozhodnutí odvolacího soudu. V ústavní stížnosti se stěžovatel v tomto směru omezuje na nicneříkající konstatování, že se "u odvolacího soudu omluvil", resp. že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné. Jaké to jsou, není jasné.
Není podstatné, že sám stěžovatel znalecký posudek nenavrhl a brojí-li proti konkrétní výši nákladů s tím, že znalec sám zrušil dohodnutý termín, tak jde o značně zavádějící informaci. Stěžovatel byl pozván na konkrétní termín, načež sdělil, že se znaleckého zkoumání nezúčastní. Svůj názor změnil v podstatě několik minut před plánovaným termínem, kdy informoval znalce, že je na cestě. Je ovšem pochopitelné, že v tu dobu už nebyl pro jeho znalecké zkoumání prostor, přičemž ale tuto situaci způsobil sám stěžovatel. To, že krajský soud následně původní rozhodnutí okresního soudu o úpravě styku (jakož i rozhodnutí o znalečném) zrušil právě proto, že nedošlo ke znaleckému zkoumání stěžovatele, na uvedeném nic nemění. Pro rozhodnutí bylo potřeba, aby se stěžovatel ke znaleckému zkoumání dostavil a bez toho bylo původní rozhodnutí okresního soudu neúplné, to ale nic nevypovídá o tom, kdo potřebu doplnění posudku v jiném termínu zavinil a kdo nakonec ponese náklady a v jaké výši.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu