ECLI:CZ:US:2022:2.US.244.22.1
sp. zn. II. ÚS 244/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Development trade s.r.o., sídlem Melantrichova 970/17, Praha 1, zastoupené Mgr. Gabrielou Hulinovou Pitrovou, MBA, advokátkou, sídlem Plynární 1617/10, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2021 č. j. 4 As 120/2021-75, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 27. 1. 2022 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která splňuje formální náležitosti. Stěžovatelka se domáhá zrušení výše zmíněného rozhodnutí obecného soudu pro porušení jejího práva na spravedlivý proces ukotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dne 22. 4. 2020 vydal Celní úřad pro Plzeňský kraj rozhodnutí č. j. 7400-13/2020-600000-12, ve kterém uznal společnost Motorest u Komína, s. r. o. (žalobkyně v řízení před obecnými soudy, dále jen "Motorest") vinnou ze spáchání přestupku dle §123 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZoHH"). Na základě tohoto rozhodnutí byla Motorestu uložena pokuta a povinnost uhradit náklady správního řízení, také bylo uloženo ochranné opatření spočívající v zabrání finanční hotovosti, která byla přestupkem získána. Dále byly také zabrány 3 kusy technických zařízení Pegasus. Vlastníkem těchto zabraných zařízení je stěžovatelka (osoba zúčastněná na řízení před obecnými soudy), přičemž zařízení byla do provozovny Motorestu umístěna na základě podnájemní smlouvy mezi stěžovatelkou a Motorestem. Proti tomuto rozhodnutí Celního úřadu pro Plzeňský kraj se stěžovatelka i Motorest v řádné lhůtě odvolaly, avšak Generální ředitelství cel jakožto odvolací orgán svým rozhodnutím ze dne 24. 6. 2020 č. j. 28119-3/2020-900000-311 odvolání obou účastníků zamítlo a rozhodnutí potvrdilo.
3. Stěžovatelka a Motorest podaly proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji rozsudkem ze dne 26. 3. 2021 č. j. 77 A 103/2020-175, zamítl. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka i Motorest podaly kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 19. 11. 2021 č. j. 4 As 120/2021-75.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že Krajský soud v Plzni i Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích shodně uvedly, že hru Pegasus lze hrát nehazardním způsobem. Nejvyšší správní soud však došel k závěru, že časová náročnost hry z ní dělá hru hazardní. Dle stěžovatelky však z §3 odst. 1 ZoHH, odborné literatury ani judikatury nevyplývá, že časová náročnost hry by mohla být hlediskem pro posouzení, zda je hra hrou hazardní, či nikoli. Pojem "časová náročnost" přitom není v zákoně nijak blíže specifikovaný. Nejvyšší správní soud tedy podle stěžovatelčina názoru vyložil relevantní ustanovení zákona extenzivně takovým způsobem, jakým to stěžovatelka nemohla předpokládat. Dalším nejasným pojmem, se kterým Nejvyšší správní soud pracuje, je také "běžný, typický hráč". Na charakteristiku takové osoby nebyl zpracován žádný posudek. Stěžovatelce není jasné, kdo je takovou osobou, jaké má rysy a z čeho vycházel soud při úvahách, že by se takto měl hráč chovat. Stěžovatelka dále poukazuje na body rozhodnutí, ve kterých Nejvyšší správní soud odkazuje na procentuální výpočty prvků náhody, které zřejmě vychází z úvah soudu, avšak není jasné, jak konkrétně soud k těmto výsledkům došel, což dle stěžovatelky zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí a porušení jejího práva ukotveného v čl. 36 Listiny (odkazuje přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2021 č. j. I. ÚS 3523/11-1).
5. Ústavní soud posoudil danou ústavní stížnost a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
6. Již ze samotné argumentace stěžovatelky plyne, že namítá, že v její věci došlo k nesprávné interpretaci podústavního práva, a domáhá se tak přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit jejímu právnímu názoru. V oblasti interpretace podústavního práva zpravidla Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť by tak byl stavěn do role další odvolací instance, která mu nenáleží.
7. Ústavní soud je toho názoru, že argumentace v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla správná, logická a dostatečná. Nejvyšší správní soud se velmi podrobně zabýval povahou hry, jejími fázemi, dobou hraní i procentuálními výpočty prvků náhody, přičemž uvádí, odkud podklady pro své závěry a výpočty čerpá (především z informací získaných z kontrolního nákupu). Stěžovatelkou namítané užívání neurčitých pojmů "časová náročnost" a "běžný, typický hráč" a formulování s těmito pojmy souvisejících závěrů, není dle názoru Ústavního soudu v rozporu s principy právní jistoty a legitimního očekávání. Soud nemůže při svém rozhodování přehlížet podmínky reálného života, ale přitom klást důraz na teoretické možnosti, které by se ve skutečnosti mohly naplnit pouze za extrémních okolností (viz např. situace uvedená v bodě 38 napadeného rozsudku). Využití výše zmíněných pojmů nelze považovat za nepřípustný extenzivní výklad zákona, Nejvyšší správní soud nepřekračuje meze své pravomoci, nesnaží se zákon nijak doplnit či měnit. Dané pojmy lze spíše spatřovat jako prostředek, kterým se soud při interpretaci přibližuje smyslu a účelu zákona, aby tak nelpěl na přepjatém formalismu a textualismu. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud by přisvědčil stěžovatelčiným námitkám, že je podobné pojmy nutno osvětlovat pomocí znaleckých posudků či odborných vyjádření, založil by tak základy neudržitelné až absurdní rozhodovací praxe.
8. Ústavní soud tedy neshledal důvod, pro který by měl být napadený rozsudek považován za nepřezkoumatelný, a tedy zakládající porušení základního práva stěžovatelky.
9. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu